Elevator pitch

Slečna Gita Hrdličková v třetím kole úspěšně ulovila bobříka volnosti. Příběh o tom, co se může přihodit v obyčejném výtahu.

-*-

A to byste nevěřil, co se mi stalo. Přivolám si tlačítkem výtah, jako už tisíckrát předtím. Čekám a čekám. Najednou si vedle mne stoupne taková podivná existence, ani nevím, odkud se vzala, a tak čekáme oba dva. Výtah pořád ne a ne přijet.

Ten vedle mě se ušklíbne a povídá: „Byl snad v nebi, ne?“

„Vypadá to tak,“ odtuším. „Poslední dobou to odtamtud ale čím dál tím víc trvá.“ Tvářím se, jako kdyby to bylo normální, jezdit výtahem do nebe a zase zpátky. Nemám z toho dobrý pocit, zvlášť když ten druhý pokývne hlavou: „Taky bych řekl. Měli by to promazat.“

Konečně přijede výtah a my nastoupíme.

„Kam to bude?“ ptám se. Stojím hned u tlačítek s čísly pater připraven zvolit cílové podlaží.

„Až nahoru.“

„Myslíte do osmičky?“

„Ne. Přece tam – tam, až úplně nahoru.“ Zírám na něj… no, řekněme, že ne zrovna chápavě. On vzdychl něco jako „Achjo, bažanti,“ a spěšně protáhl ruku kolem mého těla a stiskl dosti nenápadné – a hlavně nepopsané – tlačítko nad všemi ostatními. Rozsvítil se na něm nápis „Nebe“ a výtah vyrazil vzhůru.

Projeli jsme osmé patro, které by mimochodem v téhle budově správně mělo být poslední, jako by se nic nestalo. Stoupali jsme dál a chvíli trvalo, než jsme dorazili do cíle, tam úplně nahoru. Výtah konečně zastavil a dveře se otevřely. Nevím, jak si představujete nebesa vy osobně, ale já tedy nečekal, že tam bude normální chodba v neutrálních barvách (ani stopa po nebeské modři) a nerudný vrátný na jejím konci.

„Koho jsi nám to sem zase přitáhl, co?“

„Ale Petře, měl bys ho mít v papírech. Věděli o výtahu!“

„Nikoho tu nemám. Fakt.“ Petr zalistoval ve velké knize na stole. „Máme sice podstav, ale nemůžeme vzít každého, s kým se dáš ve výtahu do řeči.“

„No, snad abych zase šel,“ začal jsem couvat k výtahu.

„A krom toho, kde má vůbec křídla?“ Cítil jsem Petrův pohled na svých zádech.

„Na co křídla? Máme výtah!“ Dočkal jsem se zastání, ale nebyl jsem si jistý, jestli o ně vážně v téhle situaci stojím. „Podívej se na to z téhle stránky, Petře, posilu potřebujeme, a když se dostal až sem, tak ho nemůžeme vrátit zpátky jen tak. Ještě by nás naprášil bulváru nebo doktorům.

„Taky pravda,“ přisvědčil svatý Petr. „Zapíšu ho jako brigádníka.“

A tak to bylo černé na bílém.

Věřte tomu nebo ne, to je celý příběh o tom, jak jsem dostal tuhle práci a narazil na vás. Jsem váš anděl strážný, zatím jen tak v záskoku…