Večer plný červánků

Ve velkém městě nikdy nebyla taková tma, aby byla pořádně vidět obloha. Osvětlení města bylo vždy tak silné, že obyvatelé málokdy viděli noční oblohu. Aby mohli vidět hvězdy, krásný měsíc ba někdy i planetky, tak museli chodit do planetária, které bylo velmi drahé. Návštěvnost však mělo velkou a věděli moc dobře, co dělají. Jejich představení byla krásná, plná hvězd i dobrodružství, ale bylo to stále umělé a nebyl to ten zážitek, který byl správný. Pro malé děti to možná bylo dobré… ale to bylo tak vše. 

A v tom městě žila dívka jménem Lyra. Byla nesmírně zvědavá a byla v planetáriu každou chvíli… nicméně to jí nestačilo. Nechtěla sedět v křesle, v zatuchlém planetáriu a koukat na umělé hvězdy a souhvězdí. Ve městě však neměla nikdy šanci vidět hvězdy na vlastní oči. Proto se rozhodla, že až dospěje, tak vyrazí na nedaleký strmý kopec se na hvězdy podívat. Proč až dospěje? Protože její rodina její zájmy nepodporovala. Platili jí sice dobrou školu, kroužky a i to planetárium… ale to bylo tak všechno. Dávali jí finanční lásku, ale tu opravdovou, kterou chtěla, nedostávala v takové míře. Do setmění vždy musela být doma, takže neměla šanci ani jít dřív sama a z okna to prostě vidět nebylo. Ale nakonec se rozhodla pro mnohem radikálnější krok a chtěla se odstěhovat na venkov, aby jí bylo i lépe. Poctivě si vydělávala na brigádách a šetřila každou korunu, aby mohla začít samostatný život.

Proto čekala do svých narozenin. Když jí bylo osmnáct a mohla si konečně dělat, co chtěla, tak sebrala své úspory , našla si práci v nedaleké vesnici a odstěhovala se tam. Z prvu neměla moc šancí vidět to, po čem toužila, protože byla z toho shonu utahaná, vystresovaná, a tak vždy rychle zapadla do postele, aby nabrala energii. Když se po měsíci však její život zase ustálil, tak konečně měla trochu energie na pozorování oblohy. Chvíli jí ten pohled z okna stačil, ale chtěla vidět víc… a přímo naproti domečku měla veliký kopec, který převyšoval skoro i les, takže tam byl nádherný rozhled.

Proto se jedno pozdní odpoledne sebrala a šla. Šlapala ten kopec docela dlouho. Byl taky pěkně strmý, ale nechtěla to zase vzdát. Nahoru došla, až když byl večer a byly červánky… byl večer plný červánků a bylo to úžasně romantické. Navíc nahoře zjistila , že není sama. Na kopci již seděl chlapec se kterým pracovala a který se jí dlouho líbil. I ona nebyla chlapci lhostejná, a tak ji přizval k sobě na deku, aby neseděla na studené zemi. Seděli vedle sebe a pozorovali červánkovou oblohu, jak se postupně ztmavuje, dokud nevykoukla první hvězda Jitřenka. Po chvíli koukání na oblohu cítila, že se na ni chlapec dívá, a proto se na něj podívala, aby se zeptala, co se děje. Jakmile se mu však podívala do očí, tak řeč ztratila… a ani chlapec nemluvil. Koukali si takhle do očí dlouho… než se chlapec osmělil a dívku opatrně políbil na rty, doufajíc, že jeho city budou opětovány. 

A taky díky bohu byly. Dívka mu vřele políbení oplatila a její srdce bylo rádo, že si našla druha , který ji má rád. 

Od té doby spolu skoro každý večer chodili na onen kopec… hezky za červánků…  a společně čekali na hvězdy, aby se mohli podívat a následně se políbit.