Chladný duch

 

Příběh, který jsem se Vám rozhodla vyprávět, se stal mně osobně. Je to asi pět let zpátky. 

Měla jsem čerstvě po škole a našla jsem si dobrou práci, ale musela jsem se kvůli ní stěhovat. Zprvu jsem se toho bála. Nevěděla jsem, zda mám dostatek peněz na to, abych si zařídila stěhování, natož si pořídit vlastní dům. Samozřejmě, že rodiče mi slíbili, že mi do nového začátku pomohou. Přesto jsem měla pocit, že finančně se to nemůže zvládnout. 

Po pár dní hledání svého prvního domu, jsem si už začínala hrát s myšlenkou, že budu muset práci odmítnout a najít si něco blíže. Když už jsem to chtěla vzdát, zahlédla jsem na obrazovce svého počítače inzerát na prodej domu. Podle obrázku vypadal prostorně. Pro jednu osobu až moc. Ale ta cena. Byl mnohem větší a levnější než všechny předchozí, které jsem si prohlížela. Bylo mi podezřelé, že je to tak levné, ale co na tom, vždyť risk je zisk. Ne?

Všechno potom se stalo tak strašně rychle. Ani jsem nestačila mrknout a už jsem se zabydlovala v novém. Byl to pro mě jako splněný sen, velký dům, dokonce s rozlehlým pozemkem okolo a práce mých snů. Možná jsem si měla více všímat toho, že je to víc náhod, než by bylo přijatelné. Jenže já jsem byla šťastná. Ani první týdny neukazovaly na nic neobvyklého, nebo jsem si toho nevšimla. 

 

Uběhl první půl rok a já byla stále nadšená. Samozřejmě, že práce mi dávala zabrat, takže jsem byla i unavená. Bylo zrovna období Halloweenu a podzim byl v plném proudu. Rozhodla jsem si udělat po dlouhé době volný víkend. Prostě dva dny bez práce, jen sedět a sledovat filmy. Aby to tak hezky tématicky ladilo, dívala jsem se na horory a strašidelné filmy. Baví mě to sledovat, i když se potom bojím. 

Byla sobota večer, venku byla tma a já už se pro ten den bála tak akorát. Vypnula jsem televizi a vyrazila jsem do patra do své ložnice. Celou dobu jsem měla pocit, že někdo jde za mnou. Neřešila jsem to, prostě jsem to s těmi filmy přehnala. Pokračovala jsem dál až do místnosti. U postele jsem si nechala rozsvícenou lampičku,  jako kdyby to mělo něčemu pomoct. Zavřela jsem oči a snažila se usnout. 

Slyšela jsem, jak za dveřmi někdo chodí. Slyšela jsem vrzat podlahu. Věřila jsem tomu, že se mi to jenom zdá. Kroky neustávaly, přesto jsem se dál snažila usnout, což se mi nakonec povedlo. 

Když jsem se probudila, čekalo na mě nepříjemné překvapení. Veškeré dveře v domě byly otevřené, dokonce i ty od mé ložnice, u kterých jsem si byla jistá, že jsem je zavírala. Vyděsilo mě to, ale stále jsem nic neřešila. Mohla to být náhoda, nějaký průvan, cokoliv, ať už to dávalo jakýkoliv smysl.

Následující dny se mi stávaly divné věci. Posouvalo se snad vše co nebylo přibité. Kroky byly slyšet každý večer a dveře nemělo smysl zavírat. 

Prvně jsem si myslela, že v tom domě někdo je. Samozřejmě, že policie nikoho nenašla, ani nic co by nasvědčovalo vloupání. Měli mě za blázna a já se jim dnes vlastně nedivím. 

Začala jsem se smiřovat s tím, že v mém domě straší. Možná proto byl tak levný. Vlastně mě to nijak neobtěžovalo, a tak jsem to časem začala ignorovat. 

Čím víc jsem to ignorovala, tím aktivnější byl. První víkend v prosinci jsem se rozhodla, že zajedu za rodiči. Říct si o novinkách a pořádně se vyspat. Jenže můj neviditelný spolubydlící mě nechtěl pustit. Nemohla jsem se z domu dostat. Vzpomínám si na ten chladný vzduch, který se kolem mě hromadil. Teplota klesla strašlivou rychlostí. Měla jsem strach, cítila jsem se bezmocná. Jako bych byla svázaná někde ve sklepě. Přešla jsem do jiné místnosti. Pryč od té energie a vyčistit si hlavu. Šlo to za mnou. Chtěla jsem to zase ignorovat, nešlo to. Na své paži jsem ucítila chlad. Nejdříve to bylo něco jako průvan. Postupně jsem začínala cítit, jak se mě dotýkají chladné prsty. Byl to divný pocit. Jakoby mě za tu ruku držel zmrzlý člověk. 

V ten moment jsem se rozhodla, že už v tom domě dál nebudu. Po chvilce zápasení jsem se dostala z domu. Nasedla do auta a odjela. Své věci jsem tam nechala. Nikdy jsem neměla odvahu se pro ně vrátit.