Ztracený deník

Mílovými kroky rázoval spletitými chodbami sklepení, a pouštěl hrůzu. Lidé mu uhýbali z cesty, zděšení z možné konfrontace s rozbouřeným primusem zmijozelské koleje. Jeden havraspárský prvňáček se dokonce schoval ve výklenku hned za obří atrapou monstery deliciosy, aby náhodou nebyl hromosvodem pro hněv blonďatého aristokrata, jemuž se každý raději vyhnul, i když měl zrovna veselou náladu. Možná hlavně tehdy, když měl veselou náladu.

Na nebi se přitom honily červánky; západ slunce měl nastat za pouhou půlhodinu, a tráva voněla večerní rosou. Studenti posedávali kolem jezera, a smáli se olbřímí olihni, kterak chapadly chňapala po létající zlatonce, jež vypustil do vzduchu Potter.

„Potter!“ zamračeně a velmi rozzuřeně vyštěkl Draco Malfoy, který se zrovna dostal ke společenské místnosti své koleje.

„Obávám se, že příjmení vašeho nejmilejšího Nebelvíra není heslem,“ objevil se za studentem Krvavý Baron, a kroutil hlavou, „vaše posedlost Harrym Potterem je ovšem vskutku interesantní, pane Malfoyi.“

„Barone,“ oslovil ducha primus. Nic jiného než pravé obočí, které poskočilo vzhůru, nedalo najevo jeho rozladění. „Potter rozhodně není nejmilejší. Ani můj nejmilejší.“

„Když myslíte, pane,“ pokrčil duch rameny, a drze proplul zdí do místnosti, aniž by počkal na odpověď.

„Semper fidelis,“ zašeptal Draco Malfoy očarované zdi, která se před ním konečně rozestoupila, a pustila ho dovnitř. Oddusal do své ložnice; v naprosté panice, a hysterickém vzteku, okamžitě započal prohledávání svých prostor, poté, co se mu podařilo Blaise Zabiniho vystrnadit do koupelny, aby pro jeho hrůzu neexistoval jediný svědek.

Nenašel ho. Ať se snažil sebevíc, jeho deník prostě nikde nebyl; prohledal dvakrát vnitřek svého kufru, třikrát svou brašnu, v níž jej obvykle nosil, dokonce i šuplík v nočním stolku, prostor pod postelí, a skrýš na sladkosti, o které si Crabbe s Goylem mysleli, že je tajná. Nebyla.

A jeho deník taky nikde nebyl.

Takže to, co viděl v Potterových rukách, když se usadil mezi své věrné posluhovače, mudlovskou šmejdku, a rusovlasého krvezrádce, byl skutečně…

Polkl.

Jak se vůbec mohlo stát, že o něj přišel?! A proč… Proč na něj proboha přišel ze všech možných nálezců zrovna Potter? U všech ďasů, copak neexistuje žádná spravedlnost?!

*

Harry Potter věděl o spravedlnosti svoje. Tedy to, že neexistuje; kdyby totiž na světě byla, nemusel by se vracet každé léto k Dursleyovým.

Dávno ztratil iluze o světě, i o společnosti, které byl součástí. Měl ji sice rád, stejně jako magii a naději, ale nikdy neměl možnost v ní být sám sebou.

Hrdina. Zachránce. Zázračné dítě. Vyvolený.

Necítil se tak. Nemohl za nic z toho, co mu přisuzovali – a nebyl ničím z toho, v co doufali.

Jediný člověk na světě, který v něm viděl pouze obyčejného, a ničím výjimečného kluka, byl shodou okolností jediný člověk, který jej z celého srdce nenáviděl.

Harry si nepamatoval moment, kdy se na jeho přítomnosti ve svém životě stál závislý. Jediný, kdo z něj nedělal Boha, kdo po něm vůbec nic nechtěl; prahnul po každém setkání, aby měl šanci dokázat, kým skutečně je. Harrym Potterem, ničím víc a ničím míň.

Všechno to zničil ztracený a znovu nalezený deník Draca Malfoye. Při čtení mu totiž došlo, že on svému spolužákovi nikdy totéž neposkytl – udělal mu totéž, co společnost jemu. Zařadil si jej do škatulky. Založil do šanonu.

*

Primus zmijozelské koleje si zrovna u snídaně mazal na nakrojený chléb máslo, když se před něj snesla sovice sněžná, a nastavila mu nožku s přivázaným kusem pergamenu. Odvázal jej; a než stačil poštonožce dát vědět, zda odepíše hned, vzlétla, a křídlem se mu otřela o tvář. Ve Velké síni byl slyšet šum a ševelení křídel desítek dalších letců.

Přijď prosím zítra v 7 ráno na astronomickou věž. HP

Normálně by se takovému vzkazu vysmál. Ale věděl, že Potter má JEHO deník. Byl to týden; rozhodl se, že s tím nic neudělá, nebude se doprošovat, protože by možná dokázal ostatní přesvědčit, že jde o nějaký padělek, falešný pokus, jak jej zesměšnit. Kdyby se jej pokusil získat zpět, uznal by, že jde skutečně o jeho deník, originál plný pocitů.

Potter té příležitosti ale ani jednou nevyužil. Draco tomu nerozuměl; on by to rozhodně udělal.

Byl mu za to ale někde hluboko v nitru vděčný. A zároveň doufal, že by mohl svůj majetek dostat zpátky. Ignoroval tedy překvapené výrazy spolužáků, vyhledal u nebelvírského stolu Potterovu tvář, a velmi pomalu přikývl, než se vrátil ke svému jídlu.

*

Vrzly dveře. Přesně v ten moment ustalo rázování černovlasého Nebelvíra, který nervózně přecházel po věži, a čekal, až se k němu připojí jeho společnost. Stál v tu chvíli přímo uprostřed, pět kroků od dalekohledů mířících na nebe. Nad Zapovězeným lesem zpívali ptáci ranní modlitby.

Dívali se jeden druhému do očí, v tichosti a bez urážek, bez nichž se doposud neobešlo jediné jejich setkání.

„Nečetl jsem ho,“ prolomil nakonec mlčení Harry, a natáhl k Malfoyovi ruku s deníkem v šedé kůži. Nemusel ho číst, aby mu došlo, jak moc se v druhém chlapci mýlil. Lidé, kteří si píšou deník, potřebují své myšlenky tříbit – ale nikomu do nich nic není.

Draco polkl, a udělal k němu dva kroky, než deník pevně sevřel ve své dlani, a schoval jej do vnitřní kapsy hábitu. „Děkuji,“ odpověděl mu váhavě. Úplně poprvé za celou historii jejich vztahu.

Harry kývl. Spustil z Draca zrak, udělal pár kroků za sebe, opřel se o zábradlí, a zadíval se na bradavické pozemky kolem sebe, jak se v mlhavém východu slunce probouzí k životu. Bylo ticho, tak, jak to měl rád, když přemýšlel.

Zmijozel neodešel. Přesunul se vedle něj, a společně s ním se zahleděl do budoucnosti a zítřků, v nichž každý může být tím, kým skutečně je.

There’s a calmness to the air outside
Watch the sun color the sight of a morning sky
But all I see are clouds of darkest gray
A full eclipse to veil the start of another day

Hear the laughter as the children smile
Hold a newborn close and dream for a little while
But all I hear is death knock at my door
And think of painful journeys our young must endure

Set me free tonight

Do budoucnosti, v níž nejsou. Protože Voldemort se neptá.