Krutý vtip

Célene stála před zamčenou bránou, a dívala se skrze ní na dům, ve kterém se pořádala oslava. Stála tu už skoro celou hodinu, ale nikdo jí nepřišel otevřít. Viděla světla v oknech, kde se tu a tam mihly známé, rozjařené tváře. Zvonila na ně. Volala na ně. Věděla, že jí slyší, vidí. Že o ní ví. V hlavě jí stále dokola zněl hlas jejích kamarádek. Přijď dnes večer na oslavu. Jsi zvaná. Vážně tě chceme vidět. Budou tam všichni. Bude to skvělé! Užijeme si to! A teď tu stála. Osamělá a zrazená. Tohle je vážně krutý vtip, došlo jí to. Měla to pochopit hned, když jí se smíchem zvaly.

Noční obloha zaburácela a začalo pršet. Célene se sklopila hlavu, a donutila své nohy do pohybu. Cítila, jak její nové šaty, které si koupila jen kvůli dnešní oslavě, začaly vlhnout. Její pečlivě načesané vlasy zplihly. To prázdno, které v sobě cítila, se nabíralo na intenzitě. Nezapadala sem, to věděla od první chvíle, kdy přišla. Zatímco dumala nad ztraceným večerem, rozhodla se zkrátit si cestu domů přes růžový park. Vůně růží a deště jí přišla odpudivá. I tak si sedla na prázdnou lavičku uprostřed parku, protože domů ještě nechtěla. Musela by vysvětlovat, proč není na té úžasné oslavě. Celéne ani nevěděla, jak dlouho na té lavičce seděla, a kdy přestalo pršet. Možná, že dokonce na chvíli usnula? Probrala jí přítomnost cizího člověka vedle sebe na lavičce. Vylekaně se na něj podívala. Vedle ní seděla stařena ve staromódním, viktoriánském županu. Koukala na ni bystrýma očima a usmívala se.

„Promiňte, asi jsem tu usnula, měla bych jít,“ vyhrkla Celéne, ale než stihla vyskočit na nohy, stařena jí pevně chytila za zápěstí.

„Má milá, nemusíš se vůbec bát,“ prohlásila překvapivě mladým hlasem, a přátelsky na ni zamrkala. Celéne pocítila zmatek a snažila si vyprostit ruku z jejího sevření. Stařena jí však držela pevně a naklonila se blíže.

„Měsíc je pro osamělé přítelem, se kterým si můžou povídat,” pošeptala.

„Co… cože?” Celéne vykoktala a nechápavě na ni vykulila oči.

„Miř na měsíc. I když jej mineš, skončíš mezi hvězdami,” pokračovala stařena, a podívala se na měsíc na obloze. Celéne zvedla hlavu a také se podívala na měsíc v úplňku. Pocítila zvláštní klid ve své osamělé duši.

„Stále si nejsem jistá, co tím myslíte, paní,” pošeptala stařeně.

„Ty to pochopíš. A až to pochopíš, budeš zářit jako měsíc, jako hvězdy, jako slunce.”

Slova stařeny sice v tu chvíli Celéne nechápala, ale cítila, že jí naplnily. Ještě chvíli zírala na měsíc, a pak se otočila ke stařeně, aby jí poděkovala za něžná slova. Ale ta už tam nebyla. Celéne šokovaně koukala na prázdné místo vedle sebe. Nikdo tam nebyl. Přítomnost stařeny stále cítila, i její dotek na zápěstí, ale nikdo už vedle ní neseděl. Rozhlédla se kolem sebe. Byla v parku úplně sama. Celéne se zvedla z lavičky, usmála se, a zamířila domů. Tu noc se toho pro ní hodně změnilo, a nebo možná tohle záhadné setkání ovlivnilo ji samotnou. Už se nikdy necítila prázdně a osaměle. Zářila. Zářila jako měsíc, jako hvězdy, jako slunce.