* Strážce – kapitola 7 – Hora *

• * Nalistovat začátek příběhu *

Albus si rád představoval, že po přemisťování za sebou zanechává veškerou minulost a s ní spojené problémy. Alespoň na pár vteřin si připadal jako by byl někým jiným. Ale pak ho vlastní myšlenky dohnaly a připomněly mu kým je. Tentokrát však myšlenky neměly šanci. Do reality ho vrátil pach spáleniště, který se mu z předchozího místa usadil v oblečení.

„Jak se má mamka?“ ozval se mu za zády dětský hlas. Albus se otočil k malému chlapci.

„Myslím, že se vrátila k okopávání záhonků,“ odpověděl po chvíli Albus.

„Takže jsi prošel. To je fajn,“ zazubil se chlapec.

„Co by se stalo, kdybych neprošel?“ zeptal se Albus.

„U mamky? Nevím. Vlastně vím jen, co by se stalo tady,“ odpověděl chlapec s mírným pokrčením ramen.

„Neboj, nebudu se ptát,“ pronesl Albus.

„A proč ne?“ rozesmál se chlapec. „Dělal jsem si legraci. Nikomu z vás nikde nic nehrozí. Úkol buď splníte, nebo ne. Toť vše. Odejdete buď s částí kouzla, nebo s prázdnýma rukama.“

„A se zážitkem, na který nikdy nezapomene,“ dodal Albus.

„To taky,“ usmál se chlapec. „Ale pojďme k úkolu. Jsi připravený?“ dodal nezvykle vážným hlasem.

Albus si uvědomil, jak se chlapec rázem proměnil. Stále byl vzhledově dítětem, ale z hlasu a pohledu Albus vyčetl, že prožil už věčnost.

„Tentokrát se dozvíš svůj úkol přímo. Což ale neznamená, že jeho splnění bude tím snazší,“ prohlásil chlapec, uchopil Albuse za ruku a společně se přemístili.

Albus netušil, kde jsou. Kolem byly jen skály, sem tam nějaký strom. Zem však pokrýval prazvláštní mech. Jeho barva byla fialová. Na některých místech však začínal šednout. Když se pozorně rozhlédl, nalezl i místa, kde mech dávno odumřel.

„Jsme na posledním místě na světě, kde roste tento mech,“ začal chlapec. „A jen v něm žije drobný hmyz, kterým se krmí poʻo-uli. Lidé neznající magii je považují za obyčejné ptáky, ale legenda říká, že dokud bude světem znít jejich zpěv, lidstvo překoná každý problém, který před ním vyvstane.“

Albus mlčky poslouchal. O té legendě nikdy neslyšel, přesto věřil, že si ji chlapec nevymyslel.

„Pokud budeš chtít poʻo-uli zachránit, je třeba zamezit tomu, aby se lidé dostali na toto území. Lidé si sem chodí natrhat fialový mech, který jim stejně ale umře. Je jim jedno, že tím ničí i zdejší prostředí. Kdo ví, kolik návštěv ještě zdejší mech vydrží. S jeho koncem pak přijde i konec poʻo-uli. Tvým úkolem bude rozhodnout se. Jsi ochoten zaplatit jakoukoliv cenu za to, že poʻo-uli přežijí?“

„Ne, to nejsem,“ pronesl bez váhání Albus.

„Pak jsi neprošel zkouškou,“ pronesl chlapec smutným hlasem.

„Jsem ochoten udělat, co bude v mých silách, ale ne vše. Mělo-li by mě to stát můj vlastní život, omlouvám se, ale takovou cenu bych nebyl ochoten zaplatit,“ pokračoval Albus. „Řekni mi jaká je cena a já zvážím, zda jsem ochoten ji zaplatit.“

Chlapec se pousmál.

„Pokud se rozhodneš poʻo-uli zachránit, na tomto území dojde k zemětřesení. Každý bude vědět, že jsi ho způsobil ty a že právě tvojí vinou vše, co zde žilo, zahynulo.“

„Chceš říct, že cenou za přežití těchto ptáků je nutnost, aby celý svět věřil, že jsou vyhynulí?“ zeptal se Albus.

„A že za vyhynutí druhu můžeš ty osobně,“ zdůraznil chlapec. „Tvé jméno se ve světě těší velké úctě. Jsi ochoten i pošpinit nebo o ni dokonce přijít?“

Albus se zamyslel. Jeho úcta, a úcta k jeho přátelům, byla to, na čem hodlali stavět. To jejich jména měla být ta, která přiláká studenty do nové školy. Škola ale nebude stát jen na mé pověsti, pomyslel si Albus.

„Souhlasím,“ pronesl Albus klidným hlasem. „Pokud bych odmítl, poʻo-uli by tak jako tak vymřeli. Takto je sice všichni budou považovat za vyhynulé, ale já budu vědět, že jsem jim dal šanci na život. O každého tvora bychom měli pečovat co nejlépe to je možné. A někdy nejlepší péče tkví v tom, že je necháme žít bez našeho zásahu.“

„Pak s radostí mohu říct, že jsi svůj úkol splnil,“ usmál se chlapec, uchopil Albuse za ruku a opět se s ním přemístil. Albus cítil, jak se jim chvěje zem pod nohami a byl rád, že mu chlapec pomáhá do bezpečí.

„Nemusíš se bát o svoji pověst,“ pronesl chlapec tiše a podal Albusovi útržek pergamenu s další částí kouzla. „Lidé letos naposledy spatří poslední dva ptáky poʻo-uli. Jednoho dne je prohlásí za přirozeně vyhynulé.“

„Děkuji,“ Albus se chlapci uklonil, vložil útržek kouzla k prvnímu a poté se přemístil. Nejprve do Děravého kotle, aby zjistil kolik je hodin. Do pravého poledne, kdy se domluvili, že se budou snažit společně sejít, zbývala necelá hodina. Rychle se tedy najedl a poté se přemístil.

Stál na palouku a pozoroval dvě ženy sedící pod vrbou, jak se něčemu smějí.

Přejdi na zadání sedmého kola

Další část příběhu