Doktor

Doktor

Na náš milovaný hrad se přišel podívat doktor. Jak to dopadlo se dočtete právě zde.

-*-

Objevil se přesně v pravé poledne. Slunce pralo jako o život, a já už od rána nadávala, že hradníci vyslali právě mne, abych se lopotila s nějakým oficírem z Ministerstva.

„Je to doktor,“ říkali mi. „Jenom přijde hrad zkontrolovat, jestli mu něco nechybí.“

Mrzutě jsem poznamenala, že hradu chybí normální lidi, a že si toho všimne i slepý, a že budou jen problémy. Ale kolegové nedali jinak, a tak mne do toho vedra bez okolků vyšoupli. Ještě, že existuje opalovák s faktorem Prostě strašně moc, který jsem na sebe napatlala asi v milionu vrstev.

Doktor už stál na plácku za hradem a zamračeně si jej prohlížel. Hrad poklidně spal, na nikoho nic neházel, ani neprozřetelně nepadal. A tak jsem si chtěla myslet, že to proběhne bez problémů.

Když mne doktor spatřil, ihned se ke mně vydal s napřaženou rukou.

„Doktor,“ představil se prostě a já si pomyslela něco jako co je tohle za jméno, ale nedala jsem na sobě nic znát.

„Rawenclavová,“ řekla jsem zase já a potřásli jsme si rukama. A pak jsme na sebe jen tak zírali. Doktor uhnul pohledem jako první a začal se probírat poznámkami, které si s sebou přinesl.

„Ehm, takže… přišel jsem na kontrolu hradu,“ začal nesměle.

„Slyšela jsem,“ pokývala jsem bezvýrazně hlavou. „A co byste chtěl vědět?“

Podrbal se na hlavě a konečně se na mne znovu podíval. „Tak třeba, kolik má hrad dětí.“

„Jako celkem? I s těmi, co už tady nejsou?“

„Pořád jsou to jeho děti, ne?“ pousmál se. Začala jsem se mračit o něco méně.

„No…,“ začala jsem v duchu počítat. Moc. Moc moc 1. Moc moc 2… „Hodně. Několik set. Možná pár tisíc. Kdo ví. 18 let je dlouhá doba,“ pokrčila jsem rameny. „Pořád se sem někdo vrací a někdo odchází. Čert aby se v tom vyznal. Každý tu ale najde vřelé přijetí a pohodlnou postel.“ Alespoň tak to máme v propagačních letácích, pomyslela jsem si.

Doktor uznale hvízdl.

„Ticho,“ napomenula jsem ho okamžitě. „Ještě nám hrad vzbudíte a co potom.“

„Jak jako vzbudím?“ zeptal se překvapeně a měřil si hrad zvědavým pohledem.

„No normálně. Začne hýbat schody, házet kameny, vyhazovat lidi…“

Doktor si zapsal něco do svých poznámek. Když jsem mu nahlédla přes rameno, bylo tam něco jako „emočně nestabilní“.

„No dobře… A vy jste byla u toho, když se hrad stavěl?“

Pousmála jsem se a krátce zavzpomínala, jak jsme se Sefrenií chodily venčit naše miláčky do parku kdesi v Dejvicích. „Jo, pane doktore, já byla u toho, když se ještě vybíral pozemek s dostatečnou magickou silou, aby na něm vůbec hrad mohl stát.“

Doktor na mne chvíli vyjeveně koukal. „To musíte být pěkně stará raš…“ Ihned mu došlo, co vlastně řekl a vyvalil oči. „Ehm, tedy, chtěl jsem… No prostě, že jste… dáma v nejlepších letech?“ zkusil to žehlit.

Zářivě jsem se na něj usmála a pokývala jsem hlavou. Svými otázkami mi lezl na nervy, a já se vážně těšila až zase zalezu do rakve a budu mít svatý klid. „Tak co byste chtěl o hradu ještě vědět?“

„No, jak je to se statikou,“ přemýšlivě se dotkl několika spících kamenů.

„A tak to víte… občas nám to padá na hlavu, občas něco nefunguje, občas se nám ztrácí studenti…“

„Co?“ vytřeštil oči.

„Ale vejdeme se do povolených ztrát,“ dodala jsem rychle a opět se zářivě usmála na znamení, že je vše v nejlepším pořádku.

Ale doktor se jen tak nedal. „To je ten hrad žere nebo co?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, házíme je Ferdinandovi. Hned má lepší náladu.“ Taktně jsem zamlčela, že občas někoho sežeru i já sama. Nakonec, takový doktor nemusí vědět všechno.

„A… Ferdinand je kdo?“ Doktor teď mluvil mdlým hlasem a úplně zbělal.

„Ferda je kámoš,“ odpověděla jsem prostě a užívala si jeho nervozitu. „Pojďte, představím vás,“ pokynula jsem s úsměvem směrem do hradu.

Doktor vyvalil oči a trochu se zakoktal. „T-to snad nebude nutné…“ Pevně v náručí sevřel své poznámky.

„Tak ne, no, mohla být zábava,“ zamyslela jsem se a napadlo mne, že bych doktora mohla vzít do Mrazáku a nechat ho tam. Už byl čas na kafe.

„Mohli bychom to už ukončit? Podívejte se, hrad letos slaví 18. narozeniny. Všichni ho máme rádi, staráme se o něj, je nám v něm dobře. Stojí a stovkám studentů se ještě nepodařilo ho zbořit. Tak nám dejte to razítko, že je všechno v oukeji a oba si můžeme jít zase po svém,“ mračila jsem se na něj jak kakabus.

„No… já… ještě bych rád viděl ty vaše tučňáky… To tady máte ZOO?“ nedal se doktor.

Obrátila jsem oči v sloup, ale pak mi došlo, že je to vlastně elegantní řešení.

***

Doktora už nikdy nikdo neviděl. Jen na stole profesorky Rawenclav přibylo jedno ministerské razítko.

2 komentářů

  1. Charlie Ann
    Čvn 20, 2022

    V mudlpráci nás čeká tento týden bezpečák, asi ti to vezmu jako návod XD bezvadné!

  2. Simelie Mallorny
    Čvc 8, 2022

    Hm, kdyby se náhodou doktor našel, určitě by taky potřeboval doktora 😀

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.