Živlová bouře – devátá část

Devátá část příběhu Meridolské povídky – Živlová bouře je zde pro Vás.

Pro dobrotu…

*

Počasí se v poslední době zhoršovalo. Dorovu chatku bičoval prudký déšť a ven by patrně nikdo ani psa nevyhnal. Podzimní plískanice se daly očekávat, přesto se zdálo, že starý mág v počasí pozoruje něco víc. Dokázal celé hodiny sedět u okna  a pozorovat, jak jedna kapka za druhou bubnují do okenní tabule. Kap, kap, kap.

Artis měl o mága občas obavy, protože jeho chování připomínalo nějaký záchvat, Miriam však pokaždé jen mávla rukou a pronesla něco v tom smyslu, že tohle je u starých dědků normální. Někdy taková slova probudila Dora z úvah, jindy do nich zabředl natolik hluboko, že nevnímal vůbec nic a nikoho.

Navíc od té doby, co se s Miriam vrátili, se k němu starý muž choval odměřeně. Ne snad, že by se při jejich prvním setkání choval nějak přátelsky, přesto doufal, že když splnil, oč ho žádal a dokonce dosáhl i pomoci od Miriam, něco se v něm zlomí.

A spíš se zdálo, že Doroven zlomil hůl nad světem.

“Bude to horší…,” pronesl jednoho odpoledne tiše, zírajíc opět do prudkého deště venku.

“Jo, brzy tady zcvoknu,” zamumlal tiše Artis a snažil se věnovat pozornost knize, kterou mu dal Dor k přečtení. Napsali ji už někdy hodně dávno a on sotva rozuměl každému druhému slovu. Vůbec si nebyl jistý, že mu text k něčemu bude a příšerně se u toho nudil.

“Přijdou zlé časy…,” pokračoval mág a jeho uštěpačné poznámky si ani nevšiml. Artis se znovu nadechoval, ale Miriam po něm střelila výhružným pohledem. Spolkl proto další poznámku a zabouchl knihu. Vylétl z ní obláček prachu a Miriam kýchla.

“Nemůžete být vy dva chvíli zticha?” obořil se na ně Doroven. Konečně odtrhl zrak od okna a rozhořčeně se na ně podíval.

“Ne! Už nebudu zticha ani minutu!” vyskočil nečekaně Artis. “Slíbil jste mi pomoc, když pomůžu já vám. Svou část jsem splnil, teď laskavě splňte vy svou!” Očekával od Dorovena nějakou prudkou a jízlivou reakci, starý mág však jen přešel přes místnost a otočil se k Miriam.

“Ukaž mu zápěstí.” Miriam na mága nedůvěřivě pohlédla, nakonec si však rukáv vyhrnula až k lokti a odhalila krásně kroucený náramek.

“Pěkný,” uznale kývl Artis. “A co má být? Mám si vzít Miriaminu ruku?”

“Ukaž, co umíš,” pobídl ji Doroven. Miriam zaváhala. Vteřinu nebo dvě se nepohnula, pak natáhla ruku k cibuli položené v ošatce na stole, a z té začaly vyrůstat zelené výhonky. Artis vytřeštil oči a o krok ustoupil. Miriam spustila ruku opět k boku a na okamžik se zamyslela.

“Možná ještě…,” došla ke květináči na okenním parapetu, kam před pár hodinami zasadila cibulku narcisky. Před všemi třemi páry očí začala narciska růst, až během chvíle vykvetla krásným vonným květem.

“Jak to děláš?” nechápal. Zatočila se mu z toho hlava. Příběhů o magii slyšel spousty, ale to byl ještě kluk. Pak musel čelit věcem, díky kterým na magii úplně zapomněl a vlastně mu do života nijak ani nezasahovala. A teď se všechny ty příběhy z dětství, ty pohádky, které mu matka vyprávěla před spaním, staly skutečností.

“Ty jsi také čarodějka?” Miriam přikývla.

“Není důležité, kdo je, ale jak to dělá!” bouchl Doroven pěstí do stolu. “A ty to musíš ovládat taky, pokud máš mít někdy možnost Meadvika, i kdyby jen najít. Rozumíš?!” zasyčel tak jedovatě, až se otřásl.

“Já ale o magii nic nevím,” zavrtěl pomalu hlavou. “Tohle je vlastně poprvé, co jsem viděl, jak funguje. Kromě Venisse a vás jsem se s žádným mágem nikdy nesetkal.”

“Tak to máš hodně co dohánět. A měl by ses začít učit rychle, protože času ubývá,” pronesl Dor tiše a opět se ohlédl k oknu. “Až příliš rychle…