Den blbec

Každý to známe. Když je den blbec, lepší by bylo nevylézt z postele. Jenže to, že je to den blbec zjistíme až ve chvíli, kdy už je pozdě… Slečna Cesmína o jednom takovém dni sepsala báseň pro bobříka smíchu. Snad vás potěší, že v tom nejste sami…

-*-

Ráno se probouzím,
budík vůbec nezvonil,
nikdo mě neprobudil,
přijdu pozdě, to vím.

Rychle z postele vyskočím,
na kuličky stoupnu,
malém na zem spadnu,
naštěstí vše ladně ustojím.

Se snídaní se nezdržuji,
rychle se obléknu,
do zrcadla mrknu,
jsem strašidlo, uvažuji.

Autobus mi zřejmě ujel,
po ulici pěšky šlapu,
po dechu občas lapu,
život kolem pěkně bujel.

Obloha se zatáhla,
déšť mě v moment promáčel,
deštník se ve větru otáčel,
cesta se mi protáhla.

Auto pozor nedávalo,
obrovskou louží projelo,
bahno a voda mě ohodilo,
to se mi pak nadávalo.

Do práce konečně dojdu,
klíče v tašce lovím,
trochu se udivím,
na vrátnici nevidím Lujzu.

Na dílně nikdo není,
co se to zase děje?
Hruď se mi zachvěje,
co je to za mámení?

Na kalendář se podívám,
neděle a volno je,
mě snad omeje,
unaveně už zazívám.

Den blbec nic nezmaří,
zase domů vyrazím,
hádám do čeho narazím,
když se daří, tak se daří.