Podivnost ve Vltavě

Podivnost ve Vltavě

Bobřík městských legend si po přečtení příběhu slečny Newiky dal za cíl neprocházet se moc po březích Vltavy. Abyste pochopili proč, stačí se jen začíst.

-*-

Žilo to v kanálech. Tedy, alespoň tak mi to řekli. Ano, žilo. Až do těch přívalových dešťů v roce 2018, které z podzemí Prahy vypláchly nejednu podivnost. Ta věc byla ale zdaleka to nejzvláštnější, co tehdy poprvé, či po dlouhých letech spatřilo světlo světa. Teď to teda žije ve Vltavě. Myslím, že od té doby, protože od těch povodní, kdy si toho pár lidí všimlo jako siluety v zakalené vodě, bylo dlouho ticho po pěšině.

Tohle léto se to ale nechalo zase spatřit. Bratr mojí kamarádky měl dostaveníčko na Náplavce. S tou slečnou se chvilku procházeli a pak jí navrhl projížďku na šlapadlech. Znáte to, horký den, přímo magická hladina a ty drobné loďky, co vypadají jako labutě. Stáli na molu a čekali, až nějaké jiné hrdličky vrátí drobnou bárku. V tu chvíli slečna vyděšeně vykřikla a ukazovala na hladinu.

„Pro Boha, co to bylo?“ zakryla si rukou ústa. Na starostlivou otázku, cože to ve vodě zahlídla, a co ji tak vyděsilo, odpověděla nepravdivě. Nejspíše nevěřila vlastním smyslům.
„Asi… jen nějaký stín.“

Později se mi kamarádka svěřila, že jí to ona slečna pod slibem tajemství popsala. Když se to mihlo pod molem, mohlo to mít dobrých sedm metrů. Nad vodu se tehdy vynořilo několik slizkých rozteklých očí a asi tři tenká chapadla s rozšířeným koncem, na kterém byla přísavka a osten. Tvarem nebyla nepodobná květu lopatkovce. Barva se prý míhala a pulzovala mezi bahnivou zelenou a temně fialovou.

Ujištění, zdali se nebojí vody, ji donutilo myšlenky na zrůdný zjev zahnat. Loďka už byla dostupná a povzbudivý úsměv spolu s nabídnutou oporou při nástupu mezi křídla bělostné labutě zahnaly poslední kapku strachu. Odrazili od břehu a vydali se dál na klidnou řeku dál od všech lidí. Být sami a nebýt slyšet, to si přáli. Jenomže ode dne, co déšť vypláchl labyrinty chodeb pod městem sta věží, není na Vltavě nikdo sám.

Zahleděli se navzájem do očí a jejich rty se blížily k sobě. První polibek ale překazilo náhlé rozhoupání loďky. Cosi ohavného se ovíjelo kolem labutího krku a odkapával z toho sliz. Další chapadla se ze všech stran natahovala po bocích šlapadla a s mlaskavým zvukem s ním pohazovala ze strany na stranu. Krom „květů“ se z obou stran loďky rozvlnily i olezlé černé brvy, mihotající se, jako pole před sklizní při letní bouřce. Z odlesků hladiny se kolem lodi stala zrádná past plná nepozemských výrostků vyrážející ze stínu pod hladinou.

Odpornost pod lodí ji pomalu obalovala a chystala se ji pozřít, když vedle strachem omdlelé krásky dostal spásný nápad. Z kapsy vytáhl zapalovač a zažehlý jej přiblížil k chapadlu, které začalo drtit krk plastové labutě. Zasyčelo, sliz pokrývající končetinu zabublal, zaprskal a pak se od něj začal linout smrad, ze kterého se musel zvedat žaludek i nic netušícím smrtelníkům přecházejícím řeku přes bezpečný most. Vteřinu potom bylo po všem a od loďky šel už jen smrad připáleného plastu.

Dorazil ke břehu, jak nejrychleji mohl a v náručí ji vynesl na břeh. „Udělalo se jí nevolno…“ sám nebyl schopen hrůzu z vod Vltavy popsat slovy. Raději smířlivě počkal na přivolanou sanitku a doufal, že si buclatý pán z půjčovny nevšimne otisků pekelného tvora na andělské labuti pohupující se na nyní opět kouzelných vlnkách Vltavy…

Ta Podivnost z vody nezmizela. Neměla kam. Proplouvá pod moly, proplétá se mezi pilíři mostů… a má hlad.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *