Autobus duchů

Autobus duchů

Už jste slyšeli o autobusu duchů? Ne? Tak se s bobříkem městských legend začtěte do příběhu slečny Cesmíny.

-*-

Ulice města jsou skoro prázdné, jen sem tam projede nějaké auto. Blíží se třiadvacátá hodina a většina lidí je doma. V oknech se až na výjimky nesvítí a svět se pomalu ukládá ke spánku. Přesto se na ulici vyskytuje pohyb. Jeden stařík venčí svého jezevčíka na zahradě, která se nachází hned vedle zastávky.

Mladý muž spěchá po chodníku k zastávce. Vzduch je chladný, proto je zabalený do teplého kabátu a snaží se ještě víc zachumlat do hřejivé šály. Přesto se usmívá, protože v myšlenkách je ještě stále u své milované, od které právě odešel. Těší se, až se za ní zítra zase staví. Ale nyní pospíchá domů, aby už byl pryč ze zimy a mohl si jít lehnout.

Stoupne si na zastávku a čeká, až pojede autobus. Tře si ruce a lituje, že si nevzal rukavice. Po chvilce se na konci ulice vynořují světla a mladík se už těší, až si sedne.

„Počkejte si na další,“ promluví náhle stařík v zahradě, až sebou mladík trhne, jak se lekl. Starého pána si skrz plot vůbec nevšiml. Změří si ho nechápavým pohledem.

„Proč čekat, když už mi to jede?“ zeptá se udiveně.

„Je to třiadvacítka, do té se nenastupujte,“ pronese stařík tajuplně.

„A proč jako?“ Mladík nic nechápe a raději by už seděl v autobuse, protože z toho staříka je nervózní.

„Je pátek třináctého, jen v tento den jede třiadvacítka. Kdo nastoupí, toho už nikdo nikdy neuvidí!“ vykřikne stařík a zalomcuje s plotem.
Mladík uskočí stranou a vyděšeně se na dědu dívá.

Autobus mezitím dojel až k zastávce. Zastavil, ale dveře se neotevřely. Mladík se na autobus podívá. Je na něm něco zvláštního. Okna má zamlžená, takže uvnitř lze rozeznat jen obrysy postav, které sedí uvnitř autobusu, některé i stojí. Podivně se naklánějí, jako by si mezi sebou něco povídali. Ulice je nepřirozeně tichá. Mladík stojí na zastávce a váhavě udělá krok k autobusu.

„Počkejte na další!“ vykřikne stařík a v jeho hlase zní zoufalství.

Mladík se lekne a vrhne se ke dveřím. Ten děda je vážně cvok, pomyslí si. Ohlédne se po něm a automaticky začne nastupovat, aniž by ze staříka spustil pohled. Až když ucítí silný zápach, tak se otočí na řidiče, nebo na to, co z něho zbylo. Autobus je plný polorozpadlých těl, která jsou však živá. Mrtvoly sedí na sedadlech, jiné postávají a všichni se dívají jeho směrem. Řidič se rozchechtá a zavře dveře dřív, než mladík může vyběhnout ven. Ten jen narazí do skla a párkrát na něj zabuší, jak chce ven. Ale to už ho přízraky táhnout a posazují na sedadlo. Autobus se rozjede a zmizí v mlze, která se zničehonic objevila.

„Takže další oběť autobusu duchů. Proč mě nikdo neposlouchá?“ promluví do tmy zlomeným hlasem stařík. Pomalu dojde k domu. Snažil se varovat už mnoho lidí, ale všichni ho mají za blázna.

Byl ještě dítě, když se v ulici porouchal autobus s číslem dvacet tři. Nikdo neví, co se stalo, ale začal hořet a nikdo se nedostal ven. Všichni zemřeli, ale klid nenašli. Od té doby se autobus zjevuje v téhle ulici vždy v pátek třináctého ve třiadvacet hodin. Někdy jen projede, ale pokud někdo čeká na zastávce, tak autobus zastaví a vyčkává na nově příchozí duši. Kdo nastoupí, toho už nikdo nikdy neuvidí. Stane se sám přízrakem věčně jedoucí v prokletém autobuse duchů.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *