Výlet

Výlet

Každý z nás minimálně jednou zažil podobný výlet jako ten, o kterém vypráví slečna Indris. Pojďte spolu s bobříkem toulavých bot zavzpomínat, jak složité bývají výlety ve společnosti malých dětí.

-*-

 

Bylo to tady. Úterý. Ano, konečně přišel ten den, na který se všechny děti tolik těšily. Dobře, pokud mám být upřímná, těšily se nejen děti. I my dospělí jsme celkem vítali, že na chvíli porušíme už poněkud nudnou rutinu běžného dne na pěveckém soustředění.

Na rozdíl od dětí nás však čekala před výletem spousta práce. Tedy konkrétně mě a vychovatelky, protože paní vedoucí byla nad jakékoli jiné činnosti kromě zpěvu vysoce povznesená.
 „To přeci není její práce, že? „
Že moje také ne, to absolutně nikoho nezajímalo. No nevadí.

Jako první problém se ukázala již samotná trasa. Konkrétně její náročnost. Původní představa, že půjdeme na Sněžku pěšky a pak sejdeme dolů po hřebenech, se ukázala jako naprosto nereálná. Bylo mi celkem jasné, že jedna skupina dětí, hlavně tedy Pepíček, kterého bolely nohy již při pouze dvoukilometrové procházce, určitě nezvládne šest kilometrů, převážně stoupání, na naši nejvyšší horu a pak další 10 km sestup dolů. Ostatní mi dali za pravdu. Dobře, musím se sobecky přiznat, že ani já jsem si příliš na 16 km nevěřila, ale rozhodně jsem jako první měla na zřeteli blaho dětí. Nebo alespoň tak jsem si to obhajovala.

 Nakonec tedy padlo rozhodnutí, že nahoru pojedeme lanovkou a pak sejdeme pěšky dolů po hřebenech.
A nyní nastala rozhodná chvíle.

  „Všichni mě poslouchejte, prosím. Sejdeme se tady za hodinu. Všichni budou mít na sobě mikinu a pevné boty. V batohu potom nepromokavou bundu nebo pláštěnku, pití a kapesníky. Všem je to jasné?“

  Ozvalo se sborové „ano“.
O hodinu později mi připadalo, že jsem snad musela mluvit čínsky. Jedna holčička přišla v balerínkách („To není pevná obuv?“), další zase neměla ponožky („Ale boty mám“) a třetí měla sice boty, ale cizí. Jiřík mi pyšně ukazoval, že si vzal pro jistotu dvě mikiny, ovšem obě tak tenké, že to mělo význam asi, jako kdyby si nevzal žádnou.

  O další půlhodinu a nespočet návratů pro zapomenuté věci nebo kvůli převlečení jsme konečně mohli pokročit k dalšímu bodu.

 „Tady z té hnědé přepravky si každý vezme jeden balíček s jídlem. Jenom Ema a Sára si vezmou tady ty na stole, ty jsou bezlepkové.
Netrvalo to ani pět minut a musela jsem Vojtovi vytrhnout modrý balíček.
„Vojto, ty jsi barvoslepý?“ zeptala jsem se naštvaně.
„Ne, to prosím ne. Ale mně se ten modrý balíček zdál větší.“

  Spolkla jsem nějakou uštěpačnou poznámku a zhluboka se nadechla. Jen klid, výlet sotva začal.

 Konečně jsme vyrazili. První část cesty probíhala až podezřele klidně. Děti měly radost, že dnes nemusí zpívat. Což mě u pěveckého sboru trochu překvapovalo, ale budiž.
První problém na sebe však nenechal dlouho čekat. Tentokrát však byla na vině příroda. Najednou začal foukat silný vítr. Takže lanová dráha jezdila jen do poloviny své cesty, na Růžovou horu.

  My tři dospělé jsme daly hlavy dohromady. Nakonec jsme se rozhodly, že to zvládneme. Když už jsme vyrazili, tak ať si to děti pořádně užijí.
Užili jsme si to všichni. Lanovka se držela statečně i přes silné otřesy větru. Snažila jsem se nemyslet na to, jak by to dopadlo, kdyby s námi mrštila o úbočí hory. Bohužel mi to nebylo dopřáno, protože jsem stála vedle nadšeného gymnazisty Igora, který se bavil propočítáváním síly nosných kabelů a tím, jakou rychlostí by lanovka padala směrem do údolí. Na ten drobný detail, že je s námi uvnitř a tedy by si v případě pádu kabiny nemohl již svou teorii ověřit, zřejmě zapomněl.

  Pak náhle lanovka zastavila své kolébání a nás čekal výstup. Vítr foukal tak silný, že jsem měla pocit, že snad ze mě serve všechno oblečení. S těžkým batohem a držíc za ruku jednu z nejmladších holčiček, kterou vítr hrozil odfouknout, jsem se plahočila vzhůru.

  Měla jsem radost, že jsme se nahoru dostali všichni. Pepíčka jsem sice musela trochu tlačit do zad, ale nakonec měl z výstupu takovou radost, že mě to zahřálo u srdce. Hned po společné fotce, na které samozřejmě vypadám stejně hrozně jako na každé jiné, se děti rozběhly nakoupit si pohledy, malé modely lanovek, sladkosti a další věci. Já se posadila na kámen (nic k lepšímu k sezení bohužel na místě nebylo) a dala se do ošetřování puchýřů a jiných “ závažných“ zranění. Konečně jsem naší vychovatelce Zuzce prakticky ukázala, k čemu sebou táhnu tu obrovskou lékárnu. Protože děti samozřejmě nic vlastního s sebou neměly. Někdy dokonce ani to, co by mít měly.

  Když byli všichni ošetřeni a najedení, byl čas vydat se na další úsek cesty. Ten jsem si užila asi nejvíce. Vítr trochu polevil ve své síle a my si tak mohli cestu pořádně užít. Ty nádherné výhledy a příroda stály za všechnu námahu. Byla jsme rozhodnutá si určitě někdy celou cestu zopakovat, až si ji budu moci více užít a nebudu muset neustále hlídat to hejno neposedných dětí.   Nakonec se nám podařilo bez větších nehod dorazit do cíle. Jenom Markéta si našla na noze klíště a s ječením „Pomoc, sundejte to ze mě někdo!“ se dožadovala nezbytného lékařského ošetření.
Vše dobře dopadlo, děti byly dokonce z výletu tak unavené, že poprvé neporušovaly večerku. Skoro zázrak, dalo by se říci. Bohužel, já sama jsem byla tak unavená, že jsem si to ticho nemohla ani pořádně vychutnat.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *