O dráčeti a želví babičce

Slečna Newika si pro vás a bobříka ponaučení připravila krátkou bajku o malém dráčeti a jedné želví babičce.

-*-

Byl jednou jeden malý dráček. Vyklubal se z vajíčka, stejně jako jeho sourozenci, ale od malička byl jiný. Zatímco jeho sourozencům rostlo tvrdé brnění z šupin, ve kterém vypadali i ve své maličkosti jako honosní rytíři v plné zbroji. Naše dráče ale zůstávalo lysé.

Když trochu povyrostlo a naučilo se mluvit, často se ptalo maminky: "Mamííí, proč nejsem jako bráškové? Proč nemám šupiny?"

A maminka dračice na nevyvedeného drobečka jen nechápavě pohlédla a pokrčila křídly - měla moc práce s nezvedenými dráčky, kteří se vzájemně prali a zkoušeli svou sílu a své majestátní zbroje.

"Představ si, že šupiny máš, třeba..."
A už se o něj nezajímala.

Dráček, zklamaný, se protáhl ven z jeskyně a vydal se do lesa. Narazil na želvu a obdivoval její krásný pevný krunýř.

Želví babička se jeho lichotkám vědoucně usmála: "To jó, von je krunýř parádní a dá se na něm houpat jako v houpacím křesle, ale občas kápánek tlačí... Buď rád, že na tobě nic takovýho neroste... Ále, kdybys o to hodně stál, můžu ti místo šupin umotat pořádný svetr, jako onehdá krabu poustevníčkovi, kterému byla malá krabička!"

Dráček nadšeně souhlasil a pozoroval želví babičku, jak na dvou klacících měnila kuličku vlny na svetr. Hotový obleček si natáhl, poděkoval a se šťastným výrazem se na večer vrátil do dračí jeskyně. Za želví babičkou chodil dráček den co den a učil se mnohému - rostl a už mu nevadilo, že nemá silnou zbroj. Měl totiž něco jiného - měl dobré srdce... a také nádherný teplý svetr!

A jaké poučení z bajky plyne? Trochu zájmu a vřelých slov dokáže zázraky..