Ospalý drak

Pohádku o ospalém drakovi vám sepsala Kira Mae Spencer. Bobřík spánku už spí a určitě se mu zdají nádherné sny.

-*-

Bylo, nebylo, za devatero řekami, devatero lesy, za horami ne, jedno království. Ale nebylo to lecjaké království, bylo to bobří království. Nic jiného na něm vlastně zvláštního nebylo. Jako každé slušně vychované království mělo krále a královnu, ti měli malé princezny a prince a také poddané. Bobří sedláky a selky, ponocného, zahradníka, dráteníka, porybného i místního blázna. Království to bylo malebné, samá říčka, spousta stromů, však taky jaký jiný kraj by si mohli takoví bobři ke svému životu vybrat.

V tomhle království si čas líně plynul, nic zvláštního se nedělo. Sem tam víc zapršelo, někdo okousal víc stromů, než bylo zdrávo nebo se udála nějaká ta veselka. Až jednou se to změnilo. Přiletěl drak a usadil se na velkém bludném balvanu. Jak si tam tak sedl a složil křídla, rozhlédl se po království a zahřímal: “Všechny vás sežeru!”, pak si zívnul a dodal: “Ale nejdřív se na to vyspím.” Hned na to usnul a začala příšerně chrápat.

Bobry to samozřejmě hrozně vyděsilo, začali pobíhat od stromu ke stromu, vyprávěli si o příšerném drakovi. Samozřejmě, než se ta informace dostala na druhý konec království, udělala lidová nebo spíš bobří tvořivost z docela normálního draka sedmkrát větší sedmihlavou saň, permanentně chrlící oheň, dupající po všem hlava nehlava, která už stihla sežrat nejméně osmnáct bobřích rodin. Přitom milý drak si vesele chrápal a nic z toho ho vůbec netrápilo.

Samozřejmě zvěst o drakovi na kameni se donesla až do královského hradu, kde zavládla naprostá panika. Královna a princezny ječely, až jim hlodáky cvakaly, král chodil ode zdi ke zdi a lomil rukama. Princové buď panikařili podobně jako princezny nebo sledovali královského otce s narůstajícími obavami. A takhle to tam vypadalo až do setmění, to se pak všichni odebrali do svých ložnic, ale spát nemohli. Jeden z princů, ani nejstarší, ani nejmladší, tak prostě zhruba prostřední, se v noci vyplížil ze svých komnat a pak i z hradu úplně ven a vydal se podívat na toho hrozivého draka.

Princ k bludnému kameni obsazenému drakem doputoval skoro až za svítání. A co neviděl, drak pořád spal a chrápal, až uši zaléhaly. Princ si tedy našel kryté místo na dohled draka a čekal. Když se slunce vyhouplo na oblohu, začali se kolem trousit další zvědavci. S několika z nich se princ dal do řeči a od nich se dozvěděl, že drak už takhle spí od té chvíle, co přiletěl. Princ nad tím pokrčil rameny a závistivě se na draka podíval. Sám by taky nejradši prospal dva dny, ale to, když máte pět upištěných sester, prostě nejde.

Když příchozí zjistili, že tu s nimi je samotný princ, rozdělili se s ním o svačiny a k pozorování spícího draka se připojili. Kolem oběda princ došel k závěru, že s drakem je tedy pěkná nuda a vydal se zpět do královského sídla.

Na hradě bylo od rána hotové pozdvižení, nejen že všichni vyváděli kvůli drakovi, o němž se donášely stále příšernější zvěsti, ale ještě navíc od rána nemohli najít prince, který se vydal podívat na draka. Hledali ho všude, od sklepa až po půdu. Všem se hrozně ulevilo, když se princ objevil živý a zdravý a vůbec nechápal, co všichni vyvádějí. Tatíček král tedy pěkně zuřil, že se kluk jen tak vypaří uprostřed noci a jde se jen tak podívat na draka. Nakonec se ale trochu uklidnil, když konečně dostal nepřikrášlené informace o dračí návštěvě v královstvi.

Král o tom, co se od syna o drakovi dozvěděl, dlouho přemýšlel, až nakonec povolal své rytíře a dal jim povel připravit se na výpravu za drakem.

A tak do večera vyjel král se svými rytíři za drakem. Vzal s sebou jen nestaršího prince. I ostatní synové žadonili, aby mohli jet také, ale král byl neoblomný a přikázal jim hlídat své sestry.

Když král s rytíři dorazili k drakovi, drak stále spal a pořád tak strašlivě chrápal. Král nařídil postavit tábor a vyčkávat, jestli se drak probudí. V noci ovšem vyslal své nejlepší průzkumníky, aby zjistili, jestli se dokáží dostat až na kámen k drakovi. A to se ví, že bobr není žádný horolezec, takže se vrátili s nepořízenou.

Pozorováním draka strávili další tři dny, okounějících zvědavců postupně ubývalo, ono sledovat chrápajícího draka přeci jen není žádná velká zábava. Když už král začal uvažovat nad tím, že prostě to zabalí a odjede, přeci jen, kdo ví, jak dlouho takový drak dokáže spát, konečně se drak zavrtěl a otevřel jedno své obrovské oko, za chvilku i to druhé a zazíval tak hřmotně, až se všem zježily chlupy v kožíškách hrůzou.

“Co zíráte?” pronesl drak a pomalu se posadil. Zbytky vytrvalejších zvědavců se rozprchli na všechny strany, co nejdál od draka. Král se svými rytíři zachovali alespoň zdánlivý klid a zůstali na místě. Král kousek postoupil vpřed. “Čeho si žádáš, draku?”

Drak na něj chvíli nechápavě zíral, pak párkrát naprázdno žvýkl, a líně řekl: “No trocha klidu by neuškodilo.” Teď zase nechápavě zíral král na draka. Drak pootočil hlavu, jako by se té nechápavosti podivoval a pak se prostě ke králi otočil zády a přitom si zamumlal: “Tady  taky jeden nemá trochu klidu,” líně se protáhl, rozbalil svá obrovská křídla a odlétl radši do nějakého království, které je za devatero horami, jak se na takové pořádné království sluší a patří.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *