Když není jedna pravda

Bobříka budoucích dnů dokázala v třetím kole ulovit slečna Kharianne Wolf. Bobřík byl nad míru spokojený. Tak dlouhý příběh totiž opravdu nečekal.

-*-

I.

Podzim letos přišel nečekaně brzy. Září teprve probudilo několik dní a stromy už zlátnou, vítr je studený a skrze ocelově šedá oblaka sem tam prosvítá slunce. Naposledy, když jsem stála na tomhle kopci, v údolí pokojně odpočívali domy, ve kterých se lidé právě pomalu probouzeli do mlžného rána. Teď vidím jen zbídačené stromy, které se snaží z posledních sil vykouzlit podzimní barvy. U řeky se drží tenká ranní mlha, která přikrývá přeživší ruiny, lehce, něžně a konejšivě, jako by jim šeptala, že teď už bude všechno dobré. Pár let zpátky by bylo ještě patrné, že místo bylo kdysi spáleništěm a mlha by evokovala stoupající dým, jako kdyby oheň teprve před chvílí dohořel. Dnes už byli lidé nahrazeni stromy a popel dal vzniknout jemné trávě.

Pomalu sejdu do údolí, vítr začal nepříjemně foukat, hlouběji se zachumlám do svého šátku a útočící poryvy větru jen umocňují nepříjemný pocit, že nejsem na tomto místě vítaná. Jakoby se duše těch, kteří zde onoho ráda už nikdy nevyrazili do práce, spojovaly do jednoho mohutného poryvu a šepot listí povídal, že tohle místo už dávno zapomnělo na všechno živé. Nesmím se nechat odradit a své pocity raději zatlačím někam hodně hluboko. Musím zjistit, jestli je tam najdu. Většina z nich byla zakopána v kovové bedně a poměrně hluboko, snad se koroze nezakousla příliš hluboko.

Nikdo si přesně nevzpomíná, kdy to všechno začalo. Každý nový objev posouval lidstvo na nový technologický vrchol. Ta nejmodernější technologie včera byla dnes zastaralá. Byli jsme krok od univerzální umělé inteligence, nebo jsme si to alespoň mysleli. Svět nemohl být víc vzrušující a komplikovanější. Čím dále věda pokročila, tím těžší bylo pro běžného člověka pochopit její principy. Nestačilo chápat základní fyzikální principy, protože ty byly každý den zpochybňovány a podrobovány zkouškám. Kvantová fyzika bourala zažitá pravidla, nic není nemožné, všechno se stalo a zároveň nic. To byla příležitost pro různé pochybovače, popírače a falešné proroky. Lidé začali zpochybňovat sebe, svoji historii a realitu, ve které žijí. Už dávno předtím lidé opustili svoji víru, vzory a hodnoty. Nastala doba post-faktická. 

Konečně jsem došla k řece, voda je krásně chladná a čistá. Opláchnu si ruce, které jsou po sestupu od bahna a smůly. Jakmile jsou moje ruce opět dokonale čisté, tak si v řece smočím i obličej. Překvapí mě sirný pach a malý doušek, kterým jsem chtěla zahnat žízeň, rychle znechuceně vyplivnu. Nedaleký chemický závod, který snad přežil každou válku, tedy stále funguje a své odpadní látky beze studu vypouští opět do této řeky.

Kdysi se tomu říkal Mandelův efekt, pár nadšenců na fórech zpochybňovalo kurz událostí dvacátého století. Mandela měl zemřít již v roce 1980 při svém pobytu ve vězení a zlá propaganda stávající reality tvrdila, že zemřel až v roce 2013. Tito lidé podléhali masovým falešným vzpomínkám a věřili, že se jejich realita změnila. Hledali důkazy o původním obrazu jejich reality, které postupem času měly mizet, tím, jak stopy zahlazovaly určité zájmové skupiny – ještěří lidé, ilumináti či mimozemšťané, kteří na našem vědomí dělali pokusy. 

Pomalu procházím místem, kde vím, že býval hřbitov. Náhrobní kameny jsou hladké, přírodní eroze je obrousila do oblých tvarů. Pravý horní roh je ten, kde leží moje matka a ten dolní, kde leží můj otec. Nikdy si ti dva nebyli příliš blízcí, jediné, co měli společného, jsem byla já. Malý uzlíček, který si tenkrát matka odnesla z porodnice, ten rok prý naposledy napadl sníh. V mé fantazii si představuji, jak stojí v dlouhém kabátu, obmotaná šálou, na hlavě kapuci a v rukou přenosnou autosedačku s dítětem uvnitř. Je už tma, lampy svítí a na zem se pomalu snášejí vločky, které se jí zaplétají do neupravených vlnitých vlasů. Rozhlíží se a čeká. Auto, které vyhlíží, však nepřijíždí, přes aplikaci ve svých hodinkách si objednává taxi a doufá, že přijede brzy. Otec opět nedorazil. To se stalo leitmotivem našeho života: táta nepřijde. Který se jednoho dne změnil v tu finální neměnitelnou podobu – táta už nikdy nepřijde. Za týden jsme ho pochovali v levém rohu hřbitova u jeho první lásky, alespoň na své posmrtné rande otec přišel včas.

Z internetového trendu se ale stala nepříjemná realita. Pro část lidí bylo lákavé měnit historii “vědeckým” způsobem. Někteří z čistě osobních důvodů, když ztratili své blízké a odmítali přijmout krutou pravdu. Nebezpečnější však byli ti, kteří manipulovali fakty pro svůj mocenský a finanční zisk. Státy se rozpadaly na malé enklávy, každá s vlastní verzí historie, každá s vlastním smýšlením připomínajícím náboženství. Začala válka o fakta. První na řadě byly knihovny, protože informace na internetu bylo těžké kontrolovat. Nejdříve útočili hackeři a mazali knihy z elektronických fondů, jiní zase nahrávali upravené verze knih, tak aby odpovídaly jejich verzi faktů. Později došlo na fyzické ničení knih, zapalování knihoven a likvidace soukromých sbírek. V ten okamžik začala opravdová válka.

Když jsem vyrůstala, svět se zdál být ještě normální. Existovaly pouze jedny učebnice, jedny fakta a lidé se přeli pouze o názorech a postojích. Když se z našeho městečka na severu stala vlastní enkláva, nikdo nám nevěnoval přílišnou pozornost. Dávno už existovaly mnohem větší, silnější a významnější enklávy, a nám nikdo nevěnoval přílišnou pozornost. Jedinou změnu, kterou jsem pocítila, bylo to, že už nebylo snadné se dostat do sousedního města, kde jsem měla několik dobrých přátel. Dobrých pět let jsem je neviděla, až jednoho večera zaklepala Marie na náš dům s prosbou o pomoc.

Enklávy začaly proti sobě bojovat. Nikdy však otevřeně. Všechny boje byly přírodní katastrofy, nehody a velké náhody, které se záhadně objevily na místě, kde sídlila znepřátelená enkláva. Těžko se budovaly aliance, jelikož čím déle byly enklávy odtrženy, tím více se jejich představa o fungování celého světa, historie a hodnot lišila. Jediná spojenectví vznikala na poli obchodu, všude chyběly suroviny a pokrok se zastavil, blahobyt začal mizet. 

II.

Konečně jsem došla k rozpadlým obvodovým zdem našeho domu. Právě stojím v místě, které bývalo kuchyní. Ve vzpomínkách teď sedím u stolu a nalévám jí čaj. Za těch pět let se příliš nezměnila. Přibylo jí pár vrásek, vlasy trochu ztmavly, ale jinak měla stejnou jiskru v očích. Vypráví mi svůj příběh, jak odmítla věřit věcem, které ji učili podle nových faktů. Jak ji následně zavřeli zařízení, kde probíhala každý den převýchova a jak se jí podařilo utéct a doufala, že u mojí rodiny najde bezpečí alespoň na pár dní. Moc jsem nechápala, co se vlastně děje, protože do té doby jsem okolí nevěnovala přílišnou pozornost. Moje dny se skládaly z četby knih, které nashromáždil náš otec a z péče o dům a zahradu. Matka učila děti na místní základní škole a žili jsme poklidný život v neklidných časech.

I nás postihl nedostatek, naše malá zahrádka nebyla soběstačná, ale matka byla velmi ceněnou osobností naší enklávy, a proto se pro nás vždy našlo něco k jídlu, čtení a do čeho obléct svá stále hubenější těla. Ten večer přišla matka později než obvykle. Náš host ji velice zaskočil, nečekala jsem, že ubohou Marii bude chtít dostat ihned z domu. Ostatní lidé z města byli však rychlejší. Patrně ji zpozorovali, když procházela kolem hranic města. Město bylo obehnáno plotem s ostnatým drátem na vrcholu, nicméně naše bezvýznamnost znamenala, že nebylo příliš před kým se bránit. Plot nikdo neudržoval a po čase části zrezivěly a objevily se první trhliny. Nebylo tedy tak těžké se k nám dostat.

Beze slova Marii odvedli, na moje otázky nikdo neodpovídal. Matka se mnou nepromluvila týden a celý čas strávila balením všech knih, které jsme měli doma. Jednoho dne přišla s velkou kovovou bednou, která stěží pojmula většinu knih. Dala mi do ruky lopatu, ukázala na odlehlou část zahrady a obě jsme začaly kopat. Nad ránem jsme do jámy knihy uložily. Ani tehdy jsem nechápala, proč to děláme, ale byla jsem zvyklá příliš neodporovat a neptat se. Jestli jsem se měla někdy ptát, tak to bylo právě tehdy.

Uplynuly měsíce a v mojí mysli narůstal neklid. Hučení v hlavě jako v úlu, neklidné spaní a neustále záchvěvy strachu. Musela jsem zjistit, kam Marii odvedli a co se jí stalo. Za ty roky jsme si už nebyly blízké, a spíše než strach o ni samotnou, mě děsil způsob, jakým ji odvedli – beze slova a vysvětlení. Nebránila se, jen si dál pozorně prohlížela mě a naši kuchyň. Když ji zkroutili ruce za záda a nasadili pouta, nevydala ani hlásku. Poslušně odešla, jen se ve dveřích ještě naposledy ohlédla. Její pohled byl prázdný jakoby esence, která tělo obývá, už dávno někam odešla a zanechala jen pouhý mizivý otisk.

Večer jsem se vydala na procházku, chtěla jsem uklidnit svoji mysl trochou pohybu. Nohy mě bezmyšlenkovitě odnesly na okraj města. V plotě pořád zely různé díry, tudy pravděpodobně ten večer přišla. Tělo oddělené od myšlenek proklouzlo jednou dírou a dál se ubíralo směrem k zapadajícímu slunci. Nevím, jak dlouho jsem šla, když jsem se probrala ze svého transu. Večer se proměnil v noc a ani měsíc mi nemohl svítit na cestu. Došla jsem k hranicím sousedního města, odkud Marie tak toužila utéct a já toužila vejít, abych pochopila, co se stalo. Celé město bylo obehnáno elektromagnetickým štítem, který jemně bzučel. Ostré světlo namířené směrem ven znemožňovalo komukoliv jen zahlédnout kousíček města. Přišla tupá rána a tma…

III.

„Naše pravda je ta správná. Ostatní žijí v otroctví a my je musíme osvobodit ze zajetí jejich mylných pravd a mýtů.“ Zněl hlas z reproduktoru a za ním následovala ozvěna stovek lidí, kteří mumlali:

„Naše pravda je ta správná. Ostatní žijí v otroctví a my je musíme osvobodit ze zajetí jejich mylných pravd a mýtů.“

Nechápu smysl těch vět, nechápu, kde přesně jsem. Elektrický obojek vystřelí slabý elektrický puls do mého těla. Po chvíli další a silnější. Necítí vibrace hlasivek, ví, že mlčím. Třetí puls mě spolehlivě přivede do bezvědomí.

Probudím se v malé místnosti. U postele stojí žena se sympatickou tváří a milým úsměvem. Omlouvá se mi. Pořád nechápu, kde to jsem. Celé tělo mě bolí, a když se chci nadzvednout ani o píď se nepohnu.

„Klid prosím.“ Vyzve mě žena a lehce mě přitlačí k lůžku na znamení toho, že se nemám hýbat.

„Našli jsme Vás u hranic města, určitě to musel být strašný zážitek vyrůstat u těch barbarů. Omlouvám se za nepříjemnosti, obvykle uprchlíky nejdříve seznámíme se situací a postupem, než je začleníme do adaptačního programu.“

„Prosím? Já nejsem uprchlík… jaký adaptační program? Co je to za nesmysl?!“ Snažím se verbálně bránit, když tělo mě neposlouchá.

Žena, kterou považuji za zdravotní sestru, jen pokývne směrem k obrazovce, která se pomalu spouští od stropu.

„Vítejte v Novém Městě. Už se nemusíte bát svých tyranů. Nyní jste konečně svobodní. Dovolte nám pomoci se adaptovat na nové prostředí plné svobody, demokracie a úcty.“ Hlásal kdosi z televizní obrazovky. Na pozadí běžely snímky zmučených těl, lidí v zástupech, čekající na jídlo, lidé umírající v hromadě špíny a lidé, kteří utíkali za zvuků střelby.

„Prvních pár měsíců budete zde plnit úkoly, které dostanete, jedině tak budete schopni pochopit komplexnost naší vyspělé společnosti. Kontrolní náramky a nákrčníky jsou pro vaši bezpečnost, jedině tak budeme moci monitorovat vaše podlomené zdraví a zasáhnout dříve, než se vám přitíží příliš. Jedna pravda, jedna svoboda! Loučí se s vámi váš N-95, Android pro lepší budoucnost.“

Další dny probíhají velice stereotypně. Ráno v šest mě elektrický náramek jemnými vibracemi vzbudí a dveře mého pokoje se otevřou. Mám přibližně čtvrt hodiny na vykonání ranní hygieny, pak se musím připojit do dlouhého procesí, které vede do jídelny. Cestou potkávám zdravotní sestry, které jsou spíše dozorkyněmi. Každá jednotlivá nás zdraví:

„Jedna pravda!“ a očekává odpověď. „Jedna svoboda!“ odpovídá žena přede mnou a sestra přikývne.

„Jedna pravda!“ otočí se ke mně sestra a já stále mlčím. Dostávám svůj první elektrický šok z nákrčníku. Neříkají tomu obojky, protože obojky mají nesvobodní lidé. My svobodní máme nákrčníky. Další, tentokrát silnější, šok dostávám při výpravě dějepisu, když odmítám opakovat připravené věty. Promítají nám videa různých světových událostí a slavných proslovů. Na očích máme brýle pro virtuální realitu, abychom se cítili blíže všemu, a abychom tím lépe uvěřili jejich realitě. Fakta a proslovy jsou úplně jiné, než si pamatuji. Stejné proslovy jsem kdysi už viděla, a ti lidé, ti státníci říkali naprosto něco jiného. A teď vidím, jak ti stejní lidé hýbou naprosto uvěřitelně ústy a říkají úplný opak toho, co já očekávám. Přesně ty věty musíme opakovat. Musejí se nám vpálit do mozku. Přichází čas oběda a já stále odmítám odpovídat na pozdrav, tak jak by se očekávalo. Přichází třetí a poslední šok a já se k večeru probírám na svém pokoji.

Znělo to jako velice dobrý nápad – natrénovat neuronovou síť, tak aby zvládla kódovat a dekódovat video, přičemž původní obraz je zachován, ale modifikován tak, aby osoba v obraze přejala rysy někoho úplně jiného či modifikovat existující záznam tak, aby odpovídal novému textu. V prvopočátcích to byla legrace. Vznikali fanouškovské varianty filmů s jiným hercem v hlavní roli. Oblíbené hvězdy se vracely ze záhrobí a pornografie zažila další rozlet, jakýkoliv váš oblíbený herec nebo herečka měla svou sekci. Nikdo nezůstal nedotčen. Bylo to jen otázkou času, kdy technologii někdo zneužije a vloží do úst slova politikům, vědcům nebo i obyčejným lidem. Zrodil se deepfake.

 

Myslím, že je to už přestalo bavit mě posílat každý den do bezvědomí, jednoho rána se totiž dveře už neotevřely. Několik hodin jsem zůstala ležet na posteli a užívala si klidu, který mi byl dopřán. Mohlo být skoro poledne, když dorazila sestra, kterou si pamatuji z prvního dne. Nesla s sebou typickou staromódní složku plnou papírů. Neviděla jsem tu nikoho používat tužku a papír, natož typické složky. Všechno bylo vedeno elektronicky v tabletech.

„Mohu se posadit…“, ukázala na moji postel. Jen jsem nejistě přikývla. Posadila se v nohách mé postele a oběma rukama křečovitě svírala svoji složku. Tvář měla nečitelnou a jen se na mě upřeně dívala. Po chvíli mlčení vyndala ze složky fotografii.

„Znáte tu dívku?“ natáhla se s fotografií ke mně a podala mi ji. Na fotografii byla Marie, mohlo jí být o pár let méně, než jsem ji naposledy viděla. Znovu jsem přikývla. Sestra si ode mne fotografii vzala a založila ji zpátky do složky. Sestra pomalu vstala, složku položila do místa, kde byla ještě její teplá prohlubeň. „Tohle vám tady nechám“ otočila se a odešla z místnosti.

Hned jak se zavřely dveře, dychtivě jsem vzala složku a začala jsem jí listovat. Byla plná spisů, patrně psaných na psacím stroji. Většina se týkala Marie a její angažovanosti v Novém Městě, snahy o útěk a dopadení v našem městečku. Následovaly fotografie ženského těla. Chvíli jsem přemýšlela, kdo to je. Všude po těle byly hluboké rány, modřiny a vlasy jakoby odřezané nožem, ležely opodál. Byla to Marie. Naprosto zubožená mladá dívka. Musela jsem rychle odběhnou do koupelny, bylo mi tak špatně, že i když jsem neměla čeho hmotného se zbavit z vnitřních útrob, protože jsem celý den nejedla, dávivý reflex mě přinutil zbavit se části žaludečních šťáv. Záchvěvy postupně slábly a já stála celá vyděšená nad umyvadlem, odplivávala zbytky slin a zhluboka dýchala, tak abych se zbavila hrozného knedlíku v krku, který mě stále dráždil. Samotné zohyzděné tělo však nebylo důvodem k mé nevolnosti, byla to jména těch, kteří byli podepsání pod protokolem – moje matka, místní starosta a jeho žena.

Noc byla hrozná. Každou chvíli mě budila jiná noční můra. V jedné jsem to byla já, kdo Marii mučil. V dalším snu mě matka zakopala na zahradě místo knih. Dobývala jsem se ven, bouchala na kovovou bednu, ale nikdo mi nepřišel pomoci. Když jsem nespala, tak jsem se užírala myšlenkami. Kladla si otázky, na které jsem nemohla získat už nikdy odpověď. K ránu jsem dospěla k tomu, že to nemůže být podvrh. Podpisy, popis místa a celý protokol byl plný detailů, které mohl znát jen někdo, kdo v našem městě někdy byl. Konečně mi zavibroval náramek, rychle jsem se opláchla a čekala, až elektrický zámek na dveřích konečně povolí.

„Jedna pravda!“ zdraví mě sestra.

„Jedna svoboda!“ odvětím jí…

IV.

 

Trvalo to několik měsíců, než jsem si získala jejich důvěru. Konečně jsem všechno pochopila. Celý život mi lhali a snažili se mě udržet ve své pravdě. Bída, kterou jsme prožívali, byla jen zástěrkou a snahou o podlomení naší morálky. Nikdy jsme nebyli jen prosté městečko, které stojí stranou všemu. Vedli jsme aktivní válku proti Novému městu, proti jejich hodnotám, proti svobodě, pravdě a demokracii. Pořádali atentáty ve skrytu stínů na důležité představitele, hackovali jejich systémy, vraždili a mučili všechny, kteří pomýlení přišli z Nového Města k nám.

Po celou dobu v uprchlickém zařízení jsem neviděla sluneční světlo, bylo to naprosto osvobozující, když jsem poprvé vystoupila z vozu na náměstí Nového Města. Užívala jsem si dopadající paprsky na svoji kůži a pro tenhle okamžik, jako by se zastavil svět. Když jsem se nabažila slunce, konečně moji pozornost upoutaly budovy, které připomínaly tenké elegantní špičky tyčící se vysoko k nebi. Všechno bylo skleněné, všechno bylo dokonalé čisté. Fontána uprostřed náměstí zurčela vodou, která od lehce nabarveného skla, působila skoro až nadpozemsky. Na každé budově byla obrazovka, každá přinášející jinou zprávu. Jedna informovala o vítězném boji proti komunistické části enkláv, další upozorňovala občany, aby byli ostražití před nepřáteli a poslední, kterou jsem ještě byla schopna přečíst, hlásala naše heslo: „Jedna pravda, jedna svoboda!“.

V těsné blízkosti mého obličeje prolítl dron, lekla jsem se a málem jej srazila mou rukou. Při pohybu jsem ucítila záchvěv elektromagnetického pole, které dron chránilo. Dron se bleskově otočil a rychle proskenoval mé oční pozadí.

„Omlouvám se, madam. Dovolte, abych vám pomohl najít dům, ve které máte přidělené bydlení,“ spustil dron bez okolků. Mezi ním a mým náramkem se vytvořilo slabé silové pole, které mě jemně vedlo směrem za dronem. Nemuseli jsme se nikomu vyhýbat, každého vedl jeho vlastní dron po předem vytyčené trase. Tak se maximalizovala efektivnost chůze a provozu. Někteří tento čas využívali ke sledování informačních tabulí, jiní zase koukali na projekci, kterou jim dron přehrával a další si kontrolovali zprávy na svých náramcích. Nemuseli se bát, že by do někoho narazili nebo je srazilo auto, vždyť většina dopravy byla svedena do podzemí. Když jsme dorazili na místo, dron prohlásil: „Jedna pravda, jedna svoboda! Loučí se s vámi váš N-95, Android pro lepší budoucnost.“ Silové pole se přerušilo a dron se hned připojil k paní, která právě vycházela z domu.

Všechno tady bylo naprosto jiné. Strava byla bohatá, lidé milí a usměvaví. Každý měl k dispozici ty nejmodernější technologie a nemusel se strachovat o své živobytí, jen musel jednou za čas splnit úkol pro Nové Město. Kdo by však nechtěl pomáhat rozvoji tak krásnému městu, plnému hodných lidí s jasnou vizí do budoucna. Netrvalo dlouho, a i já jsem dostala svůj první úkol.

Nad ránem se rozsvítila všechna světla v mém bytě a náramek začal jemně vibrovat. Všechny obrazovky se rozsvítily a sdělovali adresu, která se automaticky nahrála do mého náramku, zde na mě budou čekat další instrukce. Už jsem si zvykla na tento způsob dopravy. Člověk sotva vyjde na ulici, hned na něj čeká asistenční dron. Spojí se s jeho náramkem a zavede ho na určenou adresu. Často je to jen pár ulic, to, když je výjimečný den, a máte možnost zajít do restaurace nebo nakoupit. Většinu času drony roznášejí jídlo a potřeby přímo do bytů občanů. Bez adresy v náramku a asistenčního drona se prakticky nikam nedostanete. Pokud se chcete projít, dron vám vybere nejhezčí a nejzajímavější cestu po okolí, když však už toho dne máte svou procházku vyčerpanou, slušně vás požádá o návrat do vašeho bytu. Není-li adresa, není možné nikam cestovat. A já zatím nezjistila, jak adresu v náramku nastavit.

Tentokrát se však jedná o delší cestu a s dronem musíme využít podzemní dopravu. Centrální systém přesně ví, kde je kolik lidí v daný okamžik, a tak se nikdy s nikým nemačkáte a vždy sedíte bezpečně připoutáni ve svém sedadle. Cesta trvá dlouho, je to snad nejdelší cesta, kterou jsem zatím podnikla. Dron mi nabídne večerní film a já z pohodlí svého sedadla sleduji můj oblíbený romantický příběh. Myslím, že jsme dorazili na konec podzemní dráhy, jelikož nikdo nehlásí další stanici. Spojení s dronem se přeruší. Rozbuší se mi srdce, protože jsem sama nikdy takhle daleko nebyla a dron je mým průvodcem a ochráncem, milá blízka duše, která mě zná a rozumí mi. Připadám si najednou velice osamocená.

Vystoupím z podzemní dráhy a na nástupišti na mě již čeká několik lidí. Všichni mi na pozdrav pokynou a já automaticky odpovídám: „Jedna pravda!“. Všichni jsou oblečeni ve vojenských uniformách. Modré uniformy s bílými lemy jsou patrně z nějakého lehkého funkčního materiálu, při pohybu nevydávají sebemenší hluk a zároveň se na nich žádný záhyb neudrží déle než pár vteřin. Výtah nás během okamžiku dopraví na povrch, kde na nás čeká už terénní auto. Posadí mě dopředu a vyrážíme. Netrvá to příliš dlouho a dorazili jsme na kopec, při pohledu do údolí mě přepadne úzko. Pod námi se rozkládá moje rodné městečko, má bývalá enkláva a ti, kteří mě dlouhou dobu uváděli v omyl. Dostávám řadu otázek, týkají se hlavně knih – zdali vím o nějakých úschovnách nebo archivech, které by mohly být v podzemí. V mysli se mi vynoří zakopaná bedna plná tátových knih, přesto však kroutím hlavou.

Už začíná pomalu svítat, od řeky a stromů se line tenká mlha. V některých domech se první lidé probouzejí a na znamení toho rozsvěcejí svá kuchyňská světla. Pravděpodobně si teď připravují ranní kávu či čaj a chystají dětem snídani. Někteří si dneska chtějí přispat, když vidí mlhu, která se v údolí usídlila, jenom se zachumlají do svých peřin, převalí na bok a spí dál. Nad údolí přelétají drony, rozprašují jakousi látku. Trvá to chvíli. Pak přijde jiskra a celé údolí vzplane. Oheň je tak silný a ničivý, že neměl nikdo šanci přežít. Stojím jako opařená nad údolím a sleduji tu zkázu. Myslím na matku, která právě musí zažívat agónii bolesti. Ve světle ohně, který je jasnější než vycházející ohně, jako bych se probrala z dlouhého snu. Žár ozařuje tváře i nás na kopci a já si povšimnu jedné z nich. Dívka s dlouhými vlasy, jiskrou v očích a výraznějšími vráskami – Marie.

V.

Nevím, proč mě tenkrát nechali jít. Při pohledu na ni jsem cítila, jak se propadám hlouběji a hlouběji do víru pochopení a děsu. Mechanicky jsem kladla jednu nohu před druhou, jako té noci před měsíci či to bylo lety? Nevím, jak se čas ubíral, nevím, kdo jsem byla a proč jsem tehdy odešla. Sešla jsem do údolí. Žár vychladl skoro tak rychle, jako se vzňal. Už nebylo, co by mohl oheň přeměnit na popel. Mezi troskami nebylo nikoho, koho bych mohla zachránit, komu bych mohla pomoci, komu bych se mohla omluvit. Došla jsem k našemu domu a hledala matku, ale místo domu zbylo jen spáleniště a doutnající obvodové zdi. Procházela jsem městem jako smyslů zbavená a stále doufala, že najdu aspoň někoho, kdo ještě žije. Všichni byli popel. Kdyby nebe nezakryl mrak dýmu, pravděpodobně by teď svítilo do údolí slunce. Nemohla jsem tu být už déle, nemohla jsem čelit dál té pohromě, kterou jsem způsobila. Naposledy jsem navštívila mrtvé na hřbitově, ti jediní mi nemohou svou smrt vyčítat, v levém rohu jsem pozdravila svého otce a vydala se k severní části hřbitova. V pravém rohu byl hrob, který jsem si nepamatovala. Byl mé matky, nevím, jak dlouho byla po smrti. Čas pro mě od příchodu do Nového Města přestal existovat, ale bojím se, že zemřela jen chvíli po mém odchodu. Alespoň nemusela umírat v bolestné agónii.

Zpravodajství Nového Města: Bohužel dnes ráno naši sousední enklávu postihl strašlivý požár. Pravděpodobně došlo k masivnímu úniku vysoce hořlavých plynů z místního chemického závodu. Přestože jsme se sousední enklávou ve válečném stavu, okamžitě jsme na místo vyslali záchranné jednotky, žádný nevinný člověk nesmí trpět. Na místě však nebyl žádný přeživší. Jedna pravda, jedna svoboda! Loučí se s vámi váš N-95, Android pro lepší budoucnost.“

Do Nového Města jsem se už nikdy nevrátila. Náramek i obojek jsem odložila v nedalekém lese. Čekala jsem, že dostanu pořádnou ránu, ale elektrický šok nepřišel. Nevím, jestli mechanismy deaktivovali, když mě nechali jít nebo vlastně ani nepočítali s tím, že se vrátím. Byla jsem volná, ale zmatená. Následující léta jsem obcházela různé enklávy a odbojová hnutí a snažila jsem se získat, co nejvíce informací. Už jsem pomalu nevěděla, kdo jsem, kde je pravda a v co věřím. Ty léta byla neutěšená a já se čím dál více utápěla v beznaději a myslela na konec svého života. Věděla jsem, že dřív nebo později se do svého rodného města vrátím.

Nyní tu stojím v troskách mého domu s lopatou v ruce a rozhodně vyrážím do odlehlého koutu zahrady. Kopu na místě, kde tuším, že jsme je tenkrát zakopaly společně s matkou. Trvá to několik hodin, než lopatou narazím na víko kovové bedny. Opatrně odhrnuji hlínu od okrajů a otevírám víko. Nemůžu bednu vynést z jámy, protože bych ji sama nikdy neuzvedla, a proto knihy jednu po druhé postupně vyndávám na zem vedle vykopané jámy. Už nemůžu vydržet, rozsvěcím svou baterku a vezmu do rukou první knihu a začnu hltat její děj. Kniha se jmenuje na Západní frontě klid a já vím, že jsem ji kdysi četla. Ve válce jsou však jiné země, jiné národy, než si pamatuji. Ruka mi lehce zavibruje, starý známý pocit, jako před lety v Novém Městě. Nevěnuji tomu pozornost. Moje smysly zbystří až ve chvíli, kdy slyším drobné bzučení opodál. Zpoza stromů se vynoří asistenční dron. Jeden rychlý výstřel přímo do srdce trhne celým mým tělem. Dostali, co chtěli, neexistoval jiný konec. Než jediné, co uslyším, bude pískot a pak navždy ticho, projde mi hlavou myšlenka:

„Jedna svoboda, mnoho pravd!”