Sněhuláci šťastní i vyděšení

I slečna Klotylda Malíková se dala do lovu bobříka sta chvil.

-*-

„No tak, Eli, pojď už domů,“ ozval se krajinou hlas. „Nesmíš zůstat venku, když padne tma!“

Vždyť už skoro jdu, chtělo se jí zavolat, neřekla ale nic. Příliš se zaměstnávala úpravou úsměvu na tváři svého nového sněhuláka.
Nebylo to tak dlouho, kdy se nedaleko objevil sněhulák se strašně vyděšeným výrazem. Eli netušila, kdo ho postavil nebo proč mu dal takový výraz, navíc maminka vůbec nechtěla, aby k němu chodila blíž. Tak se Eli alespoň rozhodla, že ona bude své sněhuláky stavět patřičně šťastné a spokojené. Proto si teď dávala s doladěním úsměvu tak záležet.

Jak už to bývá, když se někdo opravdu zabere do svého úkolu, snadno přestane sledovat svět okolo. Bohužel i tehdy, když je v tom světě tma zlá… A právě padá.

„Eli!“ ozvalo se najednou víc jako vřísknutí než jako zavolání, panika v hlase zcela zřejmá. „Kde jsi?“

Tady přece, chtěla odseknout… Ale nešlo to. Rty se nedokázaly roztáhnout od sebe, vlasy se lepily se stále kulatější hlavě, ruce se zkracovaly a buclatěly.

Jako v noční můře Eli zaznamenala, že vyděšený výraz nedalekého sněhuláka se změnil v úlevný, a pak se celý sněhulák změnil v malého chlapce.

Zato hned vedle jejího šťastného sněhuláka teď stál jeden vyplašený.