Když jde malý bobr spát

K lovu bobříka ponaučení se přidala naše duší společnice Marguerita Laux.

-*-

Sešli se čtyři bobři a nevěděli, co s večerem. „Hele, zkusíme vyvolat duchy!“ pronesl první bobr. „Duchy? Vždyť to je blbost, ti neexistují!“ pronesl druhý. „To nevadí, zeptáme se, jak umřel a co by na tom změnil,“ nadšeně řekl třetí. Čtvrtý mlčel a už dopředu se bál.

Bobři začali hledat informace, jak se správně vyvolávají duchové a ten jeden, co se bál, ten poslední, přemýšlel, jakého mrtvého bobra zná a byl to za života dobrák. Přeci jen jistota je jistota, přece nevyvoláte vraha všech vrahů.

„Vyvoláme bobra Holiče!“ vykřikl první bobr a oči mu svítily nadšením. „Co blázníš, jen toho prosím ne, vždyť co když nás všechny oholí!“ zděšeně vykulil oči čtvrtý bobr a litoval, že neřekl někoho jako první. „Jo, jo, jo, toho jo!“ skandovali další dva bobři.

Bylo rozhodnuto.

„Ó dávný duchu bobra Holiče, vyslyš naše volání a zjev se,“ všichni bobři se drželi za packy, měli kolem sebe rozestavené svíčky a záhadnou tabulku s čímsi před sebou. Každému bobrovi šrotovalo v hlavě něco jiného, ale jedna myšlenka byla přeci jen společná – co když nebude chtít zmizet?

Všechny svíčky se zatřepotaly.

„Hůůůů,“ vylítlo ze tří bobrů, z bobra čtvrtého, toho strašpytle, by se krve nikdo nedořezal.

„Zjev se nám nebo zkus posunout kamínkem na naší tabulce!“ vykřikl první bobr, přitom si přál, aby se to nikdy nestalo.

„Zjev se, zjev se“ opakovali další dva bobři.

Čtvrtý mlčel.

Dlouho se nic nedělo, až po dvaceti minutách, kdy usilovně všichni bobři zvolávali svá přání nepřání, jim přišlo, že se něco na desce pohnulo. A pak na desku kápl vosk. Jedna svíčka zhasla. Bobrům naskočila husí kůže (a to je co říct, protože bobr je celý chlupatý). Všichni se naráz pustili za ruce a čtvrtý bobr rožnul světlo.

„Uffffff,“ vypustili ze sebe všichni bobři.

„Pojďte domů, kašleme na to.“ řekl první bobr a byl rád, že nevyvolávali u něj doma.

„Do prkénka!“ uvědomil si čtvrtý bobr. Proč? Protože se vyvolávalo u něj doma. No, tak to prostě bývá! Přešlapoval po svém bytě a přemýšlel, jak vzniklou situaci vyřešit. Má jít spát, nemá jít spát, má jít spát k někomu jinému, samé další podobné otázky mu kolovaly v hlavě.

„Oholím se! Když se oholím, nemá mě šanci duch Holič oholit a půjde o dům dál“ vypískl nadšeně bobr a hopsa hejsa, za nějaký čas, kdy se snažil oholit každý chloupek, se zbavil své krásné srsti a byl naprosté holátko. A šel spokojeně spát.

A poučení? Nevěřte na duchy. Neexistují.