Pavučina snů

Děsivých příběhů není nikdy dost. Nemyslím si to jen já, ale i slečna Kharianne Wolf a bobřík strachu ji dává za pravdu.

-*-

Zprudka se probudila. Na maličký okamžik zahlédla cosi ve tmě. Promnula si oči a pozorně prozkoumala místnost. Nic nebo nikdo zde nebyl – kromě mě. S úlevou si znovu lehla a nechala se unášet do říše snů. Sny to byly neklidné. Ztrácela se a neschopna pochopit smysl plula od obrazu k obrazu, který jsem jí předkládal. Cítil jsem, jak se jí zmocňuje úzkost, ale nenechal jsem se odradit. Její tíživý pocit mě rozveseloval. Těšilo mě vidět, jak se ze spaní zmítá.  Někdo přede vlákno snu a já ho nejsem schopna přetrhnout. Se svítáním ji úzkost začala opouštět a já odešel. Odešel jsem přesně s prvním paprskem slunečním.

Ráno bylo zcela normální. Slunce krásně svítilo – byl překrásný den. Někdy však z těchto krásných dnů mrazí. Alespoň takto si vybavuji poslední dny, které jsem prožil. Pak pro mé oči nastala temnota, šero a jediné, co jsem od té doby spatřil jasně a zřetelně byly noční děsy. Tenkrát jsem netušil, co se děje.

Moje nejstarší zřetelná vzpomínka je z mého dětství. Hrál jsem si s vláčky a jakási žena mě pobízela, abych se ztišil. Představila mi staršího pána. Do očí jsem mu neviděl. Moje mysl byla zaměstnána pouze maličkým plechovým vláčkem. Snažil se mi něco sdělit, ale mé myšlenky létaly po představách o nekonečných železnicích a západních stanicích připomínajících kovbojské filmy. Tím končí moje vzpomínky na dětství. Čas mezi mojí nevinností a pubertálními prohřešky mám zamlžený. Občas mi nějaký zvuk či vůně zdánlivě připomenou nějaké střípky z mého života.

Bylo mi dvacet a chtěl jsem být spisovatelem. Moje inspirace se toulala nejspíš někde úplně jinde a já skončil u psaní detektivek se zápletkou, kterou znáte už od prvního odstavce. Můj život šel od desíti k pěti. Až do dne, kdy jsem spatřil ve svých snech rudě zářící oči. Zpočátku jsem si myslel, že to je pozůstatek mých drogových experimentů. Po čase tyto oči chodili se mnou všude tam, kam jsem šel. Nebylo chvíle, kdyby na mě upřeně nezíraly. Začínal jsem se děsit. Po pár měsících zmizely a mně se ulevilo. Našel jsem si přítelkyni.

Nadcházející časy byly pro mě nekrásnější v životě. Konečně jsem objevil inspiraci. Vše mi vycházelo, moje knihy se dobře prodávaly. Ale každý úspěch je vykoupen druhem utrpení. Moje manželka začala chřadnout. Začala mít tajemství a ze svých snů se budila s pláčem. Už jsem to nemohl vydržet a uhodil jsem na ni.

„Lásko, co se děje?“

„Všechno je v pořádku…,“ odpověděla mi s drobným úsměvem a v očích sem uviděl červený záblesk. Pár týdnů mi trvalo, než jsem pochopil, co se děje. Zdály se jí ty samé noční můry, jako mně před lety. V jejích snech i v jejím bdění ji pozorovali ty červené oči. Nechápal jsem, proč si nyní vybraly zrovna ji. Věděl jsem, že není tak silná. Byl jsem si jistý, že jednoho dne těm červeným očím propadne. V tu chvíli jsem musel jednat…

Stál jsem před oprýskanou budovou. Stejnou jako byla na fotografii, kterou jsem si od dětství uchoval. Doufal jsem, že v této bývalé mateřské školce naleznu odpovědi. Nesměle jsem otevřel branku. Na hřišti si hrály malé děti přesně tak, jako já před dvaceti lety. Houpačka vydávala stejně vrzavé zvuky a malí kluci tahali za vlasy svoje stejně staré vrstevnice. Procházel jsem zahradou a svoje staré vzpomínky jsem nechával vyplouvat ze zákoutí mojí mysli. Vzpomínal jsem, jak mě sem babička každé ráno vodila a odpoledne vyzvedávala. Ucítil jsem tlak a jako bych prožil dèja-vu. Slunce bylo stejně nízko nad obzorem, jako to smutné odpoledne. Byl listopad, a přesto chladné paprsky hřály. Znovu jsem si vybavil starého pána, jakousi ženu a vláčky. Něco v mé vzpomínce nebylo v pořádku. Bylo pozdní odpoledne a babička si mě nevyzvedla. Už nikdy si pro mě nepřišla. V mysli jsem podržel obraz smutných očí té neznámé dámy.

Hledíc před sebe, jsem si uvědomil, že ony smutné modré oči vystoupily z mých vzpomínek. Přede mnou stála tatáž žena, jako z mých vzpomínek. Byl jsem zmaten a než jsem stačil cokoliv říct, promluvila na mě:

„Dobrý den, mladý muži. Mohu pro vás něco udělat?“

„Dobrý den…,“ pozdravil jsem s ostýchavostí.

„Mohu pro vás něco udělat?“ zopakovala přísně svou otázku. Pozorně jsem si ji prohlédl a nemohl jsem vytěsnit pocit, že se děje něco prazvláštního. Kladl jsem si nejrůznější otázky. Proč nezestárla? Je to vůbec ona?

„Víte… chodil jsem do této školky…“

„Ano? To je milé, že jste se přišel podívat. Nestává se nám to moc často.“

„Je tu nějaká vychovatelka, která tu byla před dvaceti lety?“

„Bohužel musím vás zklamat. Všechny už odešly do důchodu.“

„Ach tak… omluvte mě.“ V koutku zahrady jsem zahlédl postavu. Šedé vlasy zářily v listopadovém slunci. Vedle stála žena a zdálo se, že promlouvají na malou dívku, která si hrála s bábovičkami na písku. Přistoupil jsem blíže a holčička byla soustředěná na tvarování pejsků a kočiček z písku. Snažil jsem se zaslechnout něco z jejich hovoru. Poslední věta mi utkvěla v hlavě: „Babička si dnes pro tebe nepřijde.“

Babička si dnes pro tebe nepřijde. Tyto poslední slova slyšela mladá žena, než jsem přetrhl její pavučinu snů. Zpocená se probudila a odhodlaně vstala. Oblékla se a vydala se ke školce, kde si hrávala jako malá holčička. 

Starý muž podal ruku té malé dívce. Ona natáhla směrem k němu svoji droboučkou ručku a odešla s ním neznámo kam. Chtěl jsem jít za nimi, ale stál jsem jako zmrazený. Než odvedl dívku z branky, otočil se a já zahlédl rudé oči a letmý úsměv. Čas se přehoupl a já se vzbudil. Bylo ráno. Postel vedle mě byla prázdná. Byla vzorně ustlaná a nikde stopy po tom, že by někdo v ní spával. Těžko jsem vzpomínal, snažil jsem se rozpomenout na to, co někdo chtěl, abych zapomněl. Můj byt byl neobvykle prázdný a kdysi barevné stěny byly najednou bílé. Ta bílá barva mě oslepovala. Na malý okamžik jsem zavřel oči a jako záblesk světla se mi zjevily rudé oči. Leknutím jsem otevřel víčka a znovu jsem se ocitl v posteli. Vedle mě klidně oddychovala má žena a já s uklidněním poznal, že to byl sen. Pouhopouhý sen.

Druhý den jsem se vydal na kratičkou procházku. Listí bylo skoro již spadané na zem. Chodníky se staly kluzkou pastí pro dámy na vysokých podpatcích. Zastavil jsem se u betonového válce s vylepenými reklamami. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Vedle programu kina bylo vylepeno několik fotografií. Byly na nich vyfoceny malé děti, děti, které se pohřešují. A mezi nimi se na mě usmívala malá holčička, přesně ta, kterou jsem spatřil v mém snu. Nebo to nebyl sen? Opravdu jsem navštívil onu školku? Mým tělem projela bolest. Přesně taková, jako když chcete rozhýbat atrofované svaly.

Bolest mě přenesla skrze realitu do tmy. A dva červené body se na mě upřeně koukaly. Nic najednou nedávalo smysl. Bál jsem se otevřít oči. Když jsem se odhodlal, spatřil jsem šerou místnost. Vedle mě ležel maličký plechový vláček. Čísi suché rty mě políbily. Bolest přestala a já stál před zrcadlem. Moje černé vlasy byly šedivé, moje modré oči byly rudé. Hrbil jsem se a moje klouby vrzaly stářím. V koutu pokoje byla postel a na ní oddychovala ta malá dívenka. Jednoho dne jí předám své břímě. Proud vzduchu mě odvál do jiného pokoje, do jiného času, kde spokojeně spala mladá žena. Jako minulou noc jí přičaruji noční děsy…