O bobříkovi aneb jak k mytí uší přišel
Slečna Noah Limbardi se rozhodla jako prvního získat bobříka spánku.
(chybou administrace byl původně ohlášen jako bobřík toulavých bot)
-*-
„Když jde malý bobr spát, tak si uši myje rád. Víte ale, jak to celé začalo?“ maminka seděla na stoličce, s knihou připravenou v ruce, uši dvou dětí vystrčené zpod přikrývek. „Že ne? No, tak o tom vám dneska povím jednu takovou pohádku!“ Děti se v postýlce šťastně zavrtěly a maminka se dala do vyprávění.
„Ve světě daleko předaleko, kde slunce vychází na západě a zapadá na východě, kde ptáci létají pozpátku a kde měsíc má modrou barvu, žila jedna malá bobří rodinka. Táta bobr byl vzdělaný úředník, kontroloval, jestli jsou všechny přehrady správně postavené. Maminka bobřice měla pak práci na druhé straně řeky – ta zase měla na starost, že ve vodě neplují žádné velké předměty, které by přehradu mohly zničit. A společně měli jedno malé bobřátko. Bylo to šikovné dítě – už chodilo do školy, ze které si nosilo jen samé pochvaly! Mělo ale jeden velký problém! Nerado si mylo kožich za ušima!“ Maminka se na chvíli odmlčela, aby dětem dala chvilku na zpracování příběhu.
„Nikdo už si s ním nevěděl rady,“ pokračovala maminka ve čtení. „Z hodin hryzání dřeva se pravidelně vracel s pilinami za ušima, a ne a ne je vymýt! To pak znamenalo, že se mu roznesly po celém kožichu, až ho celý svrběl. A jak se pak nabrečel! Ale z toho kožichu si je nikdy nenechal vymýt! To je hrůza, viďte?“ Dodala maminka, zatímco otáčela stránku.
„Jednoho dne to s ním jeho rodiče vzdali a tak, když se vrátil domů zase celý špinavý od pilin, řekli mu, že pokud si hned nezajde umýt uši, tak bude muset spát na zahradě. Aby zase neměli po praní povlečení piliny úplně všude. Naštvaný bobřík oddupal pryč, uši si i tak mýt jednoduše nechtěl! Ze všeho to naštvání vůbec nedával pozor, a tak se najednou objevil u lesa, kde ještě nikdy sám nebyl. Byl vyděšený, nevěděl, jak se vrátí zpátky domů. To jeho pozornost ale najednou zaujalo jakési světlo, které vycházelo zpoza pár stromů. Vydal se tím směrem, svým ocasem za sebou vyrýval cestičku, teď už si na cestu pozor dával.“
„Zdroj světla nebyl daleko, došel tam během pár minut. Rychle zjistil, že světlo vychází ze země, tedy konkrétněji z nory, která v zemi ústila. Hned od pohledu mu bylo jasné, že se jedná o liščí noru – nikdo jiný si podobný příbytky nestavěl. Vzpomněl si na svoji kamarádku lišku ze školy, o které věděl, že někde u lesa bydlí. Nezaváhal tedy a do nory skočil. Sjel po krátké skluzavce z hlíny a najednou se objevil před menšími dvířky. Zaklepal na ně a během chvilky mu otevřela milá paní liška. Uvítala jej dovnitř, připravila mu dobrý čaj z meduňky a přivolala svoji dcerku. Ta se ho pak vyptávala jak to, že zabloudil až k jejich noře. Malý bobřík se najednou nad svým problém zastyděl a s červeným nosánkem se přiznal, že si nerad myje uši.“
„Lištička se nad celou situací zasmála a pro něco odběhla. Po chvilce zase přiběhla zpátky, v tlapce držela chomáč ovčí vlny. Bobřík na ni tázavě pohleděl a lištička se dala do vysvětlování. Pověděla mu, jak se taky nerada myla za ušima, dokud jí její kamarádka ovečka nedala trochu své vlny. Že se teď s tou vlnou myje a že je to hrozitánský příjemné! Bobřík se zaradoval, nabízený kousek vlny přijal, rychle dopil čaj a s instrukcemi na cestu už-už pospíchal domů. Jeho rodiče, kteří si mysleli, že celou dobu trucuje na zahradě, byli překvapení, když přiběhl domů celý uřícený, s chomáčem vlny v tlapce. Sotva je pozdravil a už byl ve sprše, kde si chtěl trik vyzkoušet. A okamžitě si mytí uší zamiloval! A od té doby, milé děti, si bobři rádi myjí uši. Dobrou noc!“ Maminka zaklapla knížku, oběma dětem dala pusu na čelo, zhasla lampičku a nechala je spokojeně snít o bobrech, liškách a ovečkách.