Pak napad’ sníh…

A máme tu dalšího uloveného bobříka sta chvil. Slečna Keša z Borové si jej dokázala získat svým double drabble. A vzhledem k tomu, že se v drabble prohání postavě nevhodné myšlenky, doporučujeme čtení pro čtenáře starší dvanácti let.

Jemné vločky prvního letošního sněhu se usadily na zbytcích březového listí a na řasách. Čekaly na sebemenší závan větru či mrknutí, aby mohly pokračovat ve své cestě k zemi. Chlad zalézal pod nehty, útočil na nos, tváře, dobýval se za límec vojenského kabátce. Ještě chvíli a začne se stmívat. V tuto roční dobu to je vždycky tak. Denní světlo a pak najednou zhasnou.

‚Tak vylez, ty hajzle,‘ prolétlo jí hlavou snad posté.

Jako by ji slyšel, vylezl ze zahrabaného hnízda německý voják. Ostražitě se rozhlédl. Nechtěl skončit jako Otto. Jako Greg. Jako Heinrich… bylo jich příliš mnoho v posledních dnech na to, aby to byla jenom náhoda. Vystrčili hlavu ze zákopu a zemřeli. Ukolébán tichem zimního běloruského lesa, otočil se zpět k úkrytu před sněhem a zimou. „Komm hier, Hans!“ zavolal.

Hans, který se již několik týdnů pyšnil svým prvním rytířským křížem, a dával Joachimovi jasně najevo, že teď už je někde jinde, se líně zvedl z nejlepšího místa v zemljance. Bylo vystláno smrkovými větvemi a jutovými pytli. Upravil se a vyšel ven.

Pomalu, s rozmyslem, poslušna tepu svého srdce, stiskla ledovou spoušť.

Vločky sněhu sjely ze zbytků březového listí a z řas, a pokračovaly ve své cestě k zemi.