Zuby kam se podíváš

Mezi lovci bobříků můžete přivítat i slečnu Petromilu Nivalis, která se navíc rozhodla lovit chronologicky tak, jak byli bobříci představeni. Proto se pustila do bobříka smíchu.

Přijde vám příhoda humorná? Našeho bobříka pobavila, protože něco podobného si také zažil.

Už ani nevím, kdy to bylo, ani kde to bylo, ale žila, byla, jedna bobří rodinka. Táta bobr, máma bobr, syn bobr i dcera bobr, babička i dědeček bobr, ach ano, strýčkové ze strany pana bobra… ale tak dost, to bychom tady byli ještě zítra. Zkrátka vás seznámím s jednou milou bobří rodinkou od řeky Cidliny.

Bobři od této řeky, uměli stavět ze dřeva hotové paláce. Jejich nory a dřevěné hrady byly široko daleko proslavené. Vynikaly svou dokonalou propracovaností, vyvážeností, precizností a promyšleností. Každá větev, každá kláda a kousek dřeva byl položen s největší láskou a péči na předem připravené místo. Tento um se dědil v bobří rodině z generace na generaci. Vše měl pod taktovkou táta bobr. Řídil stavbu, opravy, věděl, kde najít nejlepší stavební materiál, kde vyhloubit noru. Sám hlodal ty největší stromy a ochutnával kvalitu kůry a dřeva. Učil svou rodinu tajům bobření a předával svým dětem náležité zkušenosti od útlého věku.

Jednoho dne, v místě, kde se vlévá Cidlina do Labe, našel táta bobr překrásný vzrostlý topol. Přivolal celou rodinu a s nadšením jim ukazoval strom, který by rád využil na rozšíření kuchyně. Všem rozdal instrukce a sám se poprvé s chutí zakousnul do kmene onoho topolu. A ejhle. Když chtěl trhnout hlavou zpět, nešlo to. Zuby zůstaly zaklíněny hluboko pod kůrou stromu. Táta bobr byl zaskočen. Za jeho dlouhý život se mu to ještě nikdy nestalo. Zkoušel zuby vytáhnout, ale zřejmě špatně odhadl tvrdost topolu. Svým funěním přivolal rodinu. Všichni se mu snažili pomoct. Společnými silami se nakonec povedlo tátu bobra od kmene stromu oddělit. Jenomže co se nestalo. V místě, kde byl táta bobr zakousnut, zůstal zaklíněn jeho vlastní kus zubu. Táta bobr zůstal oněměle zírat na tu spoušť. Mrkal na kus zubu, jako by před sebou viděl zjevení.

Jeho milovaná manželka, paní bobrová, mu marně domlouvala, aby šel k bobřímu zubaři, že mu ulomený zub jen obrousí a bude všechno zase v pořádku. Tatínek na její slova však nedbal. Začal být hodně protivný, protože nemohl hlodat stromy. Seděl doma, byl bez nálady a nic ho nebavilo.  Nechtěl přiznat, že se zubaře bojí.

Čas rychle ubíhal. Bobří rodinka nevěděla, co si s tatínkem počít. A tak v noci, když už táta spal, maminka svolala bobří poradu. Celá rodina dala hlavu dohromady, jak dostat tatínka bobra k zubaři. A společně vymysleli plán.

Druhý den maminka do večeře nenápadně přimíchala tatínkovi silný odvar z kozlíku lékařského. Tatínek bobr po něm usnul, jako by ho do vody hodili. Pak rodinka tátu bobra naložila na nosítka a odnesli k zubaři. Ten mu zub v momentě ošetřil zbroušením. Když se tatínek probudil, moc se na všechny zlobil, ale jakmile si trošku zahlodal, hned byl zase veselý a všem odpustil.
Celá rodina si zase vesele hlodala dál. Stavěli bobří paláce, drželi svorně při sobě. Nikdy jsem neslyšela, že by se u nich něco rozpadlo. A teď nemluvím jen o dřevě, ale také o vztazích. Tak, jako bobrům dorůstají pravidelně zuby, mám podezření, že této rodině pravidelně dorůstala i dobrota srdce.

Redakční úpravy provedla Eillen McFir Elat