Víla

Roztomilé oči malého dítěte se zvláštní mocí dokážou hrozné věci jedinou myšlenkou. 

*

Dívám se do jejích očí, zelených jako nejčerstvější mech. Má krásné oči lemované dlouhými hustými řasami, ale ještě krásnější je její úsměv. Bílé mléčné zoubky tvoří úsměv dokonalý, přestože levý spodní špičák chybí. Ve tvářích se jí při úsměvu tvoří ďolíčky a spolu s jejími hustými blonďatými vlásky z ní dělají to nejkrásnější dítě, jaké jsem kdy viděl – hotová víla.

„Uděláš to, prosím?“ zamrká na mě, líbezný hlásek sladký jako med.

Na co se mě vlastně ptala? Co že mám udělat? A kdo vůbec je? Kde se tu vzala? Já ji znám? Zamračím se.

„Prosím,“ protáhne dívenka a když na mě upře svá veliká kukadla, veškeré otázky mi z hlavy zmizí, jako by v ní nikdy nebyly.

„Samozřejmě, zlatíčko,“ přikývnu. Co na tom záleží, kdo je nebo co chce? Jak bych mohl téhle malé víle v bílých šatičkách říct ne?

Podívám se na Nancy. Má žena sedí na gauči, tázavě na mě pohlíží. Vidím, že hýbe rty, ale nic neříká. Nic neslyším, dokonce ji ani pořádně nevidím. Její obrysy se mému zraku chvějí jako vzduch nad silnicí rozpálenou letním horkem, působí vzdáleně, přesto ale vidím, že se mračí. Nepřestává ve svém bezhlesném monologu, mám pocit, že se mě na něco ptá, ale nevidím důvod jí odpovědět. Určitě nemluví o ničem důležitém.

Přikročím k ní, mám pocit, že to je to, co po mně víla chce. I když jsem jen pár desítek centimetrů od Nancy, která, jak se zdá, křičí, pořád ji neslyším. Věnuju jí úsměv. Zmateně na mě kouká. Abych ukončil její němý křik, sednu si na její stehna, obličejem k ní, a políbím ji. Zdá se mi, že všechno, co dělám, se děje automaticky, podle nějakého scénáře, ale vlastně je to příjemný pocit. Zatímco se má žena vzpamatovává z překvapení a zase se uvolňuje, prohloubím polibek a ruce ze zátylku pomalu přesunu na její krk. Mám pocit, že plním něčí pokyny. Cítím na sobě vílin pohled, ale nevadí mi.

Najednou se Nancy odtáhne. „Co děláš?“ nazačuje rty a její pohled je mírně vyčítavý.

„Děláš to správně,“ slyším současně tiché ujištění. „Přitlač.“

Splním dívenčinu žádost, aniž bych tušil proč. Znovu svou ženu políbím a zesílím tlak na jejím hrdle. Zaskočeně vykulí oči a chce se odtáhnout, ale není dost silná.

„Ještě.“

I tentokrát dítě, které se mezitím přesunulo až k nám, poslechnu. Už manželku nelíbám, ale ten pocit, když svýma rukama svírám její útlé hrdlo, je ještě opojnější. Síla, moc.

„Ještě!“ Víla zní radostně. A já chci, aby měla radost.

Stisknu ze všech sil a má žena s posledním zalapáním po dechu ochabne.

Víla se radostně zahihňá. „Děkuju,“ zatleská potěšeně.

Já mezitím slezu z klína své bezvládné ženy a posadím se na pohovku vedle jejího těla.

Dívenka zmizí.

Najednou jako by praskla mýdlová bublina. Zmateně se rozhlédnu a mám pocit, jako bych se zrovna probudil. Zrak mi padne na manželku zhroucenou po mé levici a na chvíli přestanu dýchat.

„Nancy. Nancy!“

Zkouším s ní zatřást, ale není v ní víc života než v hadrové panence. Všimnu si fialovějících otisků na jejím krku.

„Co…?“ hlesnu a pak se mi do očí nahrnou slzy, když přes mlžný opar obklopující mou mysl prosákne útržek vzpomínky.

Dítě. Já. Nancy. Moje ruce.

Kde je to dítě?

V panice se rozhlížím po místnosti, chci tu ďábelskou vílu najít. Chce se mi křičet, řvát z plných plic.

Víla nikde není. Není a možná ani nikdy nebyla.

„Promiň, lásko,“ zašeptám své ženě do ucha, stáhnu si ji do náručí. Neslyší mě, ale já to opakuju ještě snad stokrát. „Promiň.“

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.