Krvavá růže

Hororový příběh sepsaný do předmětu Literární seminář, který vede Anseiola Jasmis Rawenclav.

*

3. července 1912 byl ve městě Coldwater, ležícím ve státě Mississippi, poklidný červnový večer. Okolím se rozléhal zpěv posledních ptáčků, kteří ještě nešli spát po celodenním angažmá v orchestru přírody. Větve stromů se pohupovaly v jemném vánku. Lidé spěchali domů z práce za svými rodinami a úzkými uličkami se začínaly ploužit stíny, jak slunce pomalu ale jistě směřovalo svoji pouť k obzoru. Nikdo si v té večerní idyle nevšiml osamocené postavy muže, jenž pomalým, rozvážným krokem přicházel po hlavní silnici dlážděné tmavočervenými dlažebními kameny. Na hlavě pokryté prošedivělými vlasy měl posazený vysoký cylindr a byl oděn do černého fraku. Z ramen až na zem mu spadal potrhaný, starý plášť stejné barvy. Jeho oči zakrývaly kulaté, lesknoucí se brýle.

Lampy pouličního osvětlení se pomalu rozžhnuly a osvětlily ulici řadou kuželů tlumeného nažloutlého světla. Dva muži, kteří byli opodál zabráni do hovoru, strnuli ve chvíli, když si všimli osamoceného příchozího. Hřejivý vánek byl ten tam a najednou je obestřel nepřirozený chlad. Ustali v hovoru a pozorovali tajemného muže, jak pomalu bez povšimnutí prochází okolo nich. Když míjel rozsvícené lampy, světlo zamihotalo a nakonec slabě zajiskřilo v posledním marném odporu. Nato s pronikavým lupnutím žárovky uhaslo dočista.

Tajemný muž procházel ulicí a lampy zhasínaly, když je míjel. Obyvatelé, vystrašení tímto podivným děním venku na ulici, vystrkovali hlavy z oken. Někteří odvážlivci dokonce vyšli ze dveří, aby si zblízka prohlédli muže, kterého snad vítr přivál bůhví odkud. I ti nejodvážnější z nich však zapadli dovnitř a zapečetili dveře na petlice, když se ozvalo zlověstné krákání a z oblohy se sneslo hejno havranů, kteří se usadili na lampy, stromy i střechy domů.

Ve městě toho času žil také postarší chlapík jménem Connor Crawford. Byl to spíše samotář, který zřídkakdy vycházel ze svého velkého domu, a pečoval o svoji zahradu, osázenou všemožnými druhy rostlin. Když už na sousedy narazil, povětšinou na ulici po cestě do místního obchodu pro hnojivo na květiny a něco k jídlu. Pozdravil a občas s nimi i prohodil pár slov. Vypadal jako typický, lety znavený penzista, který již zažil dost a chce svůj klid.

Zdání však čas od času může klamat. Nikdo netušil, že onen klidný a celkem milý pán před mnoha lety stál v čele nejstrašnější bandy desperátů a pistolníků, kteří byli postrachem celého státu. Přesně devětadevadesát a jeden k tomu. Tolik bylo nevinných životů, které jeho rukou vyhasly. Nikdy však nedošel spravedlnosti a do města se před pár lety uchýlil se svým naloupeným bohatstvím z minulých let.

Tajemný muž, doprovázený hejnem havranů, pomalu prošel městem. Kam vkročil, tam lampy přestaly svítit a do srdcí i duší lidí se vryl prapodivný neklid. Vystoupal pomalým krokem do kopce na vršek, kde stál Crawfordův dům. Slunce již dočista zapadlo a nastalá temnota dodávala mužovu zjevu na hrůzostrašnosti. Zastavil se u zídky a havrani si posedali na střechu domu a na větve stromů, které dočista pokryli. Bylo jich stále víc.

Muž pomalu se zaskřípěním otevřel branku a vklouzl do zahrady. Našlapoval neslyšně jako kočka a jeho přítomnost dával tušit jen nadpozemský chlad. Došel ke dveřím a zpod pláště se vysunula vyzáblá, bledá ruka. Kostnatý prst zaťukal na dřevo.

„Co chcete?! Táhněte, nemám náladu, ať jste, kdo jste!“ ozval se nakřáplý mužský hlas.

Znovu se ozvalo zaťukání, ještě intenzivněji a naléhavěji.

„Sakra práce, dejte pokoj!“ mužský hlas znovu odpověděl.

Potřetí se neozvalo klepání, ale přímo bušení, protknuté škrábavým zvukem o dřevo.

„No už jdu, pořád!“

Crawford odemkl dveře, otevřel je a ustrnul. Před sebou uviděl mrtvolně bledou tvář s vrásčitou bradu, zjizvenými ústy plnými zubů, vykotlaných jako ztrouchnivělé pařezy, a zahnutým nosem, připomínajícím havraní zobák. Ústa se roztáhla do širokého úsměvu, spíše šklebu, a pravila hlasem, znějícím jako ze záhrobí: „Drahý pane Crawforde, račte přijmout tento malý dárek, tento projev vděčnosti od mého pána, za vaše ctěné služby. Velice si ceníme vašeho přínosu pro naši společnost. Račte mi dovolit, abych vám nyní vaše služby oplatil.“

Muž zpod pláště kostnatými prsty vytáhl růži. Ale nevypadala jako obyčejná květina, neboť její stonek byl černočerný jako noc. Stejně tak okvětní plátky, na jejichž okrajích se však také skvělo přesně devětadevadesát karmínových skvrn a jedna k tomu. Vypadaly jako krůpěje krve.

Muž vtiskl květinu překvapenému Crawfordovi do rukou.

„Nerozumím vám! Kdo jste a o jaký společnosti mluvíte? Pro koho pracujete, sakra?!“ vyhrkl ze sebe a zíral na šklebící se ústa před sebou.

„Vy nevíte?!“ zaskřehotal muž a zachechtal se. „Přece pro smrt, vážený pane. Víte, jak jste nám během své kariéry zvedl obrat? A po dobře vykonané práci přeci přichází zasloužená odměna. Dovolte, abych vám ji předal.“

Muž se uklonil s potutelným šklebem na tváři a než stačil Crawford cokoliv říct, popadl ho kostnatými prsty za zápěstí ruky, v níž svíral růži. Nasměroval květ pod jeho nos a zaskřehotal: „Nadechněte se, ták!“

Crawford se neubránil a nadechl se. Hned na to rozkašlal a upadl na kolena na zem. Opřel se o ruce a začal vykašlávat krev. Chroptěl a s děsem v očích hleděl na postavu nad sebou. Muž s cylindrem se rozchechtal a rozepjal ruce.

„Naše společnost zásadně odměňuje ve formě, kterou nám klient prokazoval své služby! Má úcta, pane Crawforde. Myslím, že se brzy uvidíme! Ale nejdřív nechte mé havrany, ať si dopřejí hostinu!“

Jak dořekl, hejno havranů se sneslo k umírajícímu Crawfordovi, obklopilo ho a začalo hodovat.

A celým městem se rozléhal ten srdcervoucí křik, který trval dlouhé desítky minut. Havrani byli vybíraví, přece by se nepřipravili o zábavu. Křik doléhal do každé světnice ve městě a ať si lidé zacpávali uši sebevíc, nešlo mu uniknout. Tu noc nevyšla z domu jedna jediná duše.

Dalšího rána objevili na zápraží Crawfordova domu oklovanou kostru a růži. Její květ byl celý rudý, snad jako kdyby ji někdo celou ponořil do karmínové krve.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.