Ztracená – 1. kapitola

Mladou Aislii Seth nečeká nic dobrého. Nehledě na rasu musí ve svém věku vstoupit do Bludiště, kde není nic zakázáno, avšak každý její čin je bodován, což rozhodne o Aisliině budoucnosti po Bludišti. Zvládne projít Bludištěm plným nástrah, aniž by někomu ublížila? A co teprve, když se celé Bludiště začne hroutit a na jejích ramenou bude otázka života a smrti?

*

Zrovna jsem utíkala jednou z užších uliček Bludiště, když vtom mne zasáhla prudká, tvrdá rána do hlavy, přicházející odněkud zprava, a já bezmocně padla na zem, tma se mi rozšiřovala před očima.

Když jsem se probudila, prostředí kolem mě bylo poněkud jiné. Místo depresivních šedých zdí z dokonale opracovaného kamene, tvořícího dlouhou, úzkou chodbu s chabým, nažloutlým osvětlením, jsem se nyní nacházela na trávě. Chvíli jsem prsty nahmatávala krátká, jemná stébélka trávy, ujišťujíc se, že tam doopravdy jsou. Zhluboka jsem se nadechla a odhodlala se k otevření očí.

První, co jsem zaznamenala, bylo silné sluneční světlo, které mě okamžitě uhodilo do očí přivyklých na tmu, a já musela přimhouřit. V tu chvíli se mi také ozvala hlava, pumpující slabé spršky bolesti z místa úrazu. Opatrně jsem k hlavě natáhla ruku, nahmatávajíc lepkavou hmotu pokrývající moje vlasy. Natáhla jsem ruku před přimhouřené oči, abych se ujistila o své teorii. Měla jsem hlavu pokrytou krví. Pravděpodobně svou vlastní.

Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a pomalu se napřímila do sedu, abych měla lepší rozhled po svém okolí. Vypadalo to jako zahrádka. Perfektně zastřižená, světle zelená tráva ze sebe jednou za čas vyrašila krásně žlutou pampelišku či sedmikrásku. Pár metrů vpravo ode mě pak byl hnědý, dřevěný plot, který se táhl zhruba 10 metrů daleko, kde zabočoval doprava. Z toho jsem usoudila, že se nalézám vedle něčí zahrádky. Po mé levé straně se pak nalézal můj fialový batoh a na něm usazený a přichycený nějakým kouskem šutru malý papírek. V dálce pak byla už jen zdánlivě nekonečná tráva.

Poslední 3 roky jsem strávila pečlivým studováním každé informace o Bludišti, která se dala nalézt, mluvila jsem s lidmi, kteří jím prošli a učila se všemožná kouzla, která by mi, byť jen trochu, mohla pomoci přežít. O žádné takové louce však nikdo nikdy nemluvil. Bludiště měl být jen nepředstavitelně velký komplex zdí, slepých uliček a tajných cest. Žádné otevřené prostory. Jen uličky a zase uličky. Kde jsem se to tedy ocitla?

Ignorujíc tepající bolest v hlavě jsem se pomalu natáhla pro lístek, rozevřela jej, abych objevila úhledně napsaná 3 slova.

Nemáš zač. -L. J.

Chvíli jsem na zprávu civěla jak tupá. Za co nemám zač? Kdo byl L. J.? Kde že to vlastně jsem? Poslední, co jsem si pamatovala, bylo, jak běžím Bludištěm, snažila jsem se utéct Gréngenovi, tmavě zelené příšeře, kterou byste podle vzhledu mohli nazvat drakem. Šupinatá srst, dlouhý krk, křídla, smrtící drápy – jasný drak. Ovšem místo ohně Gréngeni s radostí ze své tlamy plivali vařící vodu. V minulosti jsem ráda přemýšlela, jestli je tato voda něco jako jejich sliny a jestli to znamená, že když něco snědí, tak to rovnou uvaří. Když mě to ale honilo a hrozilo mi, že za chvíli budu uvařená jak nějaké pitomé kuře, tyhle myšlenky mne ihned přešly.

Nic ovšem stále nevysvětlovalo, kde jsem se to nalézala. Vzkaz ve mně jen vyvolal více otázek. Krátce jsem zavrtěla hlavou ve snaze zahnat stále pumpující bolest na pravé straně hlavy a natáhla jsem se pro batoh. Byl to středně velký batoh, každý, kdo vešel do Bludiště, aby složil Zkoušku, dostal přesně takový. Mohli jsme si pouze vybrat barvu. Já si vybrala tmavě fialovou, protože nejlépe představovala moji magii, které jsem věřila, že mě tady zachrání. Batoh jsem rozevřela a nakoukla dovnitř. Vše bylo na svém místě.

Do Bludiště jsem vešla teprve před týdnem, většinu základních věcí, co jsem dostala s sebou, jsem tedy ještě stále měla. Ostrý nůž v koženém pouzdru, jedno náhradní oblečení, litrová láhev na vodu, několik momentálně prázdných krabiček na věci a jídlo, provaz, tkaničky, blok a pár tužek, zapalovač, pár obinadel a pásek, ke kterému se daly připínat věci. Ke spodku batohu byl pak připnut spacák, vhodný až do -50°C. Vše bylo laděno do stejné fialové barvy, s designem buď v bílé, či černé barvě.

Hbitě jsem sáhla po poloplné lahvi s čistou vodou, protože čím déle jsem byla vzhůru, tím více jsem si uvědomovala pocit hladu a sucho v krku. Žádné jídlo jsem ale neměla, vsadila jsem tedy na pravidlo ‚hlad je převlečená žízeň‘ a spolykala půlku obsahu. Všechno jsem pečlivě uložila zpátky do batohu, dala si ho na záda a vstala. 

Po prudkém pohybu směrem vzhůru se mi krapet zatočila hlava a chvíli problikávala temnota před očima. To mi jenom zdůraznilo bolest ve spáncích. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a litovala, že s sebou nemám žádné jídlo. Každé kouzlo, které kouzelník vyslovil, mu totiž sebralo kousek energie, množství záleželo na zkušenostech kouzelníka a složitosti kouzla. A vzhledem k tomu, že jsem nejedla už více než den a byla skolena k zemi něčím neznámým, moje energie na tom nebyla zrovna nejlíp a nějaké jídlo by bodlo. I tak jsem ale záhadný vzkaz rychle uložila do náprsní kapsy svého trika, zavřela oči a soustředila se.

„Att bota,“ vypustila jsem potichu ze svých popraskaných úst a natáhla ruku nad svoji hlavu. Postřehla jsem záblesk slabého fialového světla a okamžitě jsem se cítila mnohem lépe. Cítila jsem, jak se mi rána na hlavě zavírá a léčí, až bolest byla z ničeho nic pryč. Po chvilce přemítání, jestli bych měla dalším kouzlem očistit vlasy od krve, jsem se nakonec rozhodla pro její ponechání zatím ve stejném stavu, jelikož jsem se nechtěla zbytečně unavovat, než najdu nějaké jídlo.

Ještě jednou jsem se rozhlédla po místě. „Mai man,“ vyslovila jsem nahlas, až mě to rozkašlalo. Už pár dní jsem své hlasivky nijak zvlášť nepoužívala, mluvení pro ně byl nezvyk. Po vyslovení kouzla se ovšem pode mnou objevil velikánský fialový kříž, který tak označil toto místo pro případ, že bych se někdy zamotala a začala chodit v kruzích. Utáhla jsem si povolené popruhy na batohu a odhodlaně se vydala k plotu, jelikož jsem si nemohla dovolit ztrácet čas. Přeci jen, možná to byla pouze nová zkouška, kterou si pro mě Bludiště připravilo. Došla jsem k plotu, trochu se o něj opřela, abych ověřila jeho stabilitu, a když se ani nepohnul, v rychlosti jsem jej přelezla. Na druhé straně mě ovšem čekalo překvapení.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.