Alice: Sára, led a důkazy

„Jestli jsem už dva dny v autě jen, aby se mi z podsvětí vysmál, tak se zabiju… jenom abych mu mohla jednu vrazit…“ Alici už padala hlava. Přemítala, zda-li platí povinné přestávky při řízení i pro řidiče osobních vraků. Zabočila k benzínce, zastavila a vydala se doplnit zásoby energetických nápojů. Před cestou si ani nestihla přebarvit vlasy, jenom zastřihnout, takže při vstupu do obchůdku oslnila všechny přítomné neonově zeleným mikádem.

Posilněná nápojem pochybného obalu i chuti opět sedla do auta a vydala se na cestu. Před ní se pomalu měnila krajina. Město vystřídala pole, pole přešla v poušť, poušť střídaly pláně, pláně kopce a kopce hory. Brzy bude na místě. Zaparkovala auto a zastavila na příslušné adrese. Přišla si víc a víc jako blázen. Nemocnice v horách?! Co by tady proboha dě… Alice strnula a zírala před sebe na důvěrně známou a dlouho neviděnou tvář své nejlepší kamarádky.

„Sáro!“ Málem vypadla z auta, když se překotně pokusila vystoupit, a rozběhla se k ženě v úhledném vínovém roláku a šedých kalhotách. Chystala se ji obejmout a srdce jí bušilo jako o závod. Její nadšení náhle zmrazil nechápavý pohled. „Já… já nejsem Sára!“ ohradila se slečna a Alice si všimla, že má na straně hlavy opravdu ošklivou jizvu. „Jsem Rebeka… moc mě těší.“ Usmála se jako by to měla v popisu práce. „A kdopak jste vy?“

Alici spadla čelist. Na ženu, kterou považovala za svou ztracenou kamarádku, nyní koukala jako na nejpodivnějšího tvora na světě. Během chvilky se jí rozsvítilo. Na papírku, který jí doručili po smrti Ernsta Hershinga, bylo jméno Rebeka. „Já jsem Alice. A přijela jsem za tebou. Teda – byla jsem zvyklá ti tykat, můžu u toho zůstat, že jo?“  Alice poulila oči jako přejetá žába.

„Dobře, můžeme si tykat… Pojď dovnitř, ať nenastydneme. Pracuju tady jako psycholožka – nehledala jsi mě proto?“

Alice vypoulila oči ještě víc a před očima se jí přehrála situace, jak na celý areál zařve něco stylu: „Já nejsem blázen!“ Rozmyslela si to a zůstala zticha. Rozmluvila se, až když vstoupily do útulné místnosti, která přímo lákala ke svěřování.

„Přišla jsem kvůli tomuhle. Dal mi to jeden tvůj známý.“ Alice vytáhla papírek a podala jí ho. „Ale nejspíš si na něj nepamatuješ. Myslím, že tě hledal stejně tak jako já, ale… to je fuk…“ Zavrtěla nad tím hlavou. „Můžu vědět, co se ti stalo? Ta jizva..?“

„Já ti toho moc nepovím. Nic si nepamatuji. Snažím se na tom pracovat, ale…“

Najednou klaply dveře a objevil se muž věku Alice. Byl vskutku okouzlující. „Reb, tvá kamarádka?“

Oslovená se usmála. „Přesně tak, tohle je Alice. Alice, můj snoubenec.“

Alice sebou instinktivně cukla. V pohledu Rebečina snoubence se jí něco nezdálo.

„Zrovna se mě ptala na tu jizvu. Mohl bys jí to prosím povědět ty?“ usmála se Rebeka. „Nechám vás tu, mám nějakou práci…“

Muž se usadil a začal vyprávět krátký příběh. Alice se neudržela a začala si čmárat po ruce. Soucitně přikyvovala a u toho si v hlavě rekapitulovala vše, co muž řekl.

Našel ji při procházce v horách, údajně byla skoro zmrzlá, částečně zabořená v tuhnoucím sněhu a na hlavě měla ošklivou ránu. Nejspíš uklouzla a spadla ze skály. Silně krvácela, okolní led byl karmínově rudý a krve pořád přibývalo. Tady se Alici v hlavě rozsvítil vykřičník. Když je někdo zmrzlý, neprýští z něj krev. „Prosím, zopakoval byste mi to ještě jednou. Nějak v tom nemám jasno, možná jste si něco přikrášlil více, než by se mi líbilo.“

„Je to… nutné?!“ muž rozhořčeně vstal.

„Ano, je. A prosím, uklidněte se.“ Aliciny rysy ztuhly na kámen a sáhla do kapsy pro odznak. „Zopakujte mi, co jste mi právě vyprávěl. Co nejpřesněji, ideálně.“

Vypadal zaraženě. „Dobře, dobře, klídek… šel jsem se projít. Do hor. Šel jsem po cestě a…“

Alice mu  zírala přímo do očí. „Do kopce či z kopce?“ Její hlas byl ledový.

„Z… do kopce, jak jsem vám to předtím řekl.“

Alice si potvrdila své podezření. „Popište mi to místo, prosím,“ zeptala se nevinně.

*

Když navlečená do zimní bundy dorazila na místo, nestačila se divit, jak přesný popis byl. Až na pár klíčových detailů, stejně jako příběh Rebečina, tedy Sářina, snoubence. Led pokrýval skály kolem. Žádný sráz však na místě nebyl. Žádné místo, kde by se Sára mohla tak ošklivě zranit. Zranit… a ztratit paměť? A co mi ten chlápek tají? Musí vědět víc, než mi řekl. Raději jí zavolám, aby se kvůli bezpečnosti… Sáhla do kapsy pro mobil. Ne, to je hloupost. Jen ji vyděsím…

V černé obrazovce zahlédla, co bylo za ní. Instinktivně se skrčila právě ve chvíli, kdy se ozvala ohlušující rána a střela roztříštila ledovou stěnu před ní. Zaklel. „Tebe sejmu, nepotřebuju tě jako krytí!“ procedil mezi zuby a chystal se k další ráně. Takovou ránu pěstí od křehce vypadající Alice nečekal. Místo druhé rány přišel zásah paralyzérem…

*

S pouty na rukou ho naložili do vrtulníku. I kdyby nespáchal nic z toho, co se Alice domýšlela, pokusil se ji zabít. A taky rozbil tu ledovou nádheru. Ta tu musela být už… přes deset let… Alice vytáhla vlastní zbraň a přesně mířenými ranami rozložila ledový masiv, jako by byl z dětské stavebnice. Byla tam puklina, dobře skrytá, kdyby ji nehledala, neviděla by ji. A v ní cosi leželo. To cosi byl Sářin batoh a na něm visel přívěsek, co jí Alice dala pár týdnu před jejím zmizením.

V batohu bylo zaryto několik kulek. Alice si vykreslila v hlavě celou situaci. Sára běží po cestě. Před někým prchá, ten někdo po ní střílí, ale všechny rány zatím trefily batoh, přesto jej Sára v rychlosti zahazuje. Nejspíš, aby po ní něco zbylo. Důkazy. Další rána ji o pár metrů později trefuje do hlavy. Jen z vnějšku zbrousí lebku, nezabije ji. Mozek začne důkladně pracovat na tom, aby trauma vymazal z paměti. Všechny vzpomínky vázající se k zážitku blokuje. VŠECHNY.

Alice otevřela batoh a vytáhla složku papírů. Amatérská složka případu. Fotky, informace, deník. Mezi fotkami je i obličej právě zatčeného. Alicina mysl jede opět na plné obrátky.

Byl to on. Našla ho, dopadla. Jakmile se to událo, stala se sama kořistí. Nejprve ji chtěl zabít. Tři rány pobral batoh, jedna ji skolila k zemi, ale nic neukončila. Došlo mu, že pokud se sám přičiní, nebude si nic pamatovat a on se nebude muset zahazovat s tělem. Kdyby se náhodou nedařilo, mohl ji vždy zabít později.

Otevřela deník a vše, co bylo psáno, jen potvrdilo její teorii. „Proč jsi mi o tom jen neřekla? O tom, že pracuješ na vlastní pěst?“ tiše zabědovala Alice a vydala se se všemi důkazy a vzpomínkami na cestu zpět za Rebekou.

Doufala. Moc doufala, že když uvidí všechny ty věci, tak si vzpomene. Že se jí Sára vrátí a budou opět spolu. Ty dvě holčičky, co běhaly v lese v borůvčí a málem našly tělo, spolužačky, které na sebe nedaly dopustit, kamarádky, které se roky neviděly… Případ byl u konce a Alice vzpomínala. Vzpomene si i Sára? Snad…

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.