Alice: Kult zla – 5. část

A zlo povstalo

„Máme práci, Alice,“ zopakoval Ten, který přináší noc, „a proto si musíme přichystat nějaké to nádobíčko. Následuj mne.“ Zavedl Alici po několika příkrých schodištích až do podzemí svého sídla, kde se nacházela zbrojnice. Vešli dovnitř, vidět však bylo jen na pár kroků, neboť v místnosti panovala temnota. „Jak bych to jen řekl… Rozhlížej se, vybírej.“ Luskl prsty a před Alicí se zjevil obrovský prostor vyplněný kovovými regály, stojany a držáky – v každém z nich se skvěla zbraň nebo zbroj.

Bylo jich takové množství, až oči přecházely. Alice se málem zavzdušnila, když spatřila vitríny, v nichž ležely útočné pušky. „Ani se nebudu ptát, zda na to máte papíry.“ Hodila po muži pohledem a dodala. „Ouplně si nemyslím, že by vám dali zbroják na jméno Ten-který-přináší-noc, hm?“ Odpovědí jí byly oči obrácené v sloup. „Heh. Jen si z vás utahuju.“

Prošla kolem regálů napravo, v nichž viděla snad všechno, co střílí, bodá nebo exploduje – propisovací pera s výsuvnou čepelí, nože velikosti rybičky i vojenské párače, meče všech historických období a kultur, pistole, revolvery, pušky opakovací, pákové, poloautomatické i útočné, karabiny, samopaly, kulomety, granátomety, minomety i plamenomety. Na konci radši odvrátila tvář, když přišla do oddělení pancéřových pěstí a tarasnic. V regálech nalevo od ní se pak nalézaly vojenské uniformy snad všech států světa, které kdy existovaly, moderní neprůstřelné vesty z kevlaru a nakonec několik kompletních zbrojí podobných té, kterou na sobě měl Ten, který přináší noc.

„A to jako jak si mám vybrat?! Pro boha živýho, já nejsem vojačka ani tajná agentka!“ Alice rozhodila rukama a jala se chodit kolem dokola v kroužku jako tygr v kleci.

Její společník se ležérně opřel o zeď, až kov zaskřípal, a ušklíbl se. „Neříkej, že tě ve škole neučili střílet.“

Alice mu kontrovala. „Šmarjá, to víte, že učili. Jen nemůžu říct, že by mě to zrovna nějak bavilo.“

Muž se odlepil od stěny a popošel blíž k ní. „To chápu. Ale Alice, co bys dělala, kdyby na tebe narazil jeden z těch magorů a zrovna jsem nebyl poblíž? S těma se nedá smlouvat, žadonění o život nepomůže. Pochop to. Musíš je zabít. Zničit. Do jednoho.“ Napřáhl ruku, udělal z prstů pistolku a naznačil výstřel. „Bum… Takhle.“

Alice si povzdechla a zastavila se. „Jó, dobře, chápu. Neukecávat, střílet… Ale stejně… Nikdy jsem po nikom nestřílela.“

Muž pokrčil rameny a pokýval hlavou. „Všechno je jednou poprvé. Ty dobré věci i ty špatné. A věz, že i já jsem jednou střílel poprvý. Ale když párkrát uvidíš, čeho jsou schopný, něco se v tobě zlomí a začne ti to bejt šumafuk. Mrtvej narrugista, dobrej narrugista.“ Položil Alici ruku na rameno a vykročil směrem k pravé straně sálu.

„Pojď, najdem ti nějakej flusbrok, co moc nekope.“ Zastavil se u jedné z vitrín a přikývl, „to bude ono.“ Napřáhl se a zmáčknutím tlačítka ji otevřel. Vyndal pistoli menších rozměrů a vtiskl ji Alici do dlaně. „To bude to pravý ořechový. Colt Delta. Tu mám sám rád – váží to kilo, to snad zvládneš… Ale když zamíříš, když zmáčkneš spoušť, tak je vystaráno.“

Alice na pistoli malinko vyjeveně civěla, neboť opravdu nebyla fanouškem střelných zbraní. Radši konflikty řešila domluvou, ale nechtěla se s mužem hádat. Zastrčila pistoli do pouzdra, které jí podal, a čekala, co dalšího si vymyslí.

Podal jí hromádku oblečení v černé barvě. „Tohle si obleč. Černá je elegantní a sluší. A ten oblek ti může zachránit krk.“

Oblečení vážilo víc, než Alici přišlo, že je zdrávo, ale poslechla ho a odešla se převléknout.

Ten, který přináší noc se mezitím vyzbrojil podobně, jako předešlé dny. Zbroj si předtím ani nesundal, takže přes ni jen natáhl černý kožený kabát a nasadil si svoji masku bez obličeje. Na záda si hodil pochvu a do ní zasunul meč, na jehož čepeli se skvěly zářící runy. Do pouzder na opasku zasunul pár pistolí, které zklátily kultisty na vršku budovy, a plejádu malých kulovitých předmětů – zrovna navrátivší se Alici došlo, že to jsou ruční granáty.

„Hotovo. Zábava může začít.“ Nasadil si černý klobouk a otočil se na Alici, která na sobě měla komplet v podobném střihu a stylu, jako byl jeho kabát. Oproti očekávání a obavám to bylo docela pohodlné a nikde to nekousalo a neškrábalo, jak má normální oblečení často ve zvyku. Muž se pousmál. „Sekne ti to. A teď pojďme.“

*

Vyšli ze zbrojnice a dali se po schodech nahoru.

„Kam vlastně jdeme?“ Alice tázavě pohlédla na muže vedle sebe, který jí obratem odpověděl.

„Do Paříže. Ale tentokrát pojedeme trošku konvenčním způsobem. Nejsem jedinej, kdo tady umí čárymáry a ty prevíti nemusí vědět, že si pro ně jde zubatá. Teda… zatím.“

Došli až do nejvyššího patra, odkud vedly dveře ven. Prošli jimi a Alici se naskytl pohled na heliport, na němž stál vrtulník v černé barvě.

„Prosím, nastup si.“ Ten, který přináší noc otevřel dveře a nechal pobavenou Alici nastoupit. „Vy mě pořád překvapujete. Kde jste to vzal?“

Muž nastoupil a nastartoval, při tom se otočil na spolupasažérku a ušklíbl se. „Profesní tajemství.“

Spolupasažérka se rozesmála a mávla nad tím rukou.

Letěli několik hodin, ale i tak to bylo mnohokrát rychlejší, než aerolinie. Netřeba dodávat, že tam by asi nedostali všechnu tu výzbroj. Helikoptéru nechali v polích za městem a vyrazili po svých.

Když na předměstí natrefili na skupinku chodců, Alici zamrazilo. „Proboha! Vždyť vypadáme jak maškary! A znáte to, jaká je s Frantíkama řeč! Za minutu jsou tu žendarmés a my skončíme v lapáku!“ Alice hysterčila, ale Ten, který přináší noc se jen potutelně usmíval. „Neboj. Nevidí a neslyší nic. O to jsem se postaral. Pojď.“

Nakonec metrem dojeli až do stanice Denfert-Rocherau a vylezli na povrch na stejnojmenné náměstí. Alici došlo, kam mají namířeno. „Katakomby? Oni si udělali doupě v katakombách?!“ Zavrtěla hlavou a otřásla se. Představa kultisického chrámu pod městem jí nedělala dobře. A také, že měla pravdu.

„Ano, jsou někde tam dole. Je to tam dost rozsáhlý a spletitý, úplný bludiště.“ Muž zamířil ke vstupu do katakomb a Alice ho následovala. Po schodech sestoupili do podzemí, které tvoří přes 190 kilometrů spletitých chodeb.

„Hádám, že máte nějakej plán, jak to doupě najít, co?“ Alice sama nevěděla, zda to myslela vážně, či jako ironii.

Ten, který přináší noc však opět nezklamal. „Jasná páka. S tím nám pomůže náš kamarád Všenocný. Nebo spíš to, co z něj zbylo.“ S těmito slovy vytáhl z kapsy onen fialově fluoreskující drahokam, který zůstal po démonovi. Pozdvihl otevřenou dlaň s kamenem před sebe. Začal z něj se syčením tryskat proud tmavé hmoty, která jako by se drala ven z něj. „Je to srdce toho zabitého Všenocného. Musíme jít směrem, kam ukazuje ten cár temnoty. Snaží se dostat zpátky ke svým a ukáže nám cestu.“

Jak muž řekl, tak udělali. Procházeli katakombami, jejichž stěny byly v některých místech obloženy lebkami a kostmi. Vytvářely hrůzostrašnou atmosféru, kterou doplňovalo syčení kamene. „Až se dostaneme do chrámu, musíme si probít cestu až do vnitřních komnat. Tam se nachází Sanctum Narrugī – svatyně Narrugova. V ní stojí portál z tekutého ledu a velký oltář s knihou zaříkání a krvavou relikvií. Oba ty nesvaté předměty musí strávit plameny a portál nad oltářem musí být probodnut zbraní z ruky Spravedlivého… Počítej s tím, že až se dostaneme dovnitř, spustí se řežba. Zbytečně neriskuj, o kultisty se postarám sám… Tvým úkolem bude dostat se do svatyně a zlikvidovat všechno, co je třeba. Souhlas?“

Alice mlčky přikývla ale nic neříkala. Tísnivá atmosféra jí na sebevědomí nepřidávala a najednou si svým odhodláním bojovat s krvelačnými kultisty nebyla tak jistá. Jednou se však dala na vojnu, tak musela bojovat.

Strávili kličkováním v chodbách tři hodiny, když najednou kámen vzplanul tmavým plamenem. Ten, který přináší noc jej zahodil a vykřikl. „Jsme na místě! Připrav se, neboť za chvíli začne peklo!“ Tasil z pouzder obě pistole a čekal. Ozvalo se hromové zadunění a najednou se celá chodba před nimi propadla kamsi do prázdnoty a obestřela je temnota…

*

Stáli v naprosté, neproniknutelné tmě a nervózně hledali jeden druhého. Nebylo vidět ani na krok. Najednou je do očí uhodil pár oslnivých rudých očí. A vzápětí stovky dalších. Rozhořely se ohně nad jejich hlavami a oni uviděli, že stojí v obrovské kamenné síni, přes dvacet metrů vysoké a padesát metrů dlouhé. U stěn stály vysoké korouhve, na nichž byly Narrugistické symboly malované krví. A naproti nim stály stovky postav zahalené do kápí, zpod nichž svítily rudé, nelidské oči a bělaly se řady podlouhlých vyceněných zubů. Zpod širokých rukávů vybíhala chapadla, pařáty a ostré drápy. Ten, který přináší noc pevně sevřel pažby pistolí. „Vypadá to, že si je temný pán přetvořil k obrazu svému. Už to nejsou lidské bytosti.“

Nikdo se ani nepohnul a proměnění kultisté lačně vzhlíželi na svoji kořist. Alice a její společník těkali pohledem po zástupu stvůr před sebou. A pak se ozvalo ječivé zaskřehotání z druhé strany síně – kultisté jako na povel vyrazili vpřed a jako jedna masa zubů, chapadel a zloby se vrhli do útoku. Třeskly výstřely a kulky se provrtaly těly stvůr. Alice uskočila a vyhnula se jim. Všichni kultisté obklopili Toho, který přináší noc. „BĚŽ! BĚŽ A NEOHLÍŽEJ SE! VEPŘEDU JE CHODBA, TAM BUDE SVATYNĚ!“ zařval muž z plných sil a taseným mečem uťal hlavy dvěma kultistům najednou. Dalšího probodl a vrhnul ho proti ostatním, které začal sekat zleva zprava. Krev pokryla celou zbroj i kabát a Ten, který přináší noc brzy vypadal jako krutý pohanský bůh války.

Alice ho poslechla a utíkala vpřed, co jí nohy stačily. Cesta byla volná; stvůry se sápaly na svoji kořist a očividně jí nic nebránilo v cestě. Doběhla na konec síně a proletěla jako střela do chodby před sebou. Po krátké chvíli se ocitla před temně rudou bránou se symboly Narrugovými vyrytými uprostřed. Cukla sebou, když z velké síně uslyšela řadu explozí. Před ní byla svatyně. A uvnitř budou kultisté. To dáš! Zhluboka se nadechla a pak s výkřikem rozrazila dveře.

Dveře se rozletěly a Alice spatřila prázdnou místnost. Čekala nepřátele, ale nikde nikdo. Jen v dálce viděla černý kamenný monolit. Musí to být oltář, jdeme! Alice si dodala odvahy, vykročila – a jak udělala krok, podlaha se probořila a ona spadla do hluboké propasti. Přistála v ledové vodě a vyrazila si dech. Když otevřela oči, cukla sebou, neboť pod hladinou jezírka spatřila hromadu pokroucených lidských kostí. Urychleně vyplavala na hladinu a z kašláním se vysoukala na břeh. Když zvedla hlavu, uviděla tmavé boty a černý plášť.

„Alice, Alice. Ty opravdu víš, jak na pořádné entrée.“

Alice zvedla hlavu a vyjekla. Nad sebou viděla postavu Tiny, avšak hlasem a postavou podobnost končila. To, co stálo před ní, bylo o dvě hlavy vyšší než ona a mělo tvář tvořenou čímsi, co připomínalo kosti natěsno naskládané vedle sebe. V očních důlcích se nacházely dva jasné, modré body, které propalovaly Alici díru do hlavy. Tam, kde Tina mívala pusu, nyní byla nestvůrná čelist s ostrými zuby, která sebou škubala a vybíhala o kus před obličej. „Co na mě zíráš? Nevíš, jaká je poslední móda?“ Tina udělala krok kupředu směrem k Alici a popadla ji kostnatými drápy. Zvedla ji do vzduchu a hodila ji proti kamenné stěně. „Myslela sis, že jen tak přijdeš a všechno zničíš? Udělala jsi chybu a taky za ni zaplatíš. Krví.“

Tina udělala krok kupředu, pomalu, pak další. Alice nahmatala zbraň a vytrhla ji z pouzdra. „Už… Ani krok dál! Zůstaň tam, kde jsi!“ Třesoucí se rukou mířila na Tinu a vyděšeně zírala před sebe. „Nechoď blíž! Já…“

Tina ji přerušila. „Co, zastřelíš mě? Sama dobře víš, že na to nemáš.“ Najednou Tina vyrazila vpřed a popadla Alici pod krkem. Zdvihla ji do vzduchu a zašklebila se, přičemž se nestvůrná čelist rozevřela do čtyř stran. A pak Alice ucítila prudkou bolest na břiše. Spadla na zem, když ji Tina pustila a zírala na svou někdejší kamarádku. Na pařátu měla její krev. Nestvůrně se zachechtala a zamířila ke dveřím pryč z místnosti. „Přijdu tě navštívit, neboj. Ale až poté, co konečně uvolním cestu Jemu! Poté, co budu jenom jeho služebnicí na tomto světě!“

Tina odešla a Alice se zachvěla bolestí. Na břiše ji zela krvavá rána, která příšerně bolela. Zatnula zuby a, opřená o skálu, se zvedla ze země na nohy. Popadla pistoli a dala se cestou, po které odešla Tina. Chodba po chvíli zatáčela a vedla ke schodům, po kterých pomalými kroky vyšla až zpátky do stejné výšky, odkud předtím padala. Ocitla se ve stejné místnosti, do které předtím přišla a ve které propadla dírou v podlaze, nyní však byla na její druhé straně. Otočila se a uviděla černý oltář zdobený symboly a krvavými fleky. Stála na něm otevřená kniha a zlatavá soška, potřísněná krví. Její krví. Před oltářem stála Tina a s rozpřaženýma rukama a neznámou řečí pronášela zaříkání z knihy. Na konci místnosti se skvěl obří kamenný oblouk, uprostřed nějž byla bílá, oslepující prázdnota tekutého ledu.

Alice doklopýtala pár kroků za Tinu a namířila ruku s pistolí. „Zmlkni! Říkám ti, zmlkni!“ vykřikla Alice a Tina se s šklebem na monstrózní tlamě otočila.

„Jako bych to dneska už někde slyšela, což?“ Máchla rukou a zavrtěla hlavou. „Ty jseš fakt otravná jak hmyz. Běž do háje, nemám na tebe náladu. Rušíš tady atmosféru… Jen pár řádků a budeme spolu!“ Tina se zasnila a v pronikavě modrých očích zajiskřilo. „A ty tady jen překážíš, protože nemáš na to ten kohoutek zmáčknout, víš? A beztak zdechneš už brzo, takže si běž užít posledních pár minut života… Kšá!“ Tina se zachechtala a otočila se zády k Alici, vzala knihu a pokračovala v zaříkání.

Alice na ni však jen smutně hleděla. „Tak dlouho jsem tě hledala a nakonec…“ Z oka jí ukápla slza, která dopadla na kamennou podlahu a zvuk se rozlehl celou místností.

Tina zmlkla uprostřed slova a otočila se právě ve chvíli, kdy vyšlehl záblesk a její hrudník provrtala kulka. Ačkoliv její tvář patřila nestvůře a uvnitř již také nestvůrou byla, Alice spatřila výraz nekonečné hrůzy a strachu ze smrti.

Pomalu prošla kolem Tiny, která sebou z posledních sil cukala a vykašlávala krev. Alice se snažila na umírající nedívat. Došla k oltáři a popadla knihu i relikvii krve. Rozhodným krokem došla ke kamennému portálu, před nímž se zastavila. Hmota, jenž vyplňovala kamenný oblouk, vskutku připomínala led, ale přitom se vlnila a přelévala jako kapalina. Kdesi v dálce před sebou uprostřed bílé pulzující nicoty spatřila obrys mužské postavy. Pomalu se blížil k ní a obrys se zvětšoval. S každým krokem se přibližoval blíž a blíž k nyní notně vyděšené Alici.

Postava došla až úplně ke stěně portálu a zastavila se. Najednou, jako kdyby se pokusila prostrčit hlavu skrz napnutý igelit, se její obličej objevil přímo před Alicí. Napínal povrch portálu, který se natěsno obepínal kolem jeho tváře. Ta byla i pod povrchem portálu dokonale hladká, s bělavou kůží, krásnými rysy a moudrýma, vědoucíma očima. Muž měl havraní vlasy a zlehka se usmíval.

„Milá Alice, jak rád tě poznávám…“ Mrknul směrem k ní a pousmál se. „Mohu tě o něco požádat? Jenom malou, malinkou prosbičku… Jsi přece hodná a pomůžeš mi, ne?“ Jeho slova ji hypnotizovala a ona nemohla nic, než zírat dopředu. Uvnitř se snažila bojovat, chtělo se jí řvát, ale její vlastní tělo ji neposlouchalo. Tvář se usmála. „Dobře, moc dobře. Buď tak hodná a polož tu sošku zpátky na oltář.“

Alice se pomalu otočila a trhanými pohyby došla k oltáři. Tina se již nehýbala a zpod jejího těla vytekla kaluž karmínové krve. Vždyť jsem hodná. Musím pomoct. Ne! Nejsem! Nesmím to udělat… musím. Alice položila sošku na oltář a pomalu došla zpátky. Uslyšela výstřely a nestvůrný výkřik, ale to bylo daleko. To se jí netýkalo. Nyní zde byl ON.

„Bravo, nádherně, Alice moje…“ Tvář zpoza portálu se zazubila a pravila dál. „A nyní vezmi tu knížku, co neseš. Přečti mi něco hezkého. Tak dlouho jsem zde byl… sám…“

Alice otevřela knihu a pomalu začala číst. Kdesi hluboko v podvědomí se třásla hrůzou a zajíkal se jí hlas, ale JEHO přání bylo vším.

„Phl´angh…
azut morgai…
dezhk….

Akrom lithrim…
impe….
oenni….“

Ne, Ne, Ne, Ne, NE, NE!!!

Alice bojovala s vlastním vědomím, ale v hloubi duše věděla, že tento boj nemůže vyhrát.

„Sah..sakkúl…
achalam grel…
i eternai….„

Radši ať umřu! Nikdy nebudu… Nedokážu… nedokážu…

„Zan..
thokh…
ghan…

Narrug
Sa…“

Najednou třeskl výstřel a kulka proletěla tekutým ledem přesně doprostřed čela muže za bariérou. Alice vykříkla, upustila knihu a sletěla na zem. Kulka rozvlnila povrch portálu a tvář již nebyla pohledná a neusmívala se. Nyní Alice hleděla na postavu se zrůdnou, bestiální hlavou potaženou našedlou kůží. Oči jí pronikavě zářily žlutou barvou a v ústech beze rtů mezi krvavě rudými dásněmi zářily ostré zuby. Neměl uši ani nos a dokola kolem jeho lebky se tyčily kostěné výrůstky, připomínající kostlivou korunu. Na sobě měl šedočervený hábit.

Alice zaječela hrůzou, když se Narrug Sah v celé svoji zrůdnosti zašklebil a odhalil tak špičaté, ostré zuby. Celou místnost naplnil zlovolný hlas nestvůrného pána zla. „Otevři portál! Tak ti přikazuji já, Narrug Sah Temný!“

Alice se otočila a na druhé straně místnosti uviděla Toho, který přináší noc. V ruce svíral pistoli, opíral se o stěnu a ztěžka dýchal. Byl celý zkrvavený, ale naživu.

Alice vstala a sebrala knihu, doklopýtala k oltáři a popadla relikvii pokrytou již zaschlou krví. „OTEVŘI. PORTÁL.“ Alici v hlavě zazněl nestvůrný hlas.

Rozběhla se směrem k portálu a zakřičela nejhlasitěji, jak uměla: „Chtěl jsi knihu?! Chtěl jsi tuhle tretku?!“ Alice ječela jako smyslů zbavená a zamávala zrůdné postavě před očima relikvií. „Tak si je třeba hledej sám, šmejde!“

Alice vší silou mrštila oba předměty přímo doprostřed tekutého ledu, kde uvízly jako v hustém bahně. Narrug zařval vzteky a snažil se jich zmocnit, avšak bariéra byla příliš silná a neměl šanci. Alice se rozběhla pryč a podívala se na Toho, který přináší noc. Pokýval hlavou a hodil jí ruční granát. Alice ho za běhu chytla, otočila se a plnou silou jej mrštila přímo do portálu. Ozvala se strašlivá rána a za Narrugova zrůdného řevu se kamenný oblouk zbortil. Led zmizel s ním.

„Dokázala jsi to… Zachránila jsi svět, holka…“ Ten, který přináší noc se rozkašlal a naznačil salutaci. Masku na sobě neměl, ani klobouk. „Už se nevrátí. Nemá jak.“

Alice se vyčerpaně pousmála a pohlédla na tělo Tiny, které leželo pár kroků od nich. Všimla si, že sebou mrtvola škube. Namířila zbraň a roztřásla se, pak však oněměla, když uslyšela tlumený hlas. „Pomoc! Je tam někdo?!“

Alice zahodila zbraň, přiskočila k mrtvole a začala trhat na kusy kostěný pokryv těla. Nakonec rozervala hrudní koš stvůry napůl a uviděla Tinu – tu pravou Tinu – jak se choulí uvnitř. Na hrudi měla tmavou podlitinu po kulce, která však naštěstí kostlivou schránou nepronikla.

„Alice?! Kde ses tady vzala?! A kde vůbec jsme, proč jsem v týhle hnusný… věci? Co se stalo?!“ Tina vzlykala a vypadala, jako by vůbec netušila, co se uplynulé roky dělo.

Ten, který přináší noc přistoupil k Alici a pousmál se. „Tak vidíš. Nakonec jsi zachránila i to, v co jsem již nevěřil, že se zachránit dá.“ Nakreslil ve vzduchu znamení a Tina usnula poklidným spánkem. „No, myslím, že je čas na návrat domů. Tady už nic nevykoukáme a obě si potřebujete… Jau! Všichni si potřebujeme odpočinout…“ Objal Alici kolem ramen, ta držela za ruku spící Tinu. Pronesl zaklínadlo a objevili se zpátky v jeho sídle. Když se jeden na druhého podívali, oddychli si a oba se z plna hrdla rozesmáli.

*

O týden později

Alice přišla domů s taškou plnou čerstvé zeleniny, masa a… kafe. Na hlavě se jí skvěla kštice zářivě červených vlasů a prozpěvovala si, když vstoupila do výtahu.

Ten, který přináší noc jí pomohl sehnat nové bydlení – nejen, že její nový byt byl asi tak dvakrát větší než ten původní, dokonce se v domě nacházel i výtah. Odemkla dveře a zakopla boty do botníku.

„Čau Tíni, jsem doma. Dneska to byla fuška, lidí jako smetí všude,“ vešla do pokoje, kde na posteli ležela a odpočívala Tina. Každým dnem jí bylo lépe a včera ji propustili do domácí péče. Usmála se na příchozí Alici a rozepjala ruce. „Tak se mi po tobě stýskalo…“

Alice si k ní sedla a usmála se. „Mně taky. Moc.“ Málem se dala zase do breku, ale pohotově vstala, přinesla tašku k posteli a spiklenecky se pousmála na ležící Tinu. „Tak, co by sis dneska dala k obědu?“

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.