Alice: Ďáblovo oko – 5. část

Když byla Alice ještě nevinné děvče, ráda si hrávala s svou sousedkou Májou veknu. Bylo jim jedno, jaké je počasí, vyhrály si za všech okolností počasí. Jednou se však nevydařilo vše podle plánu.

„Je to opravdu bezpečné? Jseš si jistá?“ ptala se Alice její kamarádka Mája.

„Nebuď srab, ten led je pevný a my si krásně zabruslíme!“ vyhrkla Alice, přičemž si nasazovala nové brusle, které dostala od matky na Vánoce.

„Víš, mně se to nezdá. Já si raději počkám, až si pár koleček odjezdíš ty, tak se taky přidám. Ju?“ řekla Marie.

Alice se opatrně přiblížila k zamrzlému jezeru, postavila se na led a když si ověřila, že se nepropadne, začala jezdit po obvodu jezera. Předváděla různé kreace a nejvíce ji bavila holubička. „Tak už jdeš, sralbotko? Nebo se stále bojíš?“

„Když já stále nevím, Alice,“ bála se Mája.

Alice už byla vcelku naštvaná, protože ji už nebavilo Marii přemlouvat. Na důkaz párkrát vyskočila a tvrdě dopadala na led. „Jak jsem říkala, je to bez…“ nedořekla Alice, neboť se pod ní propadl led.

„Alíííí!“ kvičela Marie.

Alice mizela pomalu pod hladinou ledové vody. Marie byla naštěstí chytré děvče, a tak rychle utíkala k nejbližšímu domu. Domu Alice. Utíkala, co jí nohy stačily. U domu zabušila na okno kuchyně, kde Alicina matka vařila nedělní oběd.

„Paní Schillerová, rychle, Alice se topí v jezeře!“ vyhrkla Marie.

Alicina matka rychle vyběhla z domu, aniž by si uvědomila, že se jí na plotně spálí oběd. Doběhla k jezeru a strčila bez váhání ruku do ledové vody. Snažila se Alici nahmatat, ale bez výsledku.

„Májo, utíkej rychle pro své rodiče a doveď je sem. Nezastavuj se, běž!“ rozkázala Marii.

Ella Schillerová se vrhla po hlavě do vody a snažila se najít svou dceru. Tu také našla a doplavala si pro ni. Popadla ji a z posledních sil vyhodila na led. Sama však neměla sílu se vyškrábat na povrch.

Naštěstí obě přežily díky Májině rychlosti, ale na Elle to zanechalo následky, kvůli kterým se později rozvedla se svým manželem.

***

„Alice… Alice, prober se!“ začala Alice vnímat hlasy. Později se jí podařilo i otevřít oči. Byla stále v jeskyni, ale již na jiném místě. Byla v bezpečí policie.

„Alice, jsi už v bezpečí. Podařilo se nám dostat tě odtamtud živou a zdravou,“ mluvil k ní policista Robert, jeden z jejích známých.

„Káťa, našli jste ji?“ ptala se Alice.

„Ji jsme nenašli. Padaly tam kusy balvanů, kameny. Je štěstí, že tě netrefily a přežila jsi ten pád. Chodby jsou zavalené, myslím, že to nepřežila. Je mi to líto.“

„Líto?! Ta mrcha si to zasloužila, copak jste neslyšeli, jak je šílená, přes tu štěnici?! Hmm?“ naštvala se naoko Alice.

„Promiň, nevěděl jsem. Nicméně, abychom se posunuli, když jsme tě našli, tak jsi pevně svírala lano, nebyl čas ti ho vyrvávat z rukou. Máme ho tedy tady, ale myslím, že je nám vcelku k ničemu,“ pronesl Rob.

„K ničemu? Pamatuješ ten případ před několika roky? V tom muzeu? Ta krádež a vražda. To lano je vražedná zbraň. A ten zavražděný byl můj bratr! A hádej, kdo byl vrahem. Ta mrcha Kačena ho zabila. Smrt jí patří!“ křičela Alice, aniž by si to uvědomovala.

„Já… já bych měl už jít, promiň, Alice,“ omluvil se Robert a Alici opustil ležící ve stanu.

„Tak tohle je Ďáblovo srdce, jaký blábol,“ Alice si prohlížela skříňku, která byla cílem Káti. Kvůli tomuhle vraždit lidi a dělat takovéhle sviňárny. Co všechno jsou lidé schopni udělat, to je nechutný.

***

O týden později…

„Alice, drahá, posaď se,“ pobídl Alici šéf místního policejního oddělení.

Alice se usadila do křesla a vyčkávala, co se bude dál dít. „Můžu nabídnout čaj?“ ptal se šéf.

„Ano,“ odpověděla Alice.

„Venku je vedro, chceš led?“ ptal se Marcel.

Alice nesnášela led od doby své nehody, ale když si vzpomněla na Kateřinu a její odpoutávání od minulosti, kývla. Vše se jednou změní.

„To, co jsi dokázala, by nedokázalo ani celé oddělení mých tupých mužů. Ale ty jsi nasadila svůj život a rovnou dokázala vyřešit několik případů v jednom. Vyřešila jsi několik let starou vraždu a krádež známého Ďáblova oka, zastavila jsi sektu plno bláznů a ke všemu objevila několik století ztracený poklad zvaný Ďáblovo srdce. To je naprosto geniální,“ rozpovídal se Marcel.

„Je mi radostí pomáhat a chránit naše občany Je potřeba zatrhnout záporákům jejich nekalé plány,“ odpověděla krátce Alice.

„Ali, je tady něco, co bych ti chtěl říct. Už mám kousek do důchodu a tahle práce je pro mě čím dál tím nebezpečnější. Chtěl bych jít do předčasného důchodu, ale mám strach, že na mé místo se dostane někdo z těch neschopných chlapů pode mnou. A co bude potom s tímhle oddělením? Nikdo neví.“

„Kam tím míříš?“ ptala se Alice, přestože to dobře věděla.

„Chci tě tady na mém místě. Mám všechny papíry připravené a je jenom na tobě, zda to podepíšeš.“ Marcel podal Alici papíry a podstrčil jí propisku.

„Já nevím, mám svou vlastní kancelář, nechci ji zanedbávat. A určitě nebudu tak dobrá jako ty. Mám z toho strach,“ váhala Alice.

Marcel se nepokoušel Alici přemlouvat slovně. Jenom se jí zahleděl do očí.

Alice se natáhla na papíry a propisku. Jemně přitiskla hrot propisky na papíry a něco tam napsala.

Alice Schillerová

Alice se dostala na místo snů. Vede policejní stanici.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.