Alice: Nejpodivnější případ – 5. část

Alice se celá třásla a jen silou vůle se držela, aby se nerozbrečela. Její budoucnost je nejistá. Ta slova se jí stále honila hlavou, zatímco sledovala vrbovou ženu, jak se stará o Terezku.

„Ta dívka tu nemůže zůstat,“ pronesl jeden ze starců. Alice se zarazila.

„Prosím?“ zeptala se nevěřícně. „To nemyslíte vážně! Přeci ji nehodláte vyhodit? To nedovolím!“ S každým dalším slovem zvyšovala Alice hlas, až nakonec křičela jak smyslů zbavená.

„Mladá dámo, laskavě se uklidněte a přestaňte na nás ječet v našem vlastním domě,“ odsekl jí druhý muž. Kdyby byla Alice klidná, poznala by z jeho pohledu, že by si měla dávat pozor. Alice však byla vše, jen ne klidná.

„Mně je úplně ukradené, komu tahle pastouška patří!“ odsekla mu. Místo odpovědi jí přistál na tváři políček, který ji zarazil.

„Stačilo to, nebo vám musím vrazit ještě jednu?“ zeptal se tichým hlasem. Alice překvapeně zamrkala a po chvíli ze sebe dokázala vysoukat, že už je v pořádku.

„Souhlasím s vámi, že tu dívku odsud musíme dostat co nejdříve pryč,“ zapojil se do rozhovoru Vypravěč. „Tady jí nepomůžeme. Musí se dostat zpět do moderního světa. Jen tam jí někdo může pomoci.“

„Tak na co tu čekáme?“ zeptala se Salix, uchopila opatrně dívčino tělo do náručí a požádala Alici, aby jí otevřela. Alice ji následovala. Odmítala se od Terezky vzdálit a chtěla ji mít pořád pod dohledem

„Víte, že je tu ještě jedna možnost,“ zaslechla z domu promluvit jednoho ze starců.

„Jistě. Ale dal jsem slib, že to víckrát neudělám,“ odpověděl mu Vypravěč, zatímco vycházel z domku. Alice se otočila a mávla na něj, aby si pospíšil. Vypravěč se rozběhl a během chvilky byl u nich. Převzal od Salix Terezku a rychlým krokem mířil k hranici, kde bude konečně moci použít svoji moc a otevřít průchod do doby, kam Alice s dívkou patřily.

„O čem to mluvil ten pán?“ zeptala se Alice.

„O ničem,“ pronesl Vypravěč hlasem, který dával dostatečně najevo, že nehodlá dál v rozhovoru pokračovat.

„Hele, tohle si zkoušej na někoho jiného. Jestli je tu způsob, jak Terku zachránit, mám právo o tom vědět!“ vyprskla Alice. „Takže konec tajemství. Co můžeš udělat a proč se tomu bráníš?“

Vypravěč se zastavil a otočil k Alici. „Procházím branami v čase. Mohu vstoupit do časů, které již nastaly.“

„A můžeš i něco změnit?“ zeptala se Alice překvapeně, ale Vypravěč neodpověděl. Požádal Salix, aby si opět vzala dívku do náručí a vyndal z kapsy klíč. Alice na něj chtěla dál naléhat, ale to, co se právě dělo, jí vzalo slova z úst.

Vypravěč natáhl ruku s klíčem před sebe a kolem klíče se začala objevovat klíčová dírka. Postupně se k ní přidávalo kování, kolem něj odnikud vystupovalo dřevo a po chvíli uprostřed pole stály staré masivní dubové dveře. Vypravěč pootočil klíčem, vzal za kliku a otevřel dveře dokořán. Alice za nimi spatřila chodby jejich městské nemocnice. Vypravěč jí naznačil, aby vstoupila, a ona ho bez váhání poslechla. Věděla, že není lepšího místa, kam by mohli Terezku donést. Jakmile prošla dveřmi, otočila se a všimla si, jak jí Vypravěč zavírá dveře před očima.

„Ne, to nesmíš!“ vykřikla a rozběhla se ke dveřím. Cestou však zakopla a při pádu se udeřila do hlavy.

***

Alici ve spánku rušilo podivné pípání. Doufala, že přestane a ona bude moct dál spát. Ale monotónní zvuk stále pokračoval. Alice pomalu rozlepila víčka a rozhlédla se kolem sebe. Po chvíli jí došlo, že leží v nemocničním pokoji. A v tu chvíli si na vše vzpomněla.

„Terezka!“ zakřičela vyděšeně a snažila se vylézt z postele. Celé tělo se jí ale motalo a málem upadla. Naštěstí do místnosti vstoupil mladý doktor, rychle k ní přiskočil a zabránil tak pádu.

„No tak, tohle se dělá?“ zeptal se s úsměvem a donutil Alici si zase lehnout. „Týden jste nám tu blouznila a teď si myslíte, že půjdete na procházku? Kdepak, slečno, vy musíte odpočívat.“

„Ale, já musím. Terezka! Je v nebezpečí!“ bránila se Alice, ale proti pevnému sevření neměla žádnou šanci.

„V nebezpečí jste jenom vy. Musíte odpočívat. Vaše tělo prodělalo otravu a je oslabené,“ pokračoval doktor stále stejně uklidňujícím tónem.

„Otravu?“ vydechla překvapeně Alice.

„Vy si nic nepamatujete?“ zeptal se lékař a Alice se zmohla jen na potvrzení, že opravdu neví, o čem je řeč. „Vaši sousedé za vámi přišli a chtěli vás požádat, zda byste pohlídala jejich dceru po dobu dvou dnů. Protože jste nereagovala na klepání, ale z vašeho bytu se ozývaly divné zvuky, zavolali policii, která vás našla skoro již na prahu smrti. Měla byste jim poděkovat. Bez nich byste již nežila.“

Alice se tvářila nechápavě. Absolutně nechápala, o čem ten muž mluví. Chtěla se s ním začít hádat, že neměla Terezku hlídat, ale hledat. A že ji našla. Ale na poslední chvíli se zarazila. Uvažovala, kdo by uvěřil vyprávění o muži, který umí otvírat brány do minulosti. Určitě by všem připadala jako blázen. Sama si tak už začínala připadat, už jen když na to vše vzpomínala.

„Musím ohlásit policii, že jste se probrala z bezvědomí. Budou s vámi chtít mluvit ohledně toho, jak jste se dostala k té lahvi s ginem,“ pokračoval doktor a Alice uvažovala, jestli někdy ještě vyjde z údivu. „Ten gin byl otrávený a upřímně, štěstí bylo, že jste jej nepila přímo a vložila do něj několik kostek ledu. Jak tál, voda jed lehce naředila.“

„Pane doktore, můžu mít dotaz?“ ozvala se po chvíli Alice nesměle.

„Samozřejmě. Jen se ptejte,“ pousmál se doktor.

„Ten jed, je možné, že způsoboval halucinace?“ zeptala se Alice.

„Jistý si tím nejsem, ale vyloučit to také nemohu. Osobně si myslím, že pokud jste po požití jedu prožívala nějaké halucinační stavy, s velkou pravděpodobností to bylo způsobeno právě tím jeden,“ odpověděl doktor. „Ale dost už bylo slov. Zkuste usnout a pořádně se prospat. Až se znovu probudíte, zavoláme policii, abyste mohla učinit výpověď.“

Alice jen mlčky kývla, lehla si na bok a přitáhla si peřinu těsně pod bradu. Doktor opustil místnost a Alice pomalu začala klimbat. Se zavřenýma očima si nevšimla dveří, které vystoupily uprostřed zdi. Neviděla Vypravěče, jak se na ni dívá omluvným pohledem.

„Udělal jsi, co jsi musel,“ zašeptala Salix, která mu stála po boku.

„Jen jsem porušil své slovo,“ povzdechl si Vypravěč.

„Změnil jsi minulost, ale nikdo neumřel. Ta holčička by to jinak nepřežila a ty to víš,“ snažila se ho Salix utěšit, ale vypadalo to, že Vypravěčův názor nic nezmění. „Mimochodem, proč jsme museli Alici otrávit?“ nedalo jí to a zeptala se na otázku, která ji už pár dní nedala spát.

„Sice vstoupila do nemocnice, ale stále byla v Tajemném městě. Ve chvíli, kdy jsem měnil minulost, byla s námi, byť v jiné době. A tak jí v paměti zůstalo vše, co se událo. Musel jsem udělat něco, co ji trochu nahlodá, aby pochybovala o tom, co prožila. To, co se dozvěděla od lékaře, dává smysl. Blouznila, protože požila jed. Chvíli sice bude dumat nad tím, jestli to opravdu byla jen halucinace nebo skutečnost, ale nakonec na vše zapomene,“ odpověděl jí Vypravěč.

„Ale co Terezka? I ta si bude pamatovat, co se stalo,“ podotkla Salix.

„Chůva, která ji hlídala, jí vyprávěla strašidelný příběh. Ale vyprávěla ho tak špatně, že se jí vůbec nelíbil a brzy na něj zapomněla. A my bychom měli jít. Ať Alici neprobudíme a nespatří nás,“ pronesl Vypravěč a poodstoupil od dveří.

„Je škoda, že o nás nemůže vědět. Líbila se mi,“ zašeptala Salix smutným hlasem.

„Možná někdy najde cestu zpět. Možná ne. Popravdě netuším a nechci se dívat do její budoucnosti. Pokud se tak stane, chci být stejně překvapený jako ona.“

Salix kývla, že mu rozumí. Naposledy se podívala na Alici, jež nedávno prožila ten nejpodivnější případ, který se vlastně vůbec nestal. Poté dala Vypravěči znamení a on zavřel dveře vedoucí do Tajemného města. Do města, které zůstalo Alici utajeno.

Prozatím…

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.