Alice: Obrat v příběhu

Hrabě stál pod mocným proudem sprchy. Studená voda ho bičovala svým ostrým přívalem ledových jehliček a vymývala z něj napětí a stres uplynulých dní. Jak rychle ty dny utekly a jak velmi mu změnily život!

Zavřel oči a poddal se proudu studené relaxace. Z jeho nových zářivě zelených vlasů pomalu stékal dolů proužek nazelenalé barvy. Inu – ještě bude muset leccos doladit. Ale teď už to půjde snadno! S Alicí konečně tvoří pár. Hrabě se sám pro sebe usmál. Minulé dny z něj vysály téměř veškerou energii, ale přesto pro něj byla představa budoucnosti čím dál tím zářivější.

Alice stála v té samé době výjimečně pod proudem teplé sprchy a snažila se vymýt si  poslední zbytky té příšerné zelené barvy z vlasů. Zelená už není „in“, ale taková červená, hraběcí, ta by stála za pokus. Alice se při slově „hraběcí“ lehce usmála. Poslední dny, které prožila ve více než hektickém poklusu, ji nabyly energií a ukázaly jí nové směřování jejího života.

Hrabě i Alice zavřeli oči, pomalu se zasnili a propadli do vzpomínek minulých dnů.

*

Hraběti nedala myšlenka na Alici vůbec spát. A když už usnul, vstupovala do jeho snů jako noční víla. Ráno se pak budil s pocitem, že cosi ztrácí a nemůže to uchopit.

Jeho život byl v troskách a neměl řád, nevěděl, co s tím, až ho to napadlo. „Ano, to udělám, a jestli to vyjde, tak…“ řekl si pro sebe a začal postupovat podle předem připraveného plánu.

*

Po stopovacím výletě spojeném s řešením borůvkové záhady Alice spala jako nemluvně. Občas se ze sna lehce pousmála při vzpomínce na hraběte, který se vrátil ze závodů s divočákem zmazaný jako čuně, ale rychle ty vzpomínky zaplašila a těšila se na pokračování svého poklidného osamělého způsobu života, který jí vyhovoval ve všech směrech.

Na policejní stanici došlo hlášení, že se v hraběcím sídle opět stal nějaký zločin. Místní policisté už si ani neházeli padesátníkem o to, kdo se případu ujme, protože jim bylo jasné, že hrabě nikoho jiného než Alici za vyšetřovatele nebude akceptovat.

Telefon, který Alici vzbudil, v ní vzbudil všelijaké emoce. Od takových „kdo ksakru volá v tak brzkou hodinu“ až po „ten hrad je snad zakletý a promořený všelijakou černou magií“.

*

Napětím byl hrabě lehce zelený jako zbylá barva na jeho vlasech. Srdce mu bušilo až v krku a tep by mohl trhat světové rekordy. Dorazí nakonec? ptal se sám sebe již posté a přešlapoval neklidně z místa na místo.

Alice mezitím dorazila na policejní stanici a přečetla si záznam hlášení o krádeži pokladů nedozírné ceny. Zírala na to s vytřeštěnýma očima, ale kdesi uvnitř byla ráda, že hraběte znovu spatří.

Cesta na hrad byla ale přerušena nenadálou zprávou, že je silnice uzavřená a řeka se rozvodnila. Více než tisíciletá voda zalila přístupová místa ke hradu a není možné se k němu dostat.

*

Počasí venku vyhlíželo slibně a slunce si odškrtávalo všechny oblasti, které již stihlo vysušit. Patřilo mezi ně i okolí hradu.

Alice přijela v co nejkratší době a svoji motorku celou od bláta zanechala na hradním nádvoří. Rozhlédla se, něco se jí nezdálo, ale nemohla přijít na to, co jí tady na tom případu vlastně nesedělo.

Hrabě ji přišel přivítat a s úsměvem ji vedl… ne, nebylo to do sálu ani na kávu do kuchyně, ale dolů do tmy a vlhkosti. Alice se lehce otřásla. Ještě nikdy to nikomu neřekla, ale nesnášela tmavé uzavřené prostory bez stopy denního světla a možnosti úniku.

Hrabě její nejistotu vycítil a vzal ji za ruku. Alice si to kupodivu nechala líbit, i když by jindy takového odvážlivce srazila k zemi dobře mířeným levým hákem. Oba dva bok po boku sestoupili do tmavého sklepení. Na poslední chvíli hrabě zapálil louči. Za tajemných světelných odlesků se Alici zdálo, že se její duše propadá do hlubin, ze kterých již není návratu.

„Jsme tady,“ promluvil hrabě, a Alice se při zvuku lidského hlasu vzpamatovala. Už to byla zase ona – rozhodná a rázná v každé situaci.

„Tady byl… poklad nesmírné hodnoty… ne pro ostatní, ale pro mne,“ zakoktal se a pohlédl na Alici. „Byla to rodinná památka a teď zmizel,“ dodal ještě a ukázal na truhlici, jejíž otevřené víko na ně zíralo jako hladová ústa.  „Zbylo tu jen toto,“ podal Alici  provázek, na kterém byla uvázána řada různě uchycených uzlíků. Vypadalo to jako skládačka či verše… nebo snad šifra? Alici se zápalem rozšířily oči, protože šifry a různé jiné záhady přímo milovala.

Vzala do ruky provázek a částečně poslepu ho začala číst. Jděte 20 kroků dopředu… začala dávat jednu nohu automaticky před druhou a posouvat se směr hluboká jeskyně, pak zabočte doleva… odbočila a zmizela udivenému hraběti z očí.

Jak to mohla tak rychle vyluštit, copak je génius? Nebo snad má základy uzlíkového písma v malíčku? honilo se hraběti hlavou.

Snad si nemyslí, že mu skočím „na špek“ – je mi jasné, že se nejedná o klasické vyšetřování, ale že mne jen zkouší, pomyslela si Alice.

Najednou louč zhasla a ve sklepení se rozhostila tma. Hrabě jen tak tak dokázal poslepu dojít k Alici, která mu podala pomocnou ruku. Únava oba dva přemohla a odpočinek je tak lákal, že se posadili na vlhkou zem a usnuli téměř v objetí.

*

Ráno nic nenasvědčovalo tomu, že je ráno. Ve sklepení se to bohužel nepozná, že svítá, ale Alice cítila po vydatném spánku, že je čas pokračovat dál. Nechtěla pokazit hraběcí hru na dobrodružství, a ani hrabě nevypadal, že by chtěl vypadnout ze své role.

„Tyhle další uzlíky na provázku nám říkají, že je třeba jít stále rovně, a pak doleva v místě, kde se cesta začíná svažovat dolů… a pak doprava…“ pokračovala Alice ve čtení provázku a v duchu si říkala, že to má hrabě skutečně skvěle vymyšlené.

Ten jen se strachem přemítal: Snad nic neprohlédla. To bych si musel připadat jako skutečně zdegenerovaný potomek svého rodu.

Ruku v ruce šli dál a jeden druhého podezřívavě sledovali, ne doslova, ale dotykem přes ruce, které je spojovaly.

Najednou se sklepení celé otřáslo a ze stropu začalo padat kamení a sypala se hlína. Alice se zastavila a nebyla schopna pohybu. Pocit uzavřeného prostoru ji naprosto uzemnil a ztratila kontrolu nad situací. Hrabě naopak hned měl jasno. Ano, jsou už pomalu pod povrchem země a práce na vyhloubení základů pro nové zámecké sídlo zřejmě již začaly. Je to jasné, celý den ztratili blouděním ve sklepení, a kromě něho nemohl nikdo stavební práce zastavit.

Neváhal ani chvilku a vzal Alici do náruče. Rozběhl se s ní chodbou kupředu. Konec chodby byl dle předem připraveného plánu slavnostně osvětlený. Byla vidět truhla a na ní květina – rudá růže.

Alice se hraběti vysmekla z náruče a zírala na ten příšerný kýčovitý závěr pátrání. „To je jako co?“ chtěla vyhrknout, ale hrabě ji chytil za ramena a lehce ji objal. „Pokud budeš chtít, je tvůj,“ řekl nesměle a postrčil Alici kupředu.

*

Páni, to byl ale kýčovitý konec, pomyslela si Alice ve sprše, a se zasněným pohledem v očích točila zásnubním prstýnkem na ruce.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.