Alice – Ďáblovo oko – 4. část

Alice byla začtená do policejního spisu. Něco se jí stále nezdálo, něco chybělo. Jeden dílek, který by celý případ vyřešil. Vražedná zbraň nebyla nikde na místě činu k vidění.

Oběť byla uškrcena, dle otlačeniny na krku a kousků vláken se jednalo o lano. Pachatel musel být určitě precizní, neboť na místě krádeže bylo minimum důkazů. Žádné otisky, odstranění svědků bez použití zbraně či nože. Jenom pár věcí bylo neuklizených. Rozbité sklo a ztracená věc.

Byla tedy hlavním záměrem krádež, nebo se jednalo pouze o vedlejší výdělek? Byl pachatel sám, nebo mu někdo pomáhal? A proč zrovna se ztratila ona věc, když v muzeu byly daleko cennější předměty?

A co se vlastně tehdy ztratilo?

Ďáblovo oko.

***

„Je málo času, musíme si pohnout,“ promluvila Káťa, když vstávala ze země.

„Málem jsem si myslela, že jsi na tu kolébku zapomněla, ale zmýlila jsem se,“ poznamenala Alice.

Káťa nehodlala čekat další chvíli, protože pauza na víno ji stála již dost času. Bylo jí jedno, že se ztratila od ostatních členů sekty, nic ji od cíle dělit nebude. I kdyby ji to stálo holý život, kolébka života za to stojí.

Alice nechtěla zůstat sama v temné jeskyni, a proto se raději vydala za Kateřinou. Spolu se snažily překonávat různé překážky. Jak různé propasti či snad potřeba protahovat se úzkými dírami ve stěnách starobylé jeskyně. Doposud přežily všechny překážky bez úhony, jedna jim ovšem dala zabrat.

„Co teď?“ ptala se udýchaná Alice. „Jak se tam nahoru vyškrábeme? Ta stěna je hladká, nemáme se jak uchytit.“

Káťa pozorovala stěnu jeskyně, která byla až zvláštně hladká, jako by ji někdo upravil. V hlavě se jí vytvořil nápad. „Víš, je pár věcí, které u sebe vždy nosím a nikdy je neopustím. Mají pro mě nějakou cenu. První z nich byla svíčka, která ti přišla s balíkem. Dostala jsem ji k narozeninám od své matky. Borůvky mi připomínají moji první brigádu – sběr borůvek. Třetí bylo to víno, ze všech věcí mělo pro mě asi největší důležitost. Připomínalo mi to onu noc, kdy jsem přestoupila k sektě, a teď je pryč. Ještě mám další dva své osobní předměty, třeba na ně taky dojde. Je to vlastně pro mě takové osvobození od minulosti. Po nalezení kolébky života, říkejme jí přesněji Ďáblovo srdce, budu úplně jiný člověk. Lepší člověk,“ rozpovídala se Káťa.

„Zníš tak trochu jako šílenec aktuálně, ale to je asi jedno. Jak se tam tedy dostaneme?“ skočila jí do řeči Alice.

„Dalším předmětem je lano. Asi znáš ten případ krádeže v muzeu. Byli jsme tam. A ano, to lano je ta vražedná zbraň. Nedokázala jsem se odříznout od téhle fáze svého života, nedokázala. Ale teď nám pomůže. Zahákneme ho nahoře a po stěně vyšplháme,“ prozradila Alici svůj plán.

Alice se při zmínce o vražedné krádeži v muzeu vybavily vzpomínky na onu noc. Nedokázala promluvit a jenom Káťu pozorovala. Nikdy by ji nenapadlo, že její kamarádka byla vrahem. Nechtěla tomu věřit.

„Jdi první,“ řekla Káťa směrem k Alici, „kdybys chtěla spadnout, chytím tě.“

Alice se pevně chytla lana, zapřela se nohama o stěnu a šplhala. Nahoře jenom zavolala na Kateřinu a dala jí signál, že může vylézt. Při pohledu na zachycené lano měla Alice chuť ho uvolnit.

Ale neudělala to.

Alice se po vyšplhání Káti vrhla po lanu, protože nechtěla zde v jeskyni zanechat vražednou zbraň.

Káťa se po ní ostře vrhla: „Co děláš?! Tohle tady zůstane, nechci si po svém znovuzrození připomínat tuhle fázi! Lano zůstane tady! Jasné?!“

Alice se snažila vysvětlit, že lano jim může pomoct při dalších překážkách, ale Kateřina měla svůj názor a přes něj nejel vlak.

Když se plížily jeskyní k Ďáblovu srdci, panovala ponurá atmosféra. Dámy se nebavily. Rychlým krokem došly ke konci dlouhé chodby. Před nimi se objevila obří propast, uprostřed byl kus skály, který visel volně. Byl připojený pouhou úzkou cestičkou, která vedla od Alice a Kateřiny.

Jakmile Káťa spatřila svůj vysněný životní cíl, objevil se jí široký úsměv na tváři. Rozběhla se a sprintovala k Ďáblovu srdci. To bylo vsazené v sloupu. „Nikdy jsem nevěděla, že jsi tak krásné. Nikdy se mi o tobě tolik nesnilo. A teď jsi tady,“ mluvila k pokladu.

Alice pomalu dokráčela ke Kátě a tiše ji pozorovala.

Káťa si rozepla bundu a za výstřihem své košile vytáhla přívěšek. Roztrhla ho a sundala z něj rubín. Ďáblovo oko. To vložila do Ďáblova srdce a čekala, co se bude dít.

Nic.

„Cože?! Nic?!“ nechtěla věřit Káťa. Uchopila skříňku zvanou Ďáblovo srdce a vyrvala ho ze sloupu.

Následovalo to, co Alice čekala a znala z akčních filmů – jeskyně se začala hroutit.

Káťa se násilím snažila otevřít skříňku, ale marně. Byla z toho nešťastná.

Alice se chopila situace, vytáhla z podvazku injekční stříkačku a zabodla ji Kateřině do krku. „Tvoji lidé by měli lépe kontrolovat své zajatce, krávo šílená!“ řvala Alice. „Jestli sis myslela, že nekontaktuji policii, tak jsi na omylu. Ví vše a znají naši lokaci. Je jenom otázkou času, kdy si pro mě přijdou, ale ty, ty tady zůstaneš! Pohřbena i se svými předměty z minulosti! Asi nebudeš znovuzrozená!“

Káťa se zhroutila na zem a upadla do spánku. Alice jí totiž vpíchla uspávadlo do krku. Pak rychle popadla lano, které tajně propašovala, aniž by o tom Káťa věděla. Přivázala ho ke sloupu, sebrala Kateřině skříňku, strčila ji za opasek a rychle sešplhávala po laně.

Byla již za polovinou, když se ze stropu utrhl ostrý kámen. Ten spadl na lano a přeřízl ho.

Alice padala směrem k zemi.

Poslední, co uviděla, bylo ostré světlo…

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.