Alice: Oprátka

Alice se prudce rozeběhla. Odrazila se poprvé, podruhé, potřetí, skočila. Stihla to. Dveře tramvaje se za ní dozavřely a odkudsi zpředu zaslechla láteřícího řidiče: „To si nemůžete počkat na další?! Neznáte předpisy?! Víte vy…!“

Oslnila spolucestující zářivě zelenými kadeřemi a ignorovala výtky, které prolétaly tramvají směrem k její osobě. Něco ji nadmíru zaujalo.

Skrz skupinku lidí viděla mladou dívku. Mladší než Alice, velice nenápadná. Kaštanové vlasy smotané do uzlu, šedočerné oblečení, na klíně taška neznámého obsahu. Vrtěla hlavou směrem k oknu a po tvářích se jí koulely slzy. Snažila se vypadat nenápadně a naprosto klidně a zároveň upoutat pozornost někoho na ubíhajícím nástupišti. Alice otočila hlavu a snažila se identifikovat člověka, kterému bylo ono neštěstí smíšené se zklamáním adresováno. Vzdaloval se. Nejistě mával, nevěděl, jestli je vhodné se loučit, nebo se otočit a odejít. Pak zmizel jako další postava beze jména a bez tváře.

Alice se otočila a na moment na dívčině místě zahlédla Sáru. Zavřela oči, otevřela je, potřásla hlavou. Znovu tam seděla nešťastná neznámá, jíž byl pohled podivně vyhlížející cizí ženy zoufale nepříjemný. Trochu se skrčila a odvrátila hlavu směrem k oknu. Přišla další zastávka, dovnitř se nahrnul dav lidí spěchajících každý se stejným cílem a každý jinam a Alice s dívkou ztratila kontakt.

Pustila raději uzdu své fantazii a nechala ji volně plynout, kam se jí zlíbilo. Náhodná seskupení myšlenek jí křížila cestu skoro každým krokem a tak se, s náručí otázek sama na sebe i na celý svět, doma uložila na pohovku, ze všech stran obloženou neposkládanými přikrývkami. Do jedné z nich se zabalila a pro jednou náramně ocenila, že jí zatím nikdo nevnutil uklízení. V bezpečí dekové hradby se výtečně přemýšlelo.

Kdo asi byla ta dívka? Proč byla tak nešťastná? Dozví se to Alice vůbec, nebo bude ponechána v nejistotě? Proč místo ní viděla Sáru? „Asi bych se měla jít léčit… už to není zdravé…“ poznamenala sama pro sebe, ale než mohla pokračovat v monologu nahlas, rozezněl se telefon.

Volali z policie. Jak bylo zvykem, nebyli příliš sdílní, ale hovořící se snažil znít, jako že je Alice Schillerová právě nutnou součástí vyšetřovacího týmu.

Udivilo ji, že už je venku tma. Myšlení bolí. A taky žere čas. Co se za těch několik hodin mohlo všechno stát? Už ta dívka přestala plakat? Z nějakého důvodu ji Alice nemohla dostat z hlavy – a to v nejmenším netušila, že dívka již nepláče a zároveň, že ji v dohledné době uvidí.

Sedla do auta a vyrazila na místo, tiše nadávajíc, že ani neví, jestli se ztratilo kotě nebo se jedná o hromadnou rituální sebevraždu. Alespoň jí adresu sdělili přímo a neposílali ji po kouskách způsoby od poštovního holuba po potrubní poštu.

Dojela na místo a ani se neobtěžovala hledat legitku. Prostě se rázně rozešla od auta, protáhla se pod policejní páskou a vydala se k hloučku policistů. „Tákže,“ schválně protáhla slabiky, „co se stalo a proč jsem tu potřeba zrovinka já, přestože se nikdo neobtěžoval mi sdělit, o co tu jde, už když jste mě volali? Hm?“ Pokusila se uniformované, vážně se tvářící muže pobídnout k hovoru. Všichni však jen sklíčeně koukali do země.

Jeden, mladý, štíhlý, pohledný, chlapík seděl opodál s hlavou v dlaních. Vypadal, že nastalou situaci nechápe a odmítá ji považovat za skutečnost. Jeho výraz svědčil o tom, že si náramně přeje, aby to byl pouhý zlý sen. Sen, který by mohl skončit, kdykoliv by se mu zachtělo. „Co se stalo?“ zopakovala rázně a neústupně svou otázku.

„Kolegovi se oběsila přítelkyně. Našel ji právě on,“ hodil hlavou k truchlícímu mladíkovi jeden z policistů. Alice neváhala vytáhnout propisovačku, která ve vší své infantilnosti navíc ladila k jejím vlasům, a udělala si prvních pár poznámek. Tiše pohlédla na stodolu a udělala několik kroků dovnitř. „Sáro?!“ vykřikla zděšením, když uviděla bezvládné tělo, kterak se houpalo na provaze. Povzdechla si. „Ne, nic se neděje, vše je v naprostém pořádku!“ uklidnila vylekané policisty. Znovu se zadívala na tělo. Sára to jistě nebyla.

Dle nepřirozeného úhlu hlavy Alice usoudila, že oběť umřela rychle – zlomený vaz, jako následek pádu z trochu větší výšky, který zastavil provaz umně uvázaný v oprátce okolo krku. Ihned si fakt poznamenala na ruku. „Potřebuju se podívat do patra. Tam bude uvázaný provaz…“

Za doprovodu jednoho z policistů se na místo vydala. „Kolik z vás si myslí, že se jednalo o sebevraždu?“ otázala se chladně a rychle vyfotila zaprášenou podlahu. Dvě řady stop na ní vedly směrem k místu, kde visela oprátka. Pouze jedna však vedla zpět na zametené schody. „Můžete ji prosím sundat? Já půjdu ven utěšit vašeho kolegu – sebevražda to není ani zdánlivě… I když nevím, na kolik ho tato informace uklidní.“

Alice vypochodovala ven a cosi si čmárala na ruku. Honily se jí v hlavě nepěkné myšlenky. „Smím vám vyjádřit soustrast? A prohodit pár slov? Mimochodem, Schillerová Alice,“ podala mladému muži nepočmáranou pravici a pokusila se nasadit vstřícný úsměv. Znala ho. Až teď si to uvědomila. To, že byl dnes na zastávce tramvaje a nejistě mával, bylo vedlejší. Mnohem podstatnější bylo to, že znával Sáru. Byl jedním z jejích nejbližších přátel. Oběšená musela být dívkou z tramvaje. Alice se otřásla, ale ruku zatím nestáhla.

„Ernst.“ Ani se nepostavil. Jen pozvedl ruku a Alici mírně stiskl. Probarvující se modřiny jinak skryté rukávem a hrubá dlaň odřená od provazu křičely odpovědi, až to Alici bolelo. Povzdechla si. „Je mi to velice líto, že vám to musím sdělit právě já, ale…“

„Zabil jsem ji já.“ řekl stroze. Trápil se. „Chtěl jsem se s ní udobřit. Znovu. Nevím po kolikáté už. Neskončili jsme v téhle stodole poprvé. Utíkala sem, když hledala klid… A dnes, dnes chtěla najít věčný klid. Seděla nahoře v seně, v rukou držela provaz a nevěděla, co s ním.“ Po tvářích mu tekly slzy. Jedna za druhou. „Začala na mě křičet jako smyslů zbavená. Byl jsem naštvanej. Po tom všem. Praštil jsem ji, vytrhnul ten provaz. Pokusila se skočit dolů. Chytil jsem ji, rozječela se… a já…“ jeho hlas slábl a občas vynechával. „Zlomil jsem jí vaz. Neoběsila se, nenašel jsem ji. Jen jsem ji takhle chtěl schovat, ale… to nejde…“ ztichl a zkroušeně pozoroval Alici.

Stejný výraz měl i o pár dní později, když za ním Alice přišla, aby dala dohromady nějaké formuláře. Nutné zlo. Nechtěl nic říkat a tak jen přikyvoval, aby potvrdil, co Alice napsala. Už byla na odchodu. V mizerné náladě. „Alice? Vidíme se naposledy. Pozdravuj ji ode mne, Sáru…“

Dveře se zavřely a dvířka, která v Alicině hlavě držela touhu najít Sáru, se rozletěla dokořán. Takže Sára žije. Někde tam venku. Snad to nebyly plané naděje.

O týden později přišla pošta. Bylo tam vyrozumění o sebevraždě Ernsta Hershinga. Oběsil se. Když byl objeven, lékař mohl pouze konstatovat smrt. K oficiální zprávě byla přibalena rozbalená obálka. Místo vzkazu na rozloučenou však obsahovala adresu, cizí jméno a dvě slova: „Mnoho štěstí…“

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.