Alice: Ďáblovo oko – 3. část

„Myslíš si, že bude ten projekt sedět? Je vše správně?“

„Pokud to prošlo doteď vše, tak i tohle musí určitě projít. Byli by blázní, kdyby tě v posledním kole vyhodili. Promarnili by velkou šanci. A minimálně já ti věřím,“ řekla Alice směr ke Káti při natahování se pro sklenici vína. Káťa miluje borůvkové víno, ale Alice si raději popije klasického levného vína.

„Měla bych už jít, promiň. Je pozdě a další podklady mám doma. Měj se,“ vyhrkla rázem Káťa, popadla svou láhev vína s notebookem a rychle odešla z Alicina bytu. Než se Alice zmohla něco říct, slyšela jenom zabouchnutí dveří. Další nudný večer. A ke všemu na suchu!

***

Při procházení podzemím se Alici vybavily poslední vzpomínky na Káťu. Tehdy byla velmi zaneprázdněná, neboť chystala projekt do školní soutěže. Nepřekvapivě se jednalo o pročištění místních stok a objevení pozůstatků po domorodých obyvatelích. Byla to ta noc, kdy se Káťa nevrátila domů. Nikdy nebyla spatřena, až do teď. Je možné, že byla unesena díky svému nadějnému projektu.

„Blížíme se k další bráně, dávejte si pozor!“ rozkázala Káťa celé skupině.

„Co bude tady? Další zemětřesení nebo snad sesuv půdy?“ ptala se ironicky Alice. Nikdo jí neodpověděl.

Před všemi se rázem rozléhal most. Dotrhaný most, u něhož nikdo si netroufal odhadnout, jak dlouho je již postaven. Nikomu se přes něj nechtělo, a proto vystrčili jako návnadu Alici.

Alici nebylo moc příjemné přejít přes most. Byla to přece velká hloubka až na dno propasti. Most byl vratký a několik prken na něm chybělo. Alici však nic nezbývalo jiného, než přes most přejít. Raději se nedívala směrem dolů. Šla a nezastavovala se. Rychle most přešla.

Když viděli, že Alice přešla most bez úhony, vydali se přes něj taky. Most nebyl zvyklý na velkou zátěž, a proto když se na něj všichni vrhli, začal padat.

„Běžte! Nezastavujte se!“ kvičela Káťa na své pracovníky.

Hodně jich nedoběhlo a bylo jisté, že pád nepřežili. Káťu tahle informace nijak nezdrtila. Nic ji od jejího cíle nemohlo zastavit.

„Další brána, kolik jich ještě bude?“ ptala se Alice.

„Myslíš, že to asi vím? Samozřejmě že nevím, ale nějaká brána není pro nás překážka,“ odpověděla Kateřina.

Po krátkém povídání se Káťa rychle rozběhla k jedné z krabic, které nesli její poskoci. Ze země zdvihla kámen a začala ji ničit.

„Musíš tady být, musíš… Nemůžu o tebe přijít.“

„Přijít o co?“

„O tuhle láhev. Pamatuješ na ten večer?“

Káťa podala Alici borůvkové víno zalepené voskem, aby se nerozlilo. Bylo stále rozpité a nejspíše v něm zůstal i stejný objem vína. Pro Káťu muselo mít velkou cenu.

Nebylo času nazbyt, a proto se vydali k další bráně. Na ní bylo kamenné tlačítko. Alice i s Káťou ho pozorovaly. Nikde nebyla žádná indície či text, který by jim mohl nějak poradit.

Alice si připadala v koncích. Nevěděla, co dál. Tlačítko mačkat nechtěla, neboť v dobrodružných filmech bývá tohle vždy pastí. Jiná cesta však nebyla. A když se do toho Alici nechtělo, Káťa to udělala za ní.

„Opravdu tak těžké zmáčknout jedno tlačítko?“ ptala se se zvýšeným hlasem Káťa.

„Ne, ale..“

Rázem se pod nimi otevřela propast a obě se propadly. Již zbyly jenom ony dvě.

„Víš, opravdu to za to stojí?“ ptala se Alice.

„Vždy jsem po tom toužila, nemůžeš mi to teď odepřít,“ řekla Káťa.

„Já si musím odpočinout, nemám už sílu,“ prosila Alice.

„Jenom chvíli,“ dovolila Káťa. „Mám pocit, že bychom mohly hodit minulost za hlavu. Pojďme se zbavit toho vína, připomíná nám jenom minulost, bolestivé vzpomínky.“ Vytáhla nůž z opasku a opatrně odloupla vosk. Nejprve se napila ona a pak předala láhev Alici.

Víno vypily až do dna a ani jim nevadilo, že bylo již zkažené za ty roky…

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.