Alice: Už ti lano házej

Alice rozrušeně zabouchla dveře svého bytu, odhodila klíče kamsi do prostoru a zamířila přímo ke svému pracovnímu stolu. Odložila na něj svou tašku, ztěžka dosedla za stůl a z jeho nejsvrchnějšího šuplíku vytáhla nůž na dopisy. Hlavou se jí proháněla jedna nejistá myšlenka za druhou, když ze své tašky vylovila obálku se svým jménem. Obálku, kterou sotva před hodinou obdržela od Patrickova právníka. Na moment zaváhala, ale poté se přeci jen odhodlala ji otevřít. Z obálky vyklouzl jediný list papíru, hustě popsaného uspěchaným písmem. Opatrně jej vzala do rukou a započala číst.

„Alice,
pokud se k tobě tento dopis dostal, tak jsem nedostal šanci ti vše říci osobně a pravděpodobně jsem mrtvý. Bylo ode mě pošetilé si myslet, že bych tě mohl využít k proklouznutí policii, ale, jak říkají, zvíře zahnané do kouta zvolí i tu nejzoufalejší šanci k úniku. Nemám moc času napsat vše, co bych chtěl, můj právník se za chvíli vrátí a to bude možná má poslední šance k tobě tento dopis dostat.
Ano, mělas pravdu, to já zabil tu studentku. Nechtěl jsem, nechtěl jsem udělat nic z té nekonečné řady strašných věcí, co jsem v posledních letech udělal, ale neměl jsem na výběr. To si alespoň říkám každý večer, když se zoufale pokouším usnout. Jedním špatným rozhodnutím jsem se zamotal do něčeho, z čeho jsem nedokázal uniknout a nezbylo mi, než následovat. Vím, že to neomlouvá vše, co jsem udělal, a tuším, že nebudu mít příležitost alespoň částečně dosáhnout spravedlnosti. Pokud toto čteš, tak mám pravdu.
Snad necítíš vinu za mou smrt, ta leží jen na těch, kdo za ni mohou. Ty jsi jen dělala svou práci, šla jsi po stopách a odhalila pravdu. Věřím, že takto budeš žít i nadále. Vždycky jsi byla tak chytrá, už ve škole, proto jsme s tebou tak rádi dělali na projektech. Vzpomínáš na to někdy, na všechna ta odpoledne nad prací, jen my tři? Já často, jak odlišně by můj život asi směřoval, kdybych se držel lidí jako vy.
Za dveřmi už opět slyším hlasy, čas vyprchal. Snad mi odpustíš, snad pochopíš, že jsem se snažil, snad to mělo nějaký smysl.
Sbohem,
Patrick“

Alice si dopis přečetla ještě několikrát. Nic jí nedávalo smysl, ale zároveň jí vše bylo tak jasné. Po chvíli rozmýšlení a pár minutách u internetu se zvedla, našla odhozené klíče a urychleně opustila byt.

Krátká jízda autem ji brzy dopravila před postarší bytový dům. Vystoupala schodiště až ke dveřím podkrovního bytu, na kterých stálo jméno Gabriel Bennet. Několikrát stiskla tlačítko zvonku, ale bez úspěchu. Zkusila pro jistotu i zaklepat. Nic. Chvíli přemýšlela, co dál. Možná jen zrovna není doma. Byť pravděpodobnost jí tvrdila, že by měl být, protože dle jejích informací pracuje z domova. Instinkt ji nabádal se nevzdávat. Chvíli zvažovala své možnosti, když si vzpomněla na historku, co před lety slyšela. V kapsy vytáhla rukavice, nasadila si je, načež si dřepla a nadzdvihla rohožku ležící u dveří. Pusto, prázdno. Ale to očekávala. Místo toho si prohlédla spodek rohožky, na kterém nebylo nic mimořádného, jen spousta špíny a ošuntělá cedulka, co kdysi nejspíše hlásala původ výrobku, čárový kód a tak podobně. Bingo!

Alice opatrně odlepila cedulku a vítězně vytáhla klíč, který dle jejích očekávání pasoval do dveří bytu. Opatrně otevřela dveře a s maximální obezřetností vstoupila. Překvapivě prosluněný obývák byl perfektně poklizený, po straně malá kuchyně s trochou špinavého nádobí, které lehce zapáchalo. Popošla dále do bytu, vše vypadalo v pořádku, načež se vydala směrem, kde tušila ložnici. Tam se jí naskytl pohled, kterého se obávala. Uprostřed místnosti ležela zborcená židle, nad kterou na tlustém provazu bezvládně viselo Gabrielovo mrtvé tělo. Dle jeho barvy a zatím ještě žaludek neobracející úrovně zápachu usoudila, že nemůže být mrtvý více jak dva dny.

Alice strnule vzhlédla na tvář, kterou i přese všechny okolnosti stále poznávala, a po zádech jí přejel mráz. Byla zvyklá na mrtvá těla, ale dívat se na těla přátel a známých si nikdy nezvyknete. Nebylo to ani tak dávno, co Gabriela viděla naposledy, po škole se ještě několikrát viděli. I proto si na něj hned vzpomněla, když Patrick ve svém dopise zmínil jejich projekty v politologii. Profesorem určené pracovní trojice, ona z žurnalistiky a kriminalistiky, Patrick z práv a Gabriel z ekonomky. Bylo pozoruhodné, jak dobře si ve finále rozuměli, byť si po škole každý šel vlastní cestou a víceméně ztratili kontakt. Nu a nyní ji Patrickův dopis ze záhrobí dovedl k mrtvole Gabriela.

Nedávalo to smysl. Z dopisu jasně vyplývalo, že Gabriel pro ni bude mít odpovědi. Proč Patrick zabil tu studentku? Co všechno ještě udělal? Proč? Kdo ho zabil? A jak s tím souvisí ten medailonek? Šla po stopách, jak Patrick chtěl, aby odhalila, co se vlastně stalo, ale Gabrielova sebevražda ji zanechala ve slepé uličce. Zavřela oči a pokusila se uklidnit. Po chvíli je se znovuzískanou odvahou otevřela a rozhlédla se po pokoji. Nejprve jí oči přistály na stole, na kterém ležel útržek papíru s vágní zprávou na rozloučenou. V rychlosti prošla šuplíky stolu, ale nenašla nic zajímavého. Znovu se obrátila k tělu. Nemohla setřást pocit, že tu něco bylo špatně. A k rozkladu se blížící tělo jejího spolužáka to nebylo. Odhodlala se přistoupit blíže a podívat se důkladněji. Nevšimla si žádných známek zápasu. Vše vypadalo jako typické oběšení. Tak co tu nehrálo?

Alice pozorně přejela pohledem od trámu přes provaz a na něm visící tělo až po židli ležící na zemi. Lehce naklonila hlavu, načež vytáhla ze své tašky fotoaparát a pro jistotu podrobně zaznamenala místo činu. Když si byla jistá, že má vše zdokumentované, tak židli zvedla a postavila ji. Okamžitě ji zamrazilo v zádech. Nasunula židli pod Gabrielovo visící tělo a špičky jeho bot se lehce otřely o sedací plochu. Poodstoupila a nemohla se zbavit mrazení. Už chápala, co tu nesedělo. Byl to celkem drobný detail, pravděpodobně by zmizel ve chvíli, kdy by policie tělo sundala i s provazem dolů. Pak už by asi nikdo nepřišel na to, že provaz, na kterém Gabriel visel, byl moc krátký na to, aby se na něm z té židle dokázal oběsit sám.

S těžkým polknutím vytáhla Alice svůj telefon a zavolala Alexovi.

„Rockfort?“

„Alexi… Chci nahlásit vraždu.“

…

O pár hodin později seděla Alice o samotě u Rockforta v kanceláři a zasmušile zírala do sklenky whiskey. Snažila se v hlavě zoufale najít nějaké souvislosti, ale neúspěšně. Nevěděla, co jí uniká, kam dál pokračovat, kde hledat další stopu. Ani nepostřehla, že se Alex vrátil a sedl si do křesla vedle ní. Jeho přítomnost zaznamenala, až když na ni promluvil.

„Poslední dobou se kolem tebe dějí samé divné věci. Mám o tebe starost.“

Alice nic neřekla, jen dál mlčky hypnotizovala hladinu alkoholu ve sklenici.

„O to spíš, protože jsem se ti chystal akorát zavolat, když jsi nahlásila to tělo. Konečně mám výsledky z té laborky k tomu medailonku. Mělas pravdu.“

Alice zvedla hlavu a upřela na Alexe oči plné nekončícího odhodlání.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.