Alice: Nejpodivnější případ – 4. část

Průchod tentokrát vedl doprostřed pole. Kolem Alice a Vypravěče rostlo obilí, kam až oko dohlédlo. Alice netušila, jaký druh to je, ale byla si jistá, že by se stačilo zeptat Vypravěče a ten by bez váhání odpověděl.

„Proč jsi mě vzal zrovna sem?“ otočila se Alice k Vypravěči s rukama zapřenýma v bok. „Jestli ti to přijde vtipné, tak se pleteš.“

Vypravěč se jen pousmál, uchopil Alici za ramena a otočil ji. Poté ukázal rukou. Alice sledovala směr, kterým ukazoval. Nejdříve neviděla vůbec nic. Po chvíli však dokázala zaostřit na siluetu domku.

„To nešlo ty dveře otevřít blíž tomu domku?“ zaúpěla. Odpovědí jí byl pobavený smích. „Ještě se mi směj. Zkus si představit, jak mi asi je. Kolem mě se dějí prapodivné magické věci. Nějaký cizinec otvírá uprostřed ničeho dveře vedoucí do totálně neznámých míst.“

„Omlouvám se,“ pronesl tiše Vypravěč. „Kdyby to bylo možné, otevřel bych dveře přímo na dvorek toho domu. Oni si to však nepřejí a Město jim v tom vyšlo vstříc,“ dodal Vypravěč.

„Takže vyrazíme?“ zeptala se Alice, byť ji na jazyku pálily tisíce jiných otázek.

Než došli k domku, muselo to trvat alespoň hodinu. Hodinu chůze na přímém slunci. Hodinu, za kterou byla Alice zpocená úplně všude. Ve chvíli, kdy už si myslela, že snad k domku nedojdou, zjistila, že se ocitli u branky vedoucí na dvorek. V brance stála ženská postava. Alice s pusou dokořán zírala na tu osobu.

„Má drahá Salix,“ pronesl Vypravěč nadšeně. „Ani jsem nedoufal, že tě ještě někdy spatřím. Zkrásněla jsi.“

„Ty ses vůbec nezměnil, Jindříšku,“ usmála se žena zvaná Salix.

„Vypravěči,“ opravil ji Vypravěč.

„Jistě. Vypravěči. Omlouvám se. Asi si na to nikdy nezvyknu. Po staletí pro mě byl Vypravěčem někdo jiný,“ pronesla Salix omluvným tónem. „Ale nenapínej mne. Kdo je ta žena po tvém boku?“

Alici trvalo pár vteřin, než jí došlo, že ta žena mluví o ní. Uvědomila si, že zírá s pusou dokořán. Rychle ji zavřela, napřáhla ruku a přestavila jsem.

„Ahoj, jsem Alice. Jsem tu jen na skok pro jednu malou rošťandu.“

Salix přijala nabízenou ruku a Alice měla co dělat, aby neucukla. Doufala, že na ní nebylo poznat, že má z té ženy strach. I kdyby, pomyslela si, každý by to musel pochopit. Vždyť ta ženská je celá zelená a místo vlasů jí rostou vrbové proutky.

Přestože to byl nepřirozený vzhled, musela Alice souhlasit, že to ženě jménem Salix sluší. Další myšlenka, která jí probleskla hlavou, ji pobavila. Představila si, jak by si místo vlasů barvila celou pleť a jak by to asi lidi ve městě překvapilo.

„Je uvnitř a pomáhá nám s přípravou večeře,“ usmála se Salix, ustoupila z branky a pozvala je na dvorek. „Myslím si, že ale s vámi nebude chtít odejít.“

„Nemyslím si, že je dost stará na to, aby mohla rozhodovat,“ pronesla rázně Alice a aniž by čekala, přešla dvorek a vstoupila do domku.

Ze vstupní chodby vedly pouze jediné dveře. Alice vzala za kliku a bez klepání vstoupila do světnice, kde spatřila dva staré muže a Terezku sedět u stolu a popíjet čaj.

„Mladá dámo, dopít, obléknout se a vyrážíme domů,“ pronesla Alice nekompromisním hlasem.

„Ale já nikam nechci!“ odsekla dívka.

„Tys mě asi špatně pochopila. Já se tě na nic neptám a nehodlám s tebou debatovat,“ opáčila Alice a vyrazila ke stolu.

Jeden z mužů vstal a zatarasil jí cestu.

„Mladá dámo, v našem domě se budete chovat slušně. Jestli ta dívka nikam nechce jít, tak nepůjde. Nejste její matka a nemáte právo jí nijak poroučet,“ pronesl klidně, avšak z jeho pohledu Alice poznala, že by si na něj měla dávat pozor.

„Její rodiče si mě najali, abych ji našla a přivedla domů. Mají o ni strach.“ Alice se rozhodla pro pravdu. Věděla, že v tomto případě jí nic jiného nezbývá.

„Lžeš! Rodiče by se nikdy na ničem neshodli!“ vykřikla Terezka a schovala se za druhého muže.

„Mají tě rádi a mají o tebe strach,“ pronesla Alice. „A nelžu. Nikdy jsem ti nelhala.“

Terezka neodpovídala. Místo toho si vzal slovo starý muž, za jehož zády se skrývala. „Dívka nám vyprávěla o tom, jak se její rodiče neustále hádají. Bez ohledu na to, zda pláče nebo ne. Opravdu chcete, aby se do takové rodiny vrátila? Nebude jí lépe někde, kde se bude cítit vítaná?“

Alice si povzdechla. Pomyslela si, že jim Terezka sice řekla pravdu, ale přikrášlenou tak, jak se jí zrovna hodilo. I na ni to někdy zkoušela. Ale Alice vždy prokoukla její lež a donutila ji říkat pravdu. Takové bylo jejich pravidlo. Pravda na obou stranách.

„Ti dva se hádají hlavně o to, s kým zůstane po rozvodu,“ vysvětila Alice. „Chápu, že to musí pro dítě být hrozné, poslouchat něco takového, ale jsou i horší věci.“

„NEJSOU!“ vykřikla Terezka zoufale, podlezla stůl a odběhla do kuchyňského kouta. Alice chtěla jít za ní, ale oba muži jí naznačili, že to není dobrý nápad. Alice tak nechala Terezku, aby začala vyndávat talíře a připravovat večeři.

„Vím, na co narážíte a moc mě to mrzí,“ pronesl tichým smutným hlasem jeden z mužů a Alici přejel mráz po zádech. Měla pocit, že ten muž ví o jejím životě úplně všechno.

„No tak, nestrašte ji,“ ozval se Alici za zády hlas Vypravěče. „Už jste obyčejným smrtelníkem. Navíc, tohle je něco, o čem by měla začít mluvit sama.“

„Vy, vy oba víte?“ zeptala se po chvíli Alice a oba jí odpověděli tichým kývnutím.

„Ale my dva netušíme,“ pronesla tiše Salix. Alice o tom nechtěla mluvit, ale věděla, že musí. Ne kvůli nim. To kvůli Terezce. Aby pochopila, že je svým způsobem šťastná osoba.

„Netuším, jaké to je, když se vaši rodiče hádají o to, s kým zůstanete. Tedy tohle znám. Ale nezažila jsem ten pocit, že se prali o to, abych s nimi byla,“ začala tiše s pohledem upřeným na Terezku. Ta měla na zápěstí opřený chléb a v druhé ruce nůž. Alice ji pozorovala, jak se snaží ukrojit krajíc chleba. Viděla, že jej krájí špatně. Místo aby zakrojovala směrem k sobě, krájela opačně. Chtěla ji varovat, ale když už začala, potřebovala ze sebe dostat pravdu, kterou věděla jen ona, její rodiče a soudní úředníci.

„Matka ani otec o mě nestáli. Jejich hádky byly o tom, že by jim dítě nabouralo jejich rozjetou kariéru. Nakonec musel rozhodnout soud o tom, s kým budu žít.“

Ticho naplnilo místnost. Všichni tři muži sklopili zrak k zemi. Salix, s očima plnýma slz, sledovala Alici. Ta pozorovala Terezku, jak dál krájí chléb. Jako ve zpomaleném filmu viděla, jak se dívka otřásla překvapením. Chléb jí vypadl z ruky a nůž se smýkl. Alice doufala, že spadne i s chlebem, ale štěstěna si ten den musela vzít dovolenou. Terezka v šoku sevřela rukojeť nože ještě víc a trhla jím. Nůž se vysmýkl z chleba a zajel dívce do zápěstí.

Dívka vykřikla bolestí, vytrhla nůž z rány a zahodila ho. Z rány stříkala krev a Alice si pomyslela, že si Terezka musela přeříznout tepnu.

„Musíme jí to zaškrtit!“ vykřikl někdo a odstrčil Alici. Ta byla jak tělo bez duše. Pozorovala, jak Salix pevně svírá dívčino zápěstí. Jeden ze starých mužů hladil Terezku po tváři a mluvil na ní, aby ji uklidnil, zatímco druhý spolu s Vypravěčem běhali po místnosti a něco sháněli.

„Sakra, kde máte nějaký provaz?“ vykřikl zoufale Vypravěč. „Alice, musíš nám pomoci!“

Alice nebyla schopná reagovat. Vypravěč k ní doběhl a vrazil jí facku. Jindy by se s ním Alice začala hádat, ale teď byla ráda. Jen díky tomu dokázala zase začít uvažovat.

„Tkaničky!“ vyhrkla. Vypravěč překvapeně zamrkal. Alice se nesnažila cokoliv vysvětlovat. Rychle se sklonila a začala si rozvazovat boty. Vypravěč konečně pochopil a rychle se dal do pomoci s rozvazováním druhé boty. Obě tkaničky poté hodili Salix. Alice si všimla, že Terezka stojí už jen díky pomoci. V obličeji byla celá bledá a vypadala, že každou chvíli omdlí.

„Bude v pořádku?“ zeptala se Alice vyděšeným hlasem. Chtěla Salix pomoci se zaškrcením, ale ruce se jí třásly. Věděla, že by ve svém stavu nedokázala nikomu pomoci.

„Netuším,“ pronesl tiše Vypravěč a objal Alici kolem ramen. „Její budoucnost je nejistá.“

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.