Alice: Na vině je chlast

Alice seděla ve své kanceláři a v zamyšlení bezděčně svými prsty vykreslovala na stůl neurčité obrazce. Stále se snažila zpracovat, co se dozvěděla předešlý večer od Alexe. Čekala, že se dozví pravdu o medailonku, a místo toho zjistila, že Patricka někdo zabil ve vězení. Žádní svědci, nic na kamerách, pouze z příčiny smrti nebylo těžké usoudit, že něco takového by si sám neudělal. Případ mrtvé studentky tudíž skončil uzavřený bez známého motivu, Patrick nikdy žádný neuvedl. Ani s medailonkem se nedočkala žádného posunu, Alex jí pouze se smíchem odvětil, že nežijí v nějaké fiktivní kriminálce z televize, kde mají testy hotové na počkání. Asi ji tím chtěl rozveselit, ale nezadařilo se, nedokázala přestat myslet na všechny ty nezodpovězené otázky.

Z přemýšlení ji vytrhlo až zaklepání na dveře. Zatřepala rychle hlavou, aby se trochu uvedla do normálu a zavolala: „Dále!“

Dveře se otevřely a vstoupil velmi dobře oblečený muž, tak čtyřicátník. „John Adler, těší mě,“ řekl a natáhl ruku.

Alice se zvedla, opětovala pozdrav potřesením ruky a nabídla Adlerovi místo k sezení, načež se sama opět usadila. „Alice Schillerová, ale to asi víte, jinak byste tu nebyl. Jak vám mohu pomoci?“

„Inu, mně nijak. Víte, jsem profesor ekonomie na nedaleké univerzitě a mimo výuku se snažím podporovat nadějné studenty.“

„Podporovat?“

„Ano, chápejte, někteří studenti potřebují vědět, že mají potenciál, věnuji jim tudíž patřičnou pozornost a možnost se na mne obrátit o radu. Jeden z těchto studentů, Michael, velice nadaný, skvělá intuice, se nedávno dostal do maléru a v současné době je na svobodě jen díky vysoké kauci. Já ale pevně věřím v jeho nevinu, tak jsem se rozhodl zainvestovat více a vyhledat asistenci soukromého detektiva, tedy vás.“

„Proč jste si tak jistý jeho nevinou? A za co přesně ho mají v úmyslu odsoudit?“

Adler poposedl ve své židli. „Michael je hodný kluk, z dobré rodiny. Velice inteligentní, nekonfliktní. Jednoduše si nedokážu představit, že by něco takového udělal. Je obviněný ze zdrogování a sexuálního napadení jedné studentky, a pak tedy ještě z řízení pod vlivem.“

Alice si lehce odfrkla. „Obávám se, že řízení pod vlivem je ten nejmenší problém. Proč jste ale přišel vy a ne on?“

„Ale on přišel, čeká venku. Nechtěl jsem ho sem brát pro případ, že byste tu práci odmítla.“

Alice pokývla, zvedla telefon a než začala vytáčet číslo, řekla: „Ach tak, nicméně než se rozhodnu, ráda bych s ním mluvila sama. Dojděte prosím pro něj, děkuji.“

Adler opustil místnost a Alice zavolala Rockfortovi.

„Ahoj, Alexi. Prosím tě, potřebuji spis k případu. Sexuální napadení dívky na univerzitě, řízení pod vlivem, podezřelý se jmenuje Michael. Říká ti to něco?“

„Ehm, jo, někde to tu mám… Kde jsem to jen… Ha, mám to, jo, to bude ono.“

„Pošleš mi to, prosím, do mailu?“

„Alice, víš, že nemůžu. Je to probíhající případ, který…“

„…který dost možná budu za chvíli vyšetřovat taky, takže bych za tebou stejně do hodiny přijela osobně. No tak, jen jeden spis, hmmm?“

„….urgh, fajn,“ zavrčel Alex do telefonu a zavěsil.

Alice s lehkým úsměvem odložila telefon, akorát včas, protože v tu chvíli se opět otevřely dveře její kanceláře a vstoupil Adler a za ním nepříliš vysoký mladík, který musel být Michael. Vypadal velmi sklesle, ale jinak opravdu už od pohledu vypadal jako slušný mladý muž. Ale Alice věděla, že vzhled může klamat.

„Tak tedy,“ řekla Alice a podívala se upřeně na Michaela, „ráda bych slyšela tvou verzi událostí.“

Michael zvedl svou skleslou hlavu a podíval se Alici do očí. „Víte, já si toho moc nepamatuju. Byl jsem na párty, co se každoročně pořádá pro prváky. Měl jsem jen jedno pivo a jednoho panáka vodky s pár spolužáky, ale pak mám úplné okno. Pamatuju si až, jak mě našla policie za volantem mého auta. V něm našli i tu slečnu,“ řekl a pak se mu zadrhl hlas a odmlčel se.

Alice poslouchala, pokyvovala a mezitím jí dorazil mail. V rychlosti prolétla očima informace. Oběť, studentka prvního ročníku univerzity, nalezena v bezvědomí, v systému silná sedativa a víno, četná povrchní zranění a celkově vše očekávatelné od sexuálního napadení. Nic pěkného. Nalezena na zadním sedadle auta podezřelého, ve voze pak našli prázdnou láhev červeného vína, ve které našli stopy stejných sedativ. Dívka naposledy viděna na párty, řada přítomných vyslechnuta, nikdo nic neviděl. Podezřelý otestován na alkohol i drogy, byl pod vlivem obojího. Žádné další vyšetřování nebylo zapotřebí. Alice chápala, proč policie došla k podobnému závěru.

„To, že si nic nepamatuješ, ale neznamená, že jsi to nemohl udělat.“

„Já vím, ale já bych to vážně neudělal, určitě ne!“

„Dle testů jsi byl opilý a pod vlivem drog, kdo ví, čeho jsi v takovém stavu schopný.“

„V drogách nejedu, ani jsem nikdy nezkusil trávu, sakra, vždyť ani nekouřím! Měl jsem jen to jedno pivo a jednoho panáka, nic víc!“

„Michaele, našli tě s obětí. Ve tvém autě. S lahví zdrogovaného červeného vína. Prázdnou.“

„S tím nemám nic společnýho, vážně! Mám alergii!“

Alice se zastavila a lehce sklonila hlavu stranou. „Alergii?“

Michael s lehkým překvapením a značnou panikou odpověděl: „No, ano, v podstatě. Mám vysokou intoleranci na histamin, proto nemůžu pít víno, obzvláště červené, tam je ho nejvíc. I po půl skleničce se osypu a mám pak týdny silnou vyrážku. Celkově bych neměl moc pít, proto jsem měl jen to jedno pivo a pak mě teda ukecali na panáka, ale víno nemůžu pít vůbec, na to mám nejhorší reakce.“

Alice znovu pročetla celý spis. Ani sebemenší zmínka o vyrážce či něčem podobném. Přesto měl v systému stejné drogy jako oběť, která to měla dle všeho z toho vína. Na tom něco nehrálo. Chvíli mlčela a pak rozhodně prohlásila: „Dobře. Myslím, že mi říkáš pravdu. Podívám se na tvůj případ.“

Michael vypadal překvapeně a usilovně děkoval, zato Adler se jen spokojeně usmál, zvedl se a prohlásil: „Tak to bychom měli. Peníze vám za váš čas pošlu ještě dnes. Děkujeme. Michaele?“ pokývl studentovi a oba během chvilky odešli. Alice se vrátila k pročítání spisu, načež zamířila na internet. Někde určitě bude něco o té párty, ideálně fotky přímo z ní.

Po pár hodinách hrabání se sociálními médii sotva odrostlých puberťáků si připadala alespoň o deset let starší, zato ale měla seznam lidí, kteří dle fotek na párty určitě byli, jejich jména a obory na univerzitě. Skvělý začátek, někdo určitě něco viděl. Zvedla se, ale u dveří z kanceláře v zrcadle zahlédla svůj odraz v zrcadle, a to ji zastavilo.

„Pokud neřekli nic policii, tak soukromému očku rozhodně nic neřeknou. A náhodné ženské jako mně taky ne.“

Mlčky se dívala sama na sebe. Na svůj věk nevypadala, měla mladý obličej. S trochou snahy a vhodným oblečením… Podívala se na své vlasy. „Nu co už, stejně mě černá přestávala bavit,“ utrousila a vydala se do města na nákupy.

*

Sobotní večer byl v plném proudu a Alice si to ledabyle šinula ulicí poblíž univerzitního kampusu k velkému domu, ze kterého už dobrý blok daleko byly slyšet dunící basy neurčité hudby. Na vysokých podpatcích, v lehce odhalujícím ležérním outfitu a s nově nabarvenými sytě rudými vlasy v rozvířeném účesu hravě splynula s přítomnými vysokoškoláky. V mžiku ulovila skleničku vína, ze které nenápadně část vylila, aby nemusela upíjet, a začala očima zkoumat obličej po obličeji.

Nebyla to první party, na kterou během posledních dvou dnů zavítala, ale doposud neměla štěstí. Michaelovi se podařilo jí sehnat seznam všech akcí v průběhu víkendu, ale ten se pomalu krátil, a zatím nenašla nikoho, kdo by něco věděl ohledně jejího případu. Opět to vypadalo jako neúspěch, když si v rohu jedné z místností na gauči všimla dlouhovlasého mladíka s jointem. Bingo! Přesunula se za ním a začala přátelský hovor, dokud si nebyla jistá, že může nakousnout téma, co ji opravdu zajímalo.

„Joooo, byl jsem tam. To byla dobrá akce, nebo teda mizerná, když si vezmeš, jak ten den dopadnul, žejo.“

„To jo. A znáš ho, toho kluka, co to udělal?“

„Ne, ten jde mimo moje společenský kruhy, jestli víš, jak to myslím. Ale má pěkný auto.“

„Ty znáš jeho auto?“

„Si piš, že jo, takový bych taky chtěl, ale ne každý máme tak bohatý rodiče, žejo. Já bych si takovýho auta vážil, nenaboural bych ho jak oni.“

„Oni? Myslíš on a ta holka?“

„No, asi, nevím, já jsem v tý tmě prd viděl.“

Alice zpozorněla. „Cos viděl?“

„No to jeho auto, čtyři do něj nasedli. Dva vysoký týpci, pak jeden menší a holka. Ta a ten malej byli trochu mimo, ti dva je podpírali.“

„Páni. A řekls tohle vyšetřovatelům?“

„Neee, neblbni, copak by mi to někdo věřil? Byl jsem totálně zhulenej, ještě by mě taky zabásli. Toho, co to udělal, už prý stejně měli.“

Alice ještě chvilku pokračovala v hovoru, aby svého nového svědka zbytečně nerozrušila, a pak vítězně opustila budovu. Namířila si to rovnou na okrsek za Rockfortem. Když vrazila do jeho kanceláře, tak si Alex neodpustil na ni zírat s otevřenou pusou. „Téda, no já zírám, pěkný. Už s vlasy měníš i profesi? Nebo snad nějaká krize stárnutí?“

Alice protočila očima. „Nech si to, jo? Jsem tu služebně, je to jen kostým.“

„I tak, fakt dobrý. Hlavně ten účes,“ pokývl uznale Rockfort, ale pak se zaměřil na to podstatné. „Takže služebně, jo?“

„Jo, jde o ten případ, cos mi posílal. Jsem si celkem jistá, že to na toho kluka hodili. Máte někde to auto?“

„Jistěže, je to důkaz v probíhajícím případě.“

„Super, hodíš mě tam? Chci si ověřit, že mám pravdu.“

„Ani za nic. Nejdřív mi řekni, co tě přesvědčilo.“

Alice otráveně povzdechla a sedla si do jednoho z křesílek. „Věděls, že má váš hlavní podezřelý alergii na víno? Které údajně pil a opil jím oběť a ze kterého mají oba v systému ta sedativa?“

Alex se zamračil. „Ne, to v průběhu nepadlo. Jak to víš?“

„Kluk to na mě v panice vybalil při křížovém výslechu. Pokud nepil to víno, proč měl v systému stejné drogy, které se jinak v autě nenašly? Nehledě na to, že skrz tu alergii celkově nemůže moc pít, ale přesto si z večera nic nepamatuje.“

„Dobře, chápu, proč jsi to začala vyšetřovat. No a na co jsi přišla během své extravagantní operace v utajení?“ uchechtl se.

Alice rýpnutí ignorovala a prostě jen odpověděla. „Našla jsem svědka, co vašim nechtěl nic říct, protože kouřil trávu. Viděl do toho auta nastoupit čtyři lidi. No a já myslím, že dokážu prokázat, že to je pravda.“

Rockfort jen pokývl a společně se vydali směrem ke skladu důkazů, ke kterému přiléhalo policejní odtahové parkoviště. Po chvíli hledání a papírování stáli u auta. Alice otevřela dveře řidiče a prohlédla si sedadlo. „Alexi? Sedni si na místo řidiče.“

Alex se na ni lehce nechápavě podíval, ale udělal to.

„Jak se ti sedí? Dost místa?“

„Jo, tak akorát, proč?“

„Protože máš skoro dva metry a Michael nemůže měřit víc než 170 centimetrů. Kdyby řídil on, tak by bylo sedadlo víc vepředu. Vylez, ukážu ti to.“

Prohodili se a hned bylo vidět, že Alice by sotva dostala na pedály a celkově bylo očividné, že by tak nemohla řídit. Spokojeně se usmála a pokračovala: „Můj svědek to řekl jasně. Viděl čtyři postavy, dvě vysoké, kterak podpíraly do auta dvě nižší. Nevím, kdo to byl, ale Michael to nebyl.“

Alex pokývl. „Jo, tohle je dost pro zpochybnění a přehodnocení případu. Vezmu si to pro jistotu na starost sám.“

„Dobře, v tom případě ti rovnou řeknu, aby sis promluvil s Michaelem. Dle svého svědectví pil jen jedno pivo a pak měl panáka se spolužáky. Je možné, že mu něco dali do té vodky, proto si nic nepamatuje. Snad bude vědět, kdo to byl, a z auta třeba seženete nějaké důkazy, hádám, že vzhledem k situaci ho kluci z laborky neřešili extra pečlivě,“ odfrkla si Alice se smíchem a spokojeně si prohrábla rozčepýřené rudé vlasy.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.