Nebezpečná láska – 1. kapitola

Příběh sepsaný do Spisovatelského klání…

*

30 dnů před…

Začal nový školní rok. Všude byl ruch, všichni se vítali, vyprávěli si zážitky z letních prázdnin a já jsem čekala na svou nejlepší kamarádku. Opět měla zpoždění. Od doby, co se známe, snad nikdy nikam nedorazila včas.
Čekal nás poslední rok na této škole. Ani jedna z nás jsme neměly žádné plány do budoucna, ale nijak nás to netrápilo. Jak jsem tak stála na chodbě a přemýšlela, vynořila se přede mnou drobná postava. Janet. “Konečně jsi tady!” sykla jsem na ní na oko podrážděně, “tak promiň, ale máme ještě pět minut, tak dělej, nebo přijdeme do třídy jako poslední a nechytneme dobrý místa.” Hned jak to dořekla, popadla mě za rukáv a táhla mě na naší první hodinu.

“Myslíš, že pan Tier zase zestárl o stopadesát let?” prohodila jsem směrem k Janet, zatímco jsme si sedaly. Pan Tier byl náš profesor angličtiny, měl skřehotavý hlásek a snad každou hodinu, co nás učil, koláče v podpaží. “Podle mě tak o dvěstě,” odpověděla mi Janet, když si vyndala věci z tašky. Zazvonilo, ale všichni si dál povídali. Hrobové ticho nastalo, až když se ozvalo hlasité prásknutí dveřmi, ze kterého jsem i já nadskočila. Jen co jsem se otočila směrem ke zvuku, div mi nespadla čelist – do třídy nepřišel pan profesor Tier, ale někdo úplně jiný. Nikdo se neodvážil ani promluvit, takže začal nově příchozí: ”Dobrý den, jmenuji se James Fray a jsem váš nový profesor angličtiny místo pana Tiera,” ve třídě se rozproudil ruch a všichni ho zahltili otázkami, “a co se s ním stalo?”, “umřel?”, “a proč nám to nikdo neřekl?” nechápali jsme, že máme nového učitele. Pan Fray si odkašlal a třída opět ztichla. ”Pan Tier si o prázdninách způsobil velmi těžké zranění, tak proto. A teď, pokud už nikdo nemá žádné otázky, začneme.”

Zbytek hodiny proběhl docela normálně – pan Fray nám vysvětlil, jak nás bude hodnotit, kolik nás čeká písemných prací a také nám oznámil, kdy má konzultační hodiny. Většina holek ale nevnímala ani jedno slovo, které vyšlo z jeho rtů, ale zato svou pozornost věnovaly jeho zevnějšku – odhadem tak maximálně 29 let, kaštanové vlasy, které vypadaly, jako by je zrovna zapoměl učesat, široká ramena a jeho celková postava byla velmi dobře vypracovaná. Musela jsem uznat, že na to, že byl profesor, vypadal fakt dobře.

Hodina skončila a jako vždy jsme s Janet čekaly, až všichni vypadnou. Už jsem se začala zvedat, ale Janet mě zatahala za ruku a já se na ní s nechápavým obličejem otočila. “Hele An, co kdyby jsme si udělaly malou sázku, řekněme o sto babek?” naklonila jsem hlavu trochu na stranu a Janet dál pokračovala, “no,…” zahleděla se přitom z okna, “máme tady nového profesora, tak co kdyby jsme mu ukázaly, co studentky dokážou? Vsaďme se řekněme o sto babek, že ho do měsíce svedeš,” dokončila svou větu. Chvíli jsem na ní nevěřícně koukala, ale pak jsem si vzpomněla, jak pan Fray vypadá a šibalsky jsem se usmála, “Platí,” podala jsem si s Janet ruku a jako poslední jsme opustily třídu.

28 dní před…

Uběhly dva dny, co jsme s Janet uzavřely sázku. Dnes jsem chtěla začít pracovat na naší sázce.
Vstala jsem o hodinu dříve, abych se stihla trochu více namalovat, upravit si vlasy a vyžehlit si uniformu. Dole v kuchyni na mě už čekala babička se snídaní a když jsem si sedla ke stolu, zůstala na mě s úžasem zírat. Neprohodila však ani slovo a tak jsem se v tichosti najedla, lípla jí pusu na tvář a odešla do školy.

První dvě hodiny byly dost nezáživné a já jsem nemohla přestat myslet na to, jak bude reagovat pan Fray na to, co mám připravené. “Hej, Anastazie Harsonová, volá tě Země, prosím, ozvi se,” Janet do mě šťouchala a hučela, dokud jsem ji nezačala věnovat pozornost, “promiň, zamyslela jsem se,” “jo, jasně, tak pojď!” Právě skončila druhá hodina biologie a před námi byla hodina angličtiny. Nemohla jsem si pomoct a mé napětí se stupňovalo.
“Dobré poledne třído, dnes se budeme zabývat opakováním nepravidelných sloves, protože vím, že i ve čtvrtém ročníku to mnohým z vás dělá problémy,” ale mně ne, pomyslela jsem si, “začneme cvičením číslo 5 na straně 64.” Rozhodla jsem se celou hodinu nevěnovat učivu, ale našemu profesorovi. Prohlížela jsem si ho od hlavy až k patě hned několikrát, přemýšlela, jaký asi je mimo školu a jestli je zadaný. Přeci jen, někoho, kdo je ve vztahu je mnohem těžší svést.
Pokaždé, když jsem ho skenovala svým pohledem, zastavila jsem se u jeho břicha – přes jeho uplou košili bylo vidět, jak má vypracované břišní svaly, čili nebylo pochyb, že se velmi často věnuje cvičení. Jaký je asi … ne! Zastavila jsem se uprostřed myšlenky. Tohle je o sázce, ne o bláznivém snění. Přestože jsem si tohle zopakovala snad tisíckrát, pořád jsem se k dané myšlence vracela.
“Ano,…Anastázie, přečtete prosím zadání?” Po uslyšení svého jména jsem sebou cukla a v tom jsem si všimla, že na mě mluví pan Fray. Zpanikařila jsem, protože jsem neměla sebemenší tušení, na jaké straně jsme a jaké zadání mám přečíst. “Anastazie, je zde nějaký problém? Přečtěte to prosím,” to už si Janet konečně všimla, že netuším, která bije a strčila mi pod nos učebnici s prstem zapíchnutým na místě, kde jsem měla začít číst. “Complete the sentences with the words in the box. Ensure it’s right and talk about it with your class,” přečetla jsem bezchybně a podívala se na pana Fraye. Usmál se a pokývl hlavou, “velmi dobře, tak, dejte se do práce,” sotva to dořekl, zazvonilo na konec hodiny a já si oddychla. “A, hodina skončila velmi rychle, tak tedy to cvičení si dodělejte za domácí úkol a příští hodinu si to zkontrolujeme. A Anastazie, můžete tu prosím zůstat?” Zamrazilo mě. To tušil, že mám něco v plánu? Nebo si všiml, jak jsem ho celou hodinu sjížděla pohledem? Nezbylo mi nic jiného, než zůstat a vyslechnout si, co má na srdci.
Všichni odešli a ve třídě jsme zůstali jen my dva. Pootočil se na židli, aby byl svým tělem natočen přímo na mě a jednou rukou se opíral o stůl. “Umm…proč jste chtěl, abych zůstala pane profesrore?” myslela jsem si, že to bude jednoduché postavit se takové výzvě, ale celé mé odhodlání bylo pryč a já si oproti němu připadala jako malá holčička. Nervózně jsem si začala pohrávat s pramínkem vlasů, dokud neodpověděl, “Anastazie, všiml jsem si, že jste dnes mé hodině nevěnovala pozornost, děje se něco?” Takhle otázka mě nijak nepřekvapila, takže jsem pohotově odpověděla: ”Ne pane profesore, všechno je v naprostém pořádku,” opět se dostavilo jeho pokývnutí hlavou a pokračoval, “dobře, kdyby jste něco potřebovala, víte, kdy mám konzultační hodiny,” tím náš rozhovor ukončil a já jsem mohla opustit třídu. Ještě přede dveřmi jsem “omylem” upustila pár papírů a když jsem se pro ně shýbala, ujistila jsem se, aby mi bylo vidět mé spodní prádlo. Pak jsem se zvedla, otočila se, usmála a bez dalšího slova odešla.

Všechny tyto drobné sváděcí techniky jsem praktikovala po celý zbytek týdne. Zdálo se, že docela fungují, protože o hodinách angličtiny jsem pana Fraye často přistihla, jak se na mě dívá. Janet byla samozřejmě o všem informovaná a pokaždé, když jsme s ním měli hodinu, uculovala se a nemohla se dočkat, co bude dál.

Rozhodla jsem se, že další týden zajdu na jeho konzultační hodiny. Bylo načase se posunout trochu dál a já byla rozhodnutá, že to chci posunou hodně rychle.

23 dní před…

Dnes byl den, kdy měl pan Fray konzultační hodiny ve svém kabinetě. Celé dopoledne jsem vymýšlela, s čím přesně bych za ním měla přijít, ale nějak se mi nedařilo nic vymyslet. Možná bych mohla projevit zájem o konzultaci kvůli mé životní situaci, pomyslela jsem si. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Odpolední výuka utekla až příliš rychle a právě zvonilo na konec hodiny matematiky. Počkala jsem, až všichni odejdou a vydala jsem se ke kabinetu pana Fraye. Stála jsem před jeho dveřmi, zaklepala jsem a počkala, až se ozve ‘dále’. Vstoupila jsem dovnitř a zjistila, že pan Fray s nikým nesdíllí kabinet. Byl tam úplně sám. “Pane profesore,” začala jsem,“no, víte jak jste mi minulý týden nabízel vaše konzultační hodiny, asi bych měla zájem,” svěřila jsem se mu. “Dobře, posaďte se a udělejte si pohodlí.” O sezení jsem ale neměla zájem a namísto toho jsem se opřela o jeho pracovní stůl. Vypadal překvapeně, ale neřekl ani slovo. “Tak, o čem byste chtěla mluvit? Je nějaké učivo, kterému nerozumíte? Nebo vás trápí něco jiného?” Celou dobu, co se mě vyptával, jsem nespustila oči z jeho rtů – měl je dokonale tvarované a já si začala představovat, jaké by to bylo, kdyby mě políbil. Uběhlo asi pět minut od doby, co se mě zeptal, ale já zatím neodpověděla. Nejistě jsem těkala očima ze strany na stranu, prohlížela jsem si jeho kabinet a nasávala jeho vůni. Když už mi přišlo, že bych měla odpovědět, smutným tónem jsem mu odpověděla: “No, chtěla jsem se vámi podělit o mou situaci doma. Nemám nikoho, komu bych se mohla svěřit, víte? Minulý rok mi při autonehodě zemřeli rodiče, ale já autonehodu přežila. Neměla jsem jí přežít, ale moji rodiče ano. Záchranáři ale dali přednost záchraně mě před rodiči, čili vyprostili nejdříve mě a … “, nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem se mu tam rozpovídala o tom, co se minulý rok stalo. Po tvářích mi začaly stékat slzy a já byla jen krůček od toho, abych se hystericky rozplakala. Pan Fray celou dobu neřekl ani slovo. Potom sáhl do kapsy a vyndal kapesníčky, které mi nabídl. Když jsem se pro ně natahovala, dotkla jsem se rukou té jeho. Měl trochu vyplašený výraz, skoro jako by se nikdy žádného studenta nedotkl. Po tom, co jsem si otřela slzy konečně promluvil: “Anastazie, velice mě mrzí, že jste si něčím takovým musela projít. Já..,” nejistě s oddechl,” nejsem si jist, co bych vám na tohle měl říct. V utěšování dívek nejsem moc dobrý,” pousmál se. Bylo mi jasné, že ačkoliv to pro mě bylo bolestivé, musela jsem využít situace, která nastala a pomalu jsem se začala posouvat směrem k němu. Když jsem byla dostatečně blízko, schoulila jsem se do jeho klína. Neměla jsem sebemenší ponětí, jak bude reagovat a chvíli jsem svého rozhodnutí tak trochu litovala. To ale celé opadlo po tom, co jsem ucítila ruku na svých zádech a druhou na své hlavě. Cítila jsem se v bezpečí a najednou se znovu začaly kutálet slzy po mých tvářích. Snažil se zlehčit situaci tím že povídal různé zážitky ze svého života, ale já jsem nebyla schopna vnímat jediné jeho slovo. Poslouchala jsem tlukot jeho srdce. Bylo to tak zvláštně uklidňující, až se mi pomalu zavíraly oči. Probrala jsem se ve chvíli, kdy mi rukou zvedl bradu a podíval se mi do očí. Připadalo mi, jako by se zastavil čas, jako by jsme se ocitli v úplně jiné dimenzi, ale pak jsem si toho všimla – na prsteníčku měl prsten. Byl zasnoubený. Najednou mi bylo ouzko, nemohla jsem pořádně dýchat. Musela jsem na vzduch, a to rychle. Zvedla jsem se z jeho klína jak nejrychleji to šlo, sebrala svou tašku a vydala se ke dveřím. Když jsem je otevírala, pan Fray se vzpamatoval a začal na mě mluvit: ”Anastazie, co se stalo? Kam odcházíte?” Nepodařilo se mu mě zastavit, téměř jsem utíkala a chtěla jsem být co nejdříve doma.

21 dní…

První dvě hodiny biologie utekly strašně rychle a než jsem se nadála, kráčela jsem do učebny angličtiny. Vůbec se mi na ní nechtělo kvůli trapné situaci, která se stala dva dny zpátky. Tady už nešlo o sázku, pan Fray je zasnoubený a já nechci aby udělal něco, čeho by později mohl litovat. Už žádné sklánění před jeho zrakem, žádné pohrávání s vlasy, když s ním budu mluvit. Nic!
Do třídy jsem přišla mezi posledními. Pan Fray se na mě tázavě podíval, ale já mlčky došla na své místo a snažila jsem se vypadat co nejméně rozhozeně. Hodinu jsem prakticky nevnímala a odpočítavala jsem minuty do konce. Měla jsem pocit, že ta hodina snad nikdy neskončí! Pan Fray mě během hodiny skenoval pohledem, jako by se z mého postoje snažil vyčíst, proč jsem předevčírem tak rychle odešla a nic neřekla, ale já se snažila zachovat kamennou tvář.
Konečně zazvonilo a já chtěla být mezi prvními, kdo vypadne ze třídy, ale to mi bylo překazeno, “Anastazie, prosím, můžete tu ještě chvíli zůstat?” Stalo se to, v co jsem nejméně doufala. Všichni odešli, aniž by věnovali pozornost tomu, že opět zůstávám ve třídě po hodině a Janet, která by mě z téhle šlamastiky vytáhla, dnes nebyla ve škole.
Pan Fray vstal a zavřel dveře. Trochu jsem se z jeho rychlého jednání nadskočila a ustoupila o krok dozadu. On se pak otočil a promluvil: ”Anastazie, rád bych věděl, co se v pondělí stalo. Proč jste tak z ničeho nic odešla?” vyptával se, zatímco se ke mně přibližoval. Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět. Říct mu, že to, co udělal, by ho mohlo dostat do problémů, kdyby to někdo viděl? Nebo ho upozornit na to, že je zasnoubený? Nic z toho jsem ale nebyla schopna dát do srozumitelné věty a tak jsem jen ustupovala dozadu, dokud jsem nebyla namáčknutá na zeď. Než jsem stačila vymyslet, kam ustoupit, pan Fray byl jen pár centimetrů ode mě. Zahleděl se mi do očí, hledal odpověď. “Slečno, odpovíte mi prosím? Nebo si pro odpověď mám dojít sám?” když tohle řekl, zajiskřilo se mu v očích. “Já… to co jsem udělala nebylo správné, to snad víte. A máte,” ukázala jsem na jeho ruku. “A co mělo znamenat to svádění z vaší strany slečno? Myslíte si, že jsem si toho nevšiml? Máte mě za hlupáka?” s těmito slovy se přiblížil zase o malý kousek ke mně a pak… mě políbil. Mé tělo polilo horko. Nejdřív mě líbal jen letmo a pak jsem cítila, jak mě na zeď natlačil ještě víc a své polibky více prohluboval. Jeho polibky jsem mu oplácela a cítila jsem se jako v nebi. Nepřestával mě líbat a pak mi svou rukou zajel pod košili. V tom jsem si uvědomila, co dělám a polibky jsem přerušila. On se na mě, celý zadýchaný, nechápavě podíval a chtěl pokračovat, ale já ho zastavila. “Tohle, tohle nemůžeme! Panebože, co jsem to”, začala jsem panikařit. Líbala jsem se s profesorem! Mé srdce bušilo šíleně rychle, bylo mi horko a zároveň zima. Nedokázala jsem přemýšlet, ale pan Fray se nevzdával, “Anastazie, prosím uklidni se,” chytl mě za ramena a snažil se mě udržet. Trvalo mi, než jsem se uklidnila. Když už byl pan Fray přesvědčen, že nebudu vyvádět, povolil své sevření, “Prosím,” žadonila jsem, “pustíte mě ze třídy? Musím jít na další hodinu,” kývl hlavou, otevřel dveře a nechal mě odejít.
Šla jsem jak nejrychleji to šlo. Nemířila jsem ale na další hodinu, šla jsem rovnou směrem k východu ze školy. Potřebovala jsem si tuhle událost srovnat v hlavě. Proč se to stalo, jak se to stalo, a co to mělo znamenat? Hlavou se mi vířilo miliony myšlenek a všechny vždycky skončily u toho, že jsem si ten polibek vlastně užila. Jeho rty byly tak zvláštně sladké a pomyšlení na ty jeho hladové polibky mě přivádělo do rozpaků, a najednou jsem si všimla, že jsem někde, kde to vůbec neznám. Rozhlédla jsem se kolem, ale nic, co by mi připomínalo čtvrť ve které bydlím, nikde nebylo. Co teď? Rozhodla jsem se nepanikařit, protože toho už dnes bylo dost. Zhluboka jsem se nadechla a dál pokračovala v chůzi. Přece jsem dřív nebo později musela najít něco, co mi bylo známo.
Uběhly dvě hodiny a já jsem pořád bezradně bloudila neznámými ulicemi. Už jsem byla rozhodnutá, že se někoho zeptám na cestu, když u mě zastavilo černé auto, které mi bylo povědomé. Okýnka se spustila dolů a zpoza auta vykoukl pan Fray, “Anastazie, vy bydlíte tady?” bezva, to mi ještě scházelo, pomyslela jsem si. “Ne, umm… ztratila jsem se,” věděla jsem, že nemělo smysl mu lhát, protože by mu stejně došlo, že se studentka střední školy jen tak nevydá na procházku mezi rodinné domky. Pan Fray se začal smát. Nechápala jsem, co mu na tom přišlo tak vtipného, protože já se rozhodně nebavila. “Nastupte si, svezu vás domů,” nabídl. Po dnešním incidentu jsem trochu váhala, protože jsem věděla, že by to není správné, ale nakonec jsem přikývla a nastoupila do auta. “Kde bydlíte Anastazie?” zeptal se. Ovšem, že nevěděl kudy má jet, čili jsem mu nadiktovala adresu: “Riverdale 16/7,” doufám, že to není daleko, nerada bych vás nějak zdržovala,” ale on nevypadal, že si bude stěžovat. Navigace ukazovala odhadem 30 minut jízdy. Celou dobu jsme nic neříkali, pan Fray se soustředil na jízdu a já mlčky pozorovala, jak kamenný má výraz.
Když jsme dorazili na místo, poděkovala jsem a chystala se odejít, ale pan Fray mě zastavil, ”Prosím, chci s vámi mluvit,” posadila jsem se zpátky a podívala se na něj. Z jeho pohledu nešlo vyčíst vůbec nic, takže mi nezbylo nic jiného, než čekat, až začne mluvit. “Nechtěl jsem vás nějak vyděsit Anastazie, jen jsem udělal to, co jsem považoval za správné a pokud se vás to nějak dotklo, zapomeneme na to,” řekl a podíval se na mě. Teď v jeho očích byla vidět jakási lítost a já v tu chvíli zapomněla na jeho snubní prsten, na to, že ho doma nejspíš čeká budoucí žena, a všechno mi bylo úplně jedno. Natáhla jsem se blíž k němu a políbila ho. Když jsem se odtáhla, byl překvapen, ale hned jakmile se vzpamatoval, natáhl se pro další. Na chvíli mi přišlo, že jsme byli na světě jen my dva. Sice jsem ho zdaleka neznala tak dobře, ale měla jsem pocit, že k sobě patříme.
Po chvíli pan Fray polibek přerušil, aby se mohl nadechnout. Oba zadýchaní jsme na sebe koukali a ani zdaleka jsme si neuvědomovali, do jaké situace jsme se právě dostali. “Myslím, že bych už měla jít, babička bude strachy bez sebe, nashledanou pane Fr.. ,” “James,” přerušil mě, “oslovuje mě James.” Usmála jsem se a znovu se rozloučila: “Tak tedy, nashledanou Jamesi.” S těmito slovy jsem opustila auto a zamířila domů.

Následujících pár týdnů probíhalo docela zvláštně. Po každé hodině Jamese jsem zůstávala ve třídě, aby jsme byli alespoň chvíli sami. Zjišťovali jsme, že máme docela dost společných zájmů, posloucháme stejnou hudbu a líbí se nám stejné filmy. Cítila jsem se dobře, jako bych potkala někoho, kdo mi v životě chyběl. Často jsme probírali to, že nás vztah by neměl fungovat. On byl profesor, já studentka. Byl zasnoubený, ačkoliv se mi nedávno svěřil, že jeho vztah se snoubenkou není tak úplně šťastný. A co víc, ještě jsem ani nedodělala školu. On mě ale vždy ujistil o tom, že brzy mě čeká závěrečná zkouška a již nadále nebudu studentkou, ale ženou. Nechtěl, abych se bála a taky věděl, že to, co dělá, by ho mohlo stát místo. Jemu to ale bylo jedno. Jediné, na čem mu záleželo, byl náš vztah. Byl rozhodnut se se svou snoubenkou rozejít. Cítila jsem se kvůli tomu provinile, ale na druhou stranu, on ve svém vztahu nebyl šťastný, tak čemu to vadilo? Nezačali jsme spolu chodit, nebo něco takového, ale bylo to prostě vzájemné propojení, kdy jsme jeden druhému nemuseli nic říkat a jen jsme si užívali naše chvíle takové, jaké byly.

Janet samozřejmě všechno věděla. Ze začátku se jí tohle celé vůbec nelíbilo, ale postupem času mě v tom začala docela podporovat. Zdaleka se už nejednalo o naší hloupou sázku, ale začínala jsem mít pocit, že jsem opravdu zamilovaná. Všechno bylo naprosto perfektní.

19 dní před …

Ráno to bylo jako každé jiné. Vstala jsem, připravila se do školy a šla se nasnídat. Pomalu jsem scházela schody, které neuvěřitelně vrzaly. Jen jsem čekala, kdy na mě má babička houkne, že na ně mám našlapovat opatrněji. Dnes bylo něco jinak – necítila jsem vůni ranní kávy, kterou si babička vždy připravuje, ani zapečené toasy, které pravidelně snídáme. Nedávala jsem tomu moc velkou pozornost, babička si asi zkrátka přispala. Přeci jen, často sedí v obýváku klidně do tří do rána a kouká na televizi, protože nemůže spát.
Po přichodu do kuchyně jsem si všimla, že babička opravdu sedí u televize v křesle a šla jsem ji pozdravit. “Dobré ráno ba..”, nedokončila jsem větu. Mé oči spatřily něco, co jsem nikdy spatřit nechtěla. Babička seděla v křesle s podříznutým hrdlem. Zrychlil se mi dech. Co se stalo?! “Babi! Babi prosím Tě, odpověz mi! Babi!” volala jsem na ní mezi vzlyky. Bylo ale příliš pozdě. Má babička už dávno nebyla mezi námi.

---

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.