Probuď se, nebo zemřeš – 1. kapitola

Příběh sepsaný do Spisovatelského klání…

*

Ještě kousek! Ještě chvíli musím vydržet!

Jak jsem mohl být tak slepý? Honilo se mi hlavou. Moje myšlenky běžely jen o něco málo rychleji než já. Pokud budu jen trochu pomalejší, stane se mi to osudným!

Cítil jsem, co mě pronásledovalo? Nebo to snad bylo jen v mé hlavě?

Ještě jeden krok! A ještě jeden!

Jak jsem to mohl dopustit? Pomyslel jsem si. Únava a bolest svalů mi zalézala až do morku kostí.

A vtom mě to udeřilo. Jako rána do hlavy, pokud nebyla opravdová. Nezáleželo na tom.

Je pozdě, rezignoval jsem, a bylo to to poslední, co jsem si pomyslel.

O 24 hodin dříve

„Vstáváme!“bylo to první co jsem slyšel jako už skoro každé ráno. „No tak šup… Nemáme tolik času. Za 10 minut tě čekám na cvičišti.“ Do očí se mi opřelo silné sluneční světlo, jak někdo roztáhl žaluzie. Tiše jsem zakňoural a byl jsem schopný se pomalu posadit na nohy. Vyděl jsem záplavu zlatých vlasů jak mizí ve dveřích mého pokoje.

Začal jsem mžourat do světla a došlo mi to. „Uaaa!“vypadne ze mě a vymrštím se z postele, moje chvátání se mi však nevyplatí a já spadnu na zem, jak se zamotám do peřiny. „Au, tomu se říká stylové vstávání.“zaslechnu veselý smích. Nespokojeně zabručím a zvednu se. V bleskosti se převléknu a vběhnu do kuchyně, kde vezmu namazaný chleba a běžím po schodech dolů ze schodů a u toho se snažím jíst. Doběhnu na místo a tam stojí, zády ke mě, dívka. Její blond vlasy vlály ve větru, který se do nich opíral. Potom se otočila a věnovala mi úsměv. „Tak jsi to stihl. A dokonce máš ještě minutu. No uvidíme co tvůj bratr.“ Oddechnu si a otočím se, jestli neuvidím mého o pár minut staršího bratra. Jsme dvojčata, ovšem občas mi přijde, že jsem od něj až příliš odlišný. Doběhl na poslední chvíli a já se pobaveně usmál. „Hlavně, že ses mi smál, když jsem padal z postele a nakonec to málem nestihneš.“rýpnu si do něj a oba se zasmějeme.

Riana byla naše učitelka. Vypadala jako mladá dívka, její nazlátlé dlouhé vlasy a nevinné zelené oči, jí k tomu dost dopomáhaly. Ovšem ve skutečnosti jí bylo… Ano a to vám přesně neřeknu. Protože nám to odmítá říct, ale podle záznamů je jí už přes 100 let minimálně. Stará se o mě a bratra už 7 let a za tu dobu nezestárla ani o píď. Je to trochu děsivé. Ale něco takového bych si neměl myslet, protože já a Ceiran jsme stejní. Ač je nám zatím jenom 19, naše stárnutí se zastavilo s dosažením dospělosti. Jsme s bráchou úplně stejní. Jediný rozdíl je v našich očích. Já mám pravé modré, levé zelené. On to má naopak. Ale všimněte si toho v té rychlosti, kdy nás potřebují rozpoznat. Vlasy máme oba k ramenům a naprosto čistě bílé, v měsíčním světle odráží stříbrné odlesky.

„Tak jste to stihly oba. Myslím, že můžeme začít s dnešním tréninkem. Ceirane!“ohlédne se Riana po mém bratrovi a ten s radostí vykročí k ní. Já odstoupím bokem a sleduji se. Ceiran vytáhne svůj meč a v dalším okamžiku mu ho obklopí elektrické blesky. „Jdu na to!“řekne rozvášněně a vyběhne v útoku proti Rianě. Ona je náš mistr a ani jednomu se nepovedlo ji porazit. Větší šance má ale rozhodně brácha, už jsem říkal, že se od něj dost liším. Sleduji jejich boj, kdy Riana bez problémů odráží jeho útoky a nakonec ho srazí k zemi a na krk mu míří svým saxem, dlouhým nožem. „Skoro. Třeba příště.“řekne a pomůže mu na nohy. „Ciri… teď ty.“koukne se na mě, zatímco brácha se jde opláchnout a oddechnou ti. Já zůstanu nejistě stát a sleduji ji. „No tak.“Vybídne mě znovu a já jen nerad dojdu k ní. „Hlavu vzhůru.“snaží se mě podpořit. Vytáhnu z pouzdra kolem pasu kovou hůl. Je skládací do sebe, proto ji mohu v klidu mít u pasu a nezavazí mi. Teď vyjela do své plné velikosti. Zatočím jí ve vzduchu a kouknu na Rianu. Tohle mi ještě šlo, tohle mi ještě problém nedělalo. Bojovat s ní? Bez problému. Horší bylo to jedno… to co by měl každý našeho druhu ovládat. Svou moc, svou energii, svou sílu. Ceiranova energie se přeměňovala do blesků a elektřiny, ta Rianina do mocného ohně. A ta moje?

Moje zamyšlení se mi vymstilo, protože Riana zaútočila a já na poslední chvíli dokázal zabránit jejímu výpadu. „Nebraň se, útoč.“snaží se mě vyprovokovat. Pořád jsem v hlavě slyšel ta slova. Soustřeď se, přeměň energii do něčeho mocnějšího… Snažil jsem se, ale kolem mé bojové hole se objevil jen malý pramínek vody a při dalším zablokovaném výpadu Riany se vypařil a já nevydržel ten tlak a horko a přepadl na záda. Ztěžka jsem oddechoval. „Znovu.“řekne a já se zvednu. Má to ovšem stejný výsledek. A já pak slýchám jenom „Znovu.“ „Znovu.“ „Znovu.“ „Ještě jednou.“ „Znovu.“ Když je konečně konec zůstanu na zemi a vidím Rianu jak odchází. Její pohled nic nevyzrazoval, ale já věděl, že je zklamaná.

„Zatraceně!“křiknu a hodím hůl do dálky. Byl jsem naštvaný sám na sebe. Prohrábnu si rukou vlasy. Seděl jsem na zemi a cítil na svém rameni ruku. Otočím se a uvidím brášku. „Hlavu vzhůru, to zvládneš. Jen to chce více tréninku.“mrkne na mě a pomůže mi na nohy. „Tak pojď.“usměje se na mě a jeho meč je obklopen blesky. „Do mě se vším co máš.“vybídne mě a já se do toho s vervou pustím. Boj jako takový není problém, tam mám i na vrch, ale jeho meč je posílen o blesky, které mu dodávají sílu a to já nepřemůžu. Končím na zadku zas a znovu, ale kolikrát vím, že se mi povedlo něco málo vytvořit.

Oba jsme schovali zbraně a sedli si na okraj skály, kde byl postaven dům, ve kterém jsme vyrůstali. Dívali jsme se do dálky. „Myslíš, že to zvládnu? Ovládnout to co ve mě je? A co když to ve mě není? Co když jsem ty geny nezdědil?“ptám se Ceirana. On je skvělý a já? Co když nepatřím mezi ty vyvolené. Dostanu pohlavek. Kouknu se na něj a on se jen usmívá a dívá se před sebe. „Nemluv hlouposti.“řekne a podívá se na mě. „Je to v tobě. Jen musíš přijít na to jak to ze sebe dostat.“řekne a zvedne se a jde k domu. Jo možná má pravdu. Povzdechnu si a sám se postavím. Oklepu se a vydám se za ním. Zvedne se vítr a já vidím jak se za Ceiranem ve velkém větrném víru objevil nějaký muž. „Ceirane!“vykřiknu a rozběhnu se. Nestihnu to. Muž jej chytl a ohlédl se po mě. Až jsem slyšel jeho úšklebek a Ceirana jak vyslovoval mé jméno. Běžel jsem k nim, ale jakmile jsem u nich byl rukou jsem promáchl prázdno, jak v tom okamžiku zmizeli. Padnu na kolena a šokovaně hledím před sebe. Byl pryč… můj bratr, má jediná rodina… byla pryč.

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.