Evropa – Nový svět – 1. kapitola

Příběh sepsaný do Spisovatelského klání…

*

Ještě kousek! Ještě chvíli musí vydržet!
„Jak jsem mohla být tak slepá,“ honilo se jí hlavou. Myšlenky běžely jen o málo rychleji než ona. Pokud bude jen trochu pomalejší, stane se ji to osudným!
Cítila, co ji pronásledovalo? Nebo to snad bylo jen v její hlavě?
Ještě jeden krok! A ještě jeden!
„Jak jsem to mohla dopustit,“ pomyslela si. Únava a bolest svalů ji zalézala až do morku kostí.

A vtom ji to udeřilo. Jako rána do hlavy, pokud nebyla opravdová. Nezáleželo na tom.
Je pozdě, rezignovala, a bylo to to poslední, co si kdy pomyslela.

Bylo jí přesně 13, když se to stalo. Amerika vedla s Čínou dlouholetou válku, která skončila téměř úplným zničením všeho nám známého. Poslední dny byly velmi těžké pro obě strany. Jídlo docházelo, lidé umírali a z tak krásné planety, jako byla Země, nezbylo téměř nic. Prezident Ameriky se nakonec rozhodl pro to nejhorší možné řešení války – jaderná bomba. Možná nejsilnější, jakou lidstvo kdy poznalo nebo pozná. Rozhodl se ji shodit do středu Číny v domnění, že to zničí celou zemi. Následky ovšem byly úplně jiné! Bomba byla tak silná, že z celičké Číny zbyla jen pustina, ve které by žádný člověk nedokázal žít. Úroveň radiace je tak vysoká, že bude zachytitelná ještě další tisíce let. To ovšem nebylo všechno. Část exploze zasáhla i východní Evropu. Sice nezničila naprosto vše, co zde žilo, ale výsledek by se dal srovnávat. Po tom všem, co se stalo, většina lidí věřila, že s tím Američané počítali, možná to měli i v plánu. Přeci jen by se tím zbavili dalšího potencionálního problému. Věc, s kterou ale nepočítali, byly katastrofální potopy. Výbuch způsobil takové vlny, že kompletně pokryly celou Jižní i Severní Ameriku. Všechny zbytky života byly pohřbeny do hlubin moře a na povrchu nezbylo nic než strach. Někteří lidé se zachránili skrytím ve svých bunkrech, přišli ale o veškeré důvody, proč se vracet zpět na povrch. Obdobně skončila i Austrálie.
Jedinou obyvatelnou částí Země se stala tudíž Evropa a část Afriky. To ale nemělo mít dlouhého trvání. Po pár letech začala zvířata, která se přiblížila do okolí radioaktivních míst, mutovat. Stali se z nich agresivní tvorové, kteří toužili jen po krvi. Nejdřív napadali vesnice a po čase se dostali i do měst. Lidé proto začali tvořit uzavřené skupinky a opevňovat se na vyvýšených místech, kam se zvířata dostala jen minimálně.

Ale nyní se pojďme přesunout do součastnosti. Přesněji pár dnů před incidentem. Naší hrdince je nyní 17 let. Jmenuje se Katy a jediný, kdo ji z celé rodiny zbyl, je její bratr Daniel, kterému je jen o pár let více. Původně pochází z Polska, ale kvůli bezpečnosti se museli přesunout do Portugalska. Spolu s nimi emigrovala spousta dalších lidí, málokdo ale přežil. Cestování v téhle době bylo velmi nebezpečné. Kdykoliv vás mohla napadnout zvířata a pokud vás zastihl kyselý déšť, neměli jste moc šancí.

V Portugalsku se ale nacházelo jedno místo, kterému se říkalo Pevnost. Bylo to jedno z nejbezpečnějších míst, které jste mohli najít. Hradby, které obklopovaly celý komplex, se tyčily do výšky několika metrů. Část oblasti byla zastřešená. Mělo to hned dva účely – byla to skvělá ochrana před kyselými dešti a když jste vylezli nahoru, měli jste kompletní přehled o celém okolí. Pevnost si žila svým vlastním životem, co potřebovala, to získala. Není divu, že tolik lidí toužili po tom, se tam dostat.

Katy a Danielovi se to povedlo před několika lety. V tu dobu ještě přijímali lidi, takže měli opravdu štěstí. Kdyby přišli o několik týdnů později, byli by odkázaní jen sami na sebe, jak do té doby. Daniel se stal členem týmu, který hlídal Pevnost nebo chodil hledat suroviny či cokoliv bylo zrovna třeba. Byl to statečný muž, který se jen tak nevzdal, ani když mu šlo o život. Jeho sestra byla ale opak. Celá válka a to, co přišlo po ní, ji kompletně změnilo. Nebylo to ta veselá dívka, jako před lety. Zůstal v ní jenom strach bez jakékoliv naděje na lepší život. Celé dny byla jen zavřená v domě s postaršími lidmi, kteří se o ní starali jak o vlastní dítě. Byla závislá na svém bratrovi a bez něho by pravděpodobně nevyšla ani ven. Jeho to samozřejmě trápilo. Miloval ji jak nejvíc jen mohl, ale sám moc dobře věděl, že až se mu něco stane, nebude schopna se o sebe postarat. Proto se ji ve svém volném čase snažil naučit tomu, co on už dávno znal. Na zvířatech, která zde byla chovaná, ji učil stopovat. Učil ji, jak pozná, že ji něco sleduje, jak se má vypořádat se zvířaty, které ji napadnou. Učil ji i jak si vypěstovat základní suroviny, kdyby se náhodou dostala mimo Pevnost. Přišlo mu, že ale nechce znát nic z toho. Pokaždé ji to ukazoval znovu a znovu, ale vždy přišla s výrazem „proč to děláme, vždyť se o nás postaráš ty, ne?“ To ho ale nemohlo zastavit. I tak ji dál učil, co jen mohl a doufal, že jednou přestane být tak vyděšená.

Jednou se musel vydat s týmem za hradby na delší cestu. Katy se o něho bála, jelikož se nevrátili v den, kdy měli. Začala sama vycházet ven z domu a ptát se lidí, kteří toto místo vedli, co se s ním stalo. Už to vypadalo, že se nikdy neuvidí, a že o něj nadobro přišla.

Byla zrovna půlnoc, kdy se začalo něco dít. Hlídky začaly bít na hlasité zvony, které byly po stranách brány. Snažili se vzbudit co nejvíce lidí a dostat je do haly, která byla nejdál od bran a tudíž byla nejbezpečnějším místem. Katy zajímalo, co se děje a tak vylezla na hradby. Viděla svého brášku, s kterým se vraceli jen dva chlapi z původních deseti. Jeden z těch dvou byl smrtelně zraněný a tak ho museli za sebou táhnout. Za nimi v lesích se ozývaly hlasité nářky zvířat. Už byli jen několik desítek metrů od Pevnosti, ale zvířata je začala dohánět. Část hlídky se jim vydala na pomoc a ta druhá je kryla, aby se zvířata nedostala až k nim. Nějakým způsobem se jim podařilo dostat až k bráně, která se za nimi hned zavřela. To ale nebyl konec. Z lesa najednou začali vybíhat desítky, možná i stovky divokých šelem, které se neskutečnou rychlostí a blížily k Pevnosti.

Po chvilce nepřerušované střelby jim došly veškeré zásoby munice, které byly umístěné na hradbách. Katy se snažila pomoct a tak jim nosila další a další krabičky s municí, ale už to nepomáhalo. Zvířat bylo čím dál víc a brána držela méně a méně. Veškeré jednotky, které zde zůstaly, aby bojovali, se proto rozhodli stáhnout za ostatními do haly. Sice tím bylo ohroženo celé místo, neměli ale jinou možnost.

Po chvíli se ozvalo praskání dřeva brány a následně hlasité rány, jak zbytky dopadaly na zem. Dostali se dovnitř.

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.