Netvor a princezna – část pátá: Linette 2/2

IV

Zůstala jsem jako přimrazena a překvapením jsem zapomněla zavřít ústa. Co mi to právě řekl?

Nemáš ráda šlechtice, a přitom jsi s jedním z nich odešla. Dívala jsem se na něj a snažila se v jeho slovech odhalit ten vtip, ale neobjevila jsem ho.

„Cože?“ Tak dobře. Nic hloupějšího jsem asi říct nemohla, ale nic lepšího mě nenapadlo.

Na okamžik se pobaveně uchechtl. „Slyšelas někdy… o knížeti z Trinidadu?“ zeptal se.

„Ne příliš. Zemřel společně se svojí ženou. Zabilo je nějaké zvíře v lese, a protože neměli potomka, knížectví bez knížete brzy zaniklo…“ Vtom jsem si uvědomila pravdu. „Žádné zvíře je nezabilo, viď? Ty jsi trinidadský kníže.“ Přikývl. „Ale… tvá žena? Tys ji…?“

„Svatá Panno! Ne!“ ohradil se hned. „Samozřejmě, že jsem ji nezabil! Já… Ona…“ Chtěl něco říct, ale hlas se mu zlomil a on si zakryl tvář dlaněmi, protože se rozplakal.

Zalapala jsem po dechu a rychle ho objala.

„Ach, Sebastiane! Samozřejmě, žes ji nezabil! Nevím, co mě to napadlo za hloupost!“ Nechala jsem ho, aby mě k sobě přitiskl. Brečel mi do ramena jako dítě, ale mně to nevadilo. Byla jsem ráda, že tu můžu být pro něj. Cítila jsem, jak se chvěje.

„Chceš o tom mluvit?“ zeptala jsem se tiše.

Stále se chvěl. Víc a víc. A pak mě od sebe odstrčil. Zdaleka ne tak něžně jako předtím, a o okamžik později byl jedním skokem nejméně tři metry ode mne. Teď jsem viděla, proč se chvěl. Uvědomila jsem si, jak ty proměny fungují. Byl rozrušený, a v tu chvíli to na něj šlo. Napadlo mě, že smrt jeho ženy byl možná kdysi ten spouštěč. Nevěděla jsem to jistě, ale vsadila bych na to hodně. Události, o kterých jsem slyšela, se staly nejméně šest let dozadu. Pokud je má teorie správná… Bože. On už šest let nebyl v lidské společnosti.

Pozorovala jsem ho, jak klečí na zemi, svírá si hrudník rukama a nehty, které se teď změnily v drápy, si drásá prsa. Tekly z něj proudy krve a mně se oči zalily slzami, když jsem ho takhle viděla. Řval bolestí, když se mu trhala kůže po celém těle a já viděla, jak se jeho jizvy otevírají a prýští z nich krev. Jak jeho tělo mohutní a z jeho oblečení je ještě víc cár než předtím.

„Sebastiane! Moc mě to mrzí! Sebastiane!“

Bylo mi jedno, jak moc je to nebezpečné a že mi možná jde o život. Rozběhla jsem se k němu, padla před něj na kolena, chytila jsem jeho ruce a tahala mu je od těla, aby si už dál vlastníma rukama nerval maso z těla.

Chvíli proti mně ještě zapíral, ale pak ruce uvolnil. Neublížil mi. A když se na mě podíval, viděla jsem ty zlaté oči a poznala, že zůstaly lidské.

„Sebastiane,“ řekla jsem potichu a klidně. Viděla jsem, jak rychle dýchá a jak se třese. Jak se jeho tělo napíná, jak bojuje s tím, aby mi neublížil. „Jsem tady. Jsem tu s tebou. Vždycky budu. Jsi můj kníže.“

Vysíleně si lehl do trávy a nespouštěl ze mě oči. Hladila jsem ho po zkrvavených mohutných zádech. Byla jsem celá špinavá od jeho krve, ale bylo mi to jedno. Neohrabaně jsem ho konejšila hlazením a sledovala, jak se četné rány na jeho těle znovu zacelují. Za chvíli to byl zase jen on. Unavený, od krve a roztřesený, ale on. Lehla jsem si k němu a nechala ho, aby mě krvavou paží objal.

V

Netrvalo to dlouho. Usnul. Ta proměna byla jen na pohled velmi bolestivá a vyčerpávající. Když zabral, opatrně jsem se zvedla a soucitně se na něj podívala. Když jsem ho předtím viděla už proměněného, nedokázala jsem si představit, jak ten proces vlastně vypadá. Jak to funguje. Teď jsem toho ale byla od začátku do konce svědkem a měla jsem pocit, že společně s jeho tělem to rvalo i mé srdce. I teď, když spal, pořád vypadal zmučeně. Ta krev všude tomu jen přispívala.

Utrhla jsem si kus spodničky a vydala se mezi stromy najít vodu. Brzy jsem opravdu narazila na malý potůček. Uvědomila jsem si, jak velkou mám žízeň, takže jsem se pořádně napila, omyla jsem sebe, a potom jsem namočila utržený kus látky ze svého oděvu, kterým jsem potom svému nebohému knížeti otírala krev z těla. Samozřejmě jsem několikrát přebíhala od Sebastiana k vodě a zpátky, a také jsem ho vysvlékla jen do kalhot, než se mi podařilo ho omýt.

Nevzbudilo ho to, takže jsem potom seděla u něj na zemi, dívala se, jak se mu nahá hruď při dýchání zvedá, a jen jsem žasla nad tím, že všechny rány byly zacelené a jizvy vypadaly zhojené, jako by to bylo nějaké kouzlo.

Lehla jsem si k němu, hlavu jsem si položila na jeho prsa a se zavřenýma očima jsem naslouchala tlukotu jeho srdce.

VI

„Dobré ráno,“ řekl něžně a usmíval se, když jsem otevřela oči. Také jsem se usmála.

„Dobré ráno,“ odpověděla jsem.

„Vlastně spíš pozdní odpoledne. Nemáš hlad? Zaspali jsme oběd.“

Popravdě jsem na jídlo moc nemyslela. Když to zmínil, uvědomila jsem si, že bych asi něco snědla, ale nebylo to tak strašné. „Co by vlastně bylo k obědu?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Stačí říct. Jako zvíře lovím docela dobře.“

Zamračila jsem se. „To tedy ne. Nechci, aby ses přeměňoval víc, než je… nutné. Najdu si nějaké borůvky nebo tak něco. Ale nechci, aby sis tím prošel znovu.“

„Bylas tu,“ řekl. „Neutekla jsi. Bylas tu se mnou.“

„Samozřejmě, že jsem tu byla.“

Pohladil mě po vlasech a něžně se na mě usmál. „Vnímal jsem tě. Sedělas tady, hned u mě, a bylas tady pro mě. Strašně moc mi to pomohlo. Ani nevíš, kolik to pro mě znamená.“

„Vždycky tu budu, Sebastiane.“

Natáhla jsem se k němu a políbila ho. Na krátkou chvíli protestoval, ale když si v hlavě nejspíš připomněl, co jsme si za posledních pár hodin prožili, nejspíš usoudil, že už je to stejně jedno, protože si už nejsme vůbec neznámí, a chvíli mě něžně líbal. Vnímala jsem teplo z jeho rtů i z jeho náruče a opět jsem se cítila jako v ráji. Cítila jsem pověstné motýlky v břiše a věděla, že jsem v tom až po uši. Zatraceně.

VII

Po nějaké chvíli už jsme byli zase na cestě. Šla jsem vedle něj a opatrně zkusila proplést své prsty s jeho. Protože mě nechal, kráčeli jsme dál ruku v ruce. Vždy jsme na chvíli stavěli, abychom natrhali nějaké lesní ovoce. Dokonce i on si dal, a to jsem měla pocit, že nic než syrové maso už pozřít nezvládne.

Krmila jsem ho borůvkami a lesními jahodami jako zamilovaná holka, kterou jsem také byla, a on si to spolu se mnou viditelně užíval. Věděla jsem, ačkoliv jsem na to nechtěla moc myslet, že by byl stejně šťastný i za kohokoliv jiného, kdo by ho bral jako člověka, že to není mnou osobně, ale vlastně mi to v tuto chvíli nevadilo. Vážila jsem si toho, že to můžu být já, kvůli komu se cítí šťastný. A že já se cítím šťastná díky němu. Nikdy mi nebylo líp.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.