Netvor a princezna – část pátá: Linette 1/2

Normální je to poslední slovo, které mě vystihuje. Jeho hlas jsem slyšela ve své hlavě ještě dlouho potom, co domluvil.

Potajmu jsem ho pozorovala. Šel vedle mne a dával si pozor na to, aby mě nespustil z očí. Viděla jsem, jak se snaží působit uvolněně, ale přitom byl napnutý jako struna. Myslím, že poslouchal, jestli za námi nikdo nejde. I když to byl pořád napůl člověk, byla jsem si jistá, že má citlivější sluch, zrak a možná i čich než já nebo kdokoliv jiný. Byl také rychlejší a silnější než člověk.

Věděla jsem od něj, že se takhle nenarodil, to jsem pochopila. Nezmínil se ale sám o tom, jak se mu to stalo, a já se ho na to ptát nechtěla. Byla jsem si jistá, že kdyby o tom chtěl mluvit, tak bude, a že kdybych na něj tlačila, ničeho bych nedosáhla. Neměla jsem vlastně ani právo vyzvídat. Vždyť ho vůbec neznám.

„Nesnídal jsi,“ řekla jsem a ani si neuvědomila, že jsem mu začala tykat. Ale nevypadal, že by mu to vadilo.

„Neměl jsem hlad,“ odpověděl mi s trochu smutným pousmáním.

Neoklamal mě. Když se usmál a na okamžik odhalil své zuby, věděla jsem, jak to opravdu je. Byly i v lidské podobě trochu zostřené, připomínaly tesáky šelmy. Protože nežil mezi lidmi, odvykl jejich jídlu. Pochopila jsem, že se živil syrovým masem, které si pravděpodobně lovil ve své podobě netvora. Jeho žaludek už musel být tolik navyklý na takovou stravu, že kdyby si vzal koláč jako já, pravděpodobně by zvracel. Nechtěla jsem ale Sebastiana znervóznit svou všímavostí, takže jsem jen přikývla a nechala to být.

„Copak se děje?“ zeptal se, když jsme ušli už pěkný kus cesty a já z něj po celou dobu nespustila oči. Ani jsem nevěděla, že si toho všímal. „Copak jsem tak pohledný?“ zavtipkoval, ale já sklopila zrak a začervenala se.

Svým způsobem na to kápl. Nemohla jsem říct, že není pohledný. Měl zlaté oči, pleť pravděpodobně původně světlou, ale do tmava spálenou sluncem a ošlehanou větrem. Jen četné jizvy zářily z tmavé kůže svým světlejším odstínem. Tvář měl zarostlou tmavým vousem, který neměl kde holit. Vlasy byly dlouhé a rozcuchané, jak je neměl čím česat, a vypadal jako král tuláků, ale to se mi na něm líbilo. Byl tak moc jiný než muži, které jsem znala. Dvořané a šlechtici, kteří k nám přicházeli, měli panensky bílou a hladkou kůži, tu, co koupají v mléce a natírají oleji. Na celém těle neměli jediný chlup, na tváři jediný vous. Navonění, až mi z toho bylo špatně. Netvor, vlastně muž, kráčející vedle mne, s nimi neměl nic společného.

Překvapeně zastavil a podíval se na mě, když si všiml mého ruměnce.

„Byl to jen vtip,“ řekl zmateně. „Omlouvám se, pokud jsem tě tím uvedl do rozpaků.“

Potěšilo mě, že mi začal také tykat. Tykání nabízí žena. A já ho nabídla.

„To je v pořádku. Neuvedl…“ odpověděla jsem a zavrtěla s pousmáním hlavou. „Já jen… jsi tak jiný. A to se mi líbí.“

Můj ty světe, co to plácám? Zaryla jsem pohled co nejvíc do země a rozpuštěné vlasy jsem si nechala spadnout do tváře. Všechno, jen aby mě teď neviděl a abych já neviděla jeho. Jeho výraz, když jsem to řekla.

Chvíli se nedělo nic. Já stála jako na hanbě, on pravděpodobně jako přibitý. Potom jsem zaslechla, jak udělal několik kroků směrem ke mně. Spíš jsem cítila, než slyšela, že stojí přede mnou. A pak mi odhrnul vlasy z tváře a tím gestem mě přiměl, abych se na něj podívala. Nemračil se. Neusmíval se. Vypadal ztrápeně a smutně. Díval se mi do očí. Já se dívala do těch jeho. Do krásných zlatých očí. Jak neobvyklou barvu měly… Neměla bych, jsem princezna, navíc přislíbena jinému muži, třebaže proti své vůli. Nemohla jsem ale v ten okamžik jinak. Stoupla jsem si na špičky a prvně v životě jsem ochutnala rty muže. Chutnaly divoce. Chutnaly po krvi a hlíně. Ale byly měkké a něžné a já chtěla, aby ten okamžik trval navždy.

Na chvíli ztuhl. Nejspíš si s celou tou situací nevěděl rady. A pak mě chytil za boky, trochu drsně, trochu pevně a divoce, sevřel mě mužskýma rukama a přitáhl si mě k sobě. Oplácel mi polibky a živelně, nenasytně si dobýval má ústa. Bral si moje polibky jako ten největší poklad, který jsem mu dobrovolně dala. Nejspíš to tak opravdu bylo. Nevím, jak dlouho byl netvorem, ale jsem si jistá, že za celou tu dobu nebyl s žádným člověkem, natož pak se ženou. Tohle pro něj musel být zázrak.

Měla jsem pocit, že se líbáme celou věčnost. Pak mi zaskučel do rtů, a znělo to, jako by si nadával. Viditelně bojoval s tím, aby přestal. A potom mě od sebe odstrčil. Prudčeji, než kdyby se jen odtáhl, ale stále něžně. Dával pozor, abych neztratila rovnováhu a nespadla. Pustil mě, až když si byl jistý, že stojím jistě.

„Jsi blázen,“ zašeptal poraženě a já z toho tónu věděla, že se nemám urazit. „Tohle se nemělo stát. Tohle nesmíš. A já také ne.“

Trochu zraněně jsem se na něj podívala.

„Není to přeci špatné! Nic krásnějšího jsem nikdy předtím nezažila a…“ zarazila jsem se a smutně se podívala jinam. „Tobě se to nelíbilo. Rozumím tomu. Nikdy předtím jsem se nelíbala a je to samozřejmě poznat.“

„Ne, ne! To rozhodně ne, líbilo se mi to!“ Dotykem prstů na mé bradě mě přiměl, aby se mu podívala zpátky do očí. „Líbilo se mi to tolik, že jsem tě skoro ani nedokázal pustit, Linette. Ale nemůžeme, protože jsi překrásná mladá šlechtična, přislíbena jinému muži a já… já jsem zrůda, zvíře… jen sprostý zloděj, jak jsi pochopila už ráno.“

Slzely mu oči. Nenáviděl se. Jak hloupé, když vezmu v potaz, že jsem se právě zamilovala.

„Jenže mně je to jedno, Sebastiane,“ řekla jsem rozhodně. „Prožil sis hrozné věci a potkal hrozné lidi. A dneska jsi kradl pro mne. Je mi jedno, jak strašné to je. Chci to prožívat s tebou.“

„Nevíš, co mluvíš. Je spousta věcí, které o mně nevíš. Neznáš mě.“

Aniž by mě nechal mu odpovědět, otočil se a vykročil znovu vpřed.

III

Samozřejmě měl pravdu. To jsem nemohla popřít. Neznala jsem ho, nic jsem o něm nevěděla a možná cítím tu zamilovanost tak silně jen proto, že jsem nikdy předtím do nikoho zamilovaná nebyla. A on pro mě přeci znamená to dobrodružství, neznámo. Život mimo brány královského města. Ale i tak jsem věděla, že jsem se do něj zamilovala a odmítala jsem si připustit, že by snad mohl se svým názorem vyhrát.

Předběhla jsem ho a nedovolila mu jít dál.

„Ano. Neznám tě. Ale vím, že tě chci poznat.“

Povzdychl si a pousmál se na mne. Nakonec vztáhl ruku a pohladil mě lehce po tváři.

„Nerad bych tě zklamal.“

„Čím?“ zeptala jsem se, protože jsem si nedokázala představit nic, čím by mě on mohl zklamat.

„Možná nejsem tím, za koho mě máš.“

„Jestli zase začneš s těmi řečmi o netvorovi…“

„Nemluvím o tomhle.“

„Tak o čem?“ zeptala jsem se trochu zaraženě. Překvapil mě. Už jsem si myslela, že na nic jiného snad ani myslet neumí.

„Nejsem chudák,“ odpověděl mi. Nevěděla jsem, jak si to přebrat.

„Myslím, že ti nerozumím. Nikdy jsem neřekla, že bys byl chudák.“

„Řekla jsi, že nemáš ráda šlechtice. A přitom jsi s jedním z nich odešla.“