Netvor a princezna – část čtvrtá: Sebastian 2/2

V

Vydali jsme se urychleně na cestu. Měl jsem trochu strach, aby nás nedostihli.

Byl jsem rád, že se Linette neptala, kam máme namířeno, protože jsem o tom sám neměl ani tušení. Vlastně, nejen, že se neptala. Mlčela úplně, a já tak měl čas přemýšlet. Je to pravda. Kam ji vezmu? Kam s ní půjdu? Budeme se vláčet lesy tak dlouho, dokud si neřekne, že už se jí chce zpátky domů? To byla trochu hloupá představa.

Mohl bych jí vzít tam. Kdybych tam trochu poklidil… Pořád je to tam docela obyvatelné. Bude to dobré útočiště. Nikdo tam nechodí. Aspoň myslím. Co by tam kdo hledal? Ani královské stráže nenapadne, že zrovna tam by se skrývala uprchlá princezna. Budeme tam v bezpečí do té doby, než se bude chtít vrátit. A když si dám pozor na jazyk, ani se nedozví, že to zchátralé knížectví je mé. Nebude vědět, že utekla od šlechticů s jiným šlechticem. Nezkazím jí radost z toho, že je v jiné společnosti. Tu bláznivou radost, kterou jsem nechápal, a přesto jsem ji z ní vnímal.

Proč mi přišlo, že mlčí tak dlouho?

VI

Šla za mnou se zrakem sklopeným k zemi. Pohrávala si s prsty a měl jsem pocit, že se vyhýbá mému pohledu.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal jsem se. Trhla sebou, jako kdybych ji přistihl při nějaké špatnosti. Nerozuměl jsem tomu. Jako by ji od rána někdo vyměnil.

„Nic mi není,“ špitla, ale mně bylo jasné, že lže. Zastavil jsem se a postavil se před ní. Zastavila se a nepatrně ucouvla o krok zpět. Když jsem se jí dotkl, ucukla. Chvíli jsem přemýšlel a pak mi to došlo.

„Než jsem usnul, neuniklo mi, že jste měla neklidné spaní. Je to tím? Zdál se vám špatný sen? Byl jsem v něm?“

Nepatrně, jako kdyby se bála, přikývla.

Povzdychl jsem si. „Chcete o tom mluvit?“

„Já nevím.“

„No tak, zkuste to.“

Chvíli mlčela.

„Včera jste řekl… že je těžké se ovládat, když… když… když se proměníte.“

Vyschlo mi v ústech. „Zdálo se vám, že jsem vám ublížil?“

Podle jejího výrazu jsem poznal, že jsem to uhádl. „Nebojte se, princezno. Neobjevil jsem se tam, abych šel proti vám, ale abych vás ochránil. Nemusíte se bát. Neublížil bych vám.“

„Proč jste mě ochránil?“

„Protože…“ Na chvíli jsem se zamyslel. Proč jsem ji vlastně zachránil? Protože je krásná? Spoustu žen je krásných a neudělal bych pro ně to, co jsem udělal pro ni. „Protože jste se mě nebála. Protože jste neutekla, když jste si mě všimla na náměstí. Mluvila jste se mnou a já už příliš dlouho s nikým nemluvil. Dala jste mi pocit, že možná nejsem ještě úplně zatracený. A nechtěl jsem o ten pocit tak rychle přijít.“

„Proto jste mě i vzal s sebou, že ano?“ zeptala se. „Protože vám chybí lidská společnost.“

„Ano. Ale můžete se samozřejmě kdykoliv rozhodnout, že se vrátíte domů. Klidně hned. Neunáším vás.“

„Neunášíte mě,“ řekla. „Ale já se zatím nechci vracet. Také jsem ráda za společnost někoho normálního.“

„Myslím, slečno, že normální je to poslední slovo, které mě vystihuje.“

VII

Ať už si myslela cokoliv, ať už se mnou souhlasila nebo nesouhlasila, vyříkali jsme si to. A ona mi v mžiku začala znovu důvěřovat, jakmile si uvědomila, že netvor ze snu a muž, který tu kráčí podle jejího boku, nejsou jedna a tatáž osoba. Že možná jsem netvor, ale jí bych neublížil.

Pravdou je, že jsem sám nerozuměl tomu, proč to tak je. Když se proměním, nevnímám nic jako člověk. Neslyším nic. Nic kromě toku krve v žilách a tlukotu srdce. V tom stavu jsem poháněn jen instinkty. Stávám se lovcem. Nic jiného v tu chvíli není důležité. Ale pravdou je, že když jsem ji viděl a slyšel, bylo to jiné. Její srdce mi znělo jinak, než srdce všech živých tvorů kolem. A když na mě promluvila, když mě prosila, abych toho muže nechal jít, slyšel jsem ji. Slyšel jsem její hlas a rozuměl jsem mu. A co víc, dokázal jsem poslechnout a najít v sobě tolik sebeovládání, abych se proměnil zpět do lidské podoby. No, do lidské podoby v rámci možností.

Abych byl upřímný, nechtěl jsem přemýšlet nad tím, proč tomu tak je. Prostě jsem věděl, že se to tak stalo, a doufal jsem, že to nebyla ojedinělá záležitost. Že kdybych se, nedej bože, proměnil znovu a ona by byla se mnou, že na ni budu reagovat stejně. To, co jsem jí řekl, byla pravda. Potřeboval jsem pocit, že mám ještě šanci být lidský. Že mohu mít společnost, která mě bude brát. Nechtěl jsem a ani jsem o to nemohl přijít. Myslím, že by mě to zničilo. Zase bych byl ztracený. Jako tehdy, když se mi prvně zhroutil celý svět. Když jsem ztratil Monicu. Nemohl jsem na ni ani myslet, aniž by to bolelo. A věděl jsem, že nedokážu nikdy zapomenout, i kdybych žil třeba ještě tisíc let.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.