ŠKM – Hvězdička z proutí

Autor požádal o anonymní vydání.

„Ach, můj život byl tak pestrý. Je zvláštní takhle vzpomínat,“ koukala Magdaléna do poloplné šperkovnice a přemýšlela. Vytáhla malou hnědou hvězdičku, která byla vyrobena z tenkého proutí. Pousmála se a přiložila si ji k srdci.

Bylo jí tehdy okolo dvanácti let, když poprvé tak nějak zažívala první lásku a neměla se moc komu svěřit. Úplně živě si pamatuje, jak si povídala s plyšákem a brečela mu do chundelaté srsti. Nevěděla si, co si počít a potřebovala se někomu vyzpovídat. Promluvit si.

Neměla k nikomu zas takovou důvěru. Jediné, co ji potěšilo, bylo, že se její sedmnáctiletá sestřenice Veronica na pár týdnů vrací zpátky do království. Už ji neviděla dobré tři roky. Odstěhovala se do Londýna a nyní jim přiveze ukázat svého nastávajícího. Veronica měla s Magdalénou moc pěkný vztah, ale po tom, co odešla, si nenapsaly jediný dopis. Ale jakmile se usměvavá Veronica objevila ve dveřích, věděla, že se nic nezměnilo.

„Magdičko!“ objímala ji jako za starých časů. Dokonce jí z Londýna dovezla i paraple a šaty. Magda byla uchvácena, že na ni Veronica pořád ještě myslí a nezapomněla.

Jednoho večera před západem slunce Veronicu napadlo, aby si udělaly piknik a popovídaly si. Nabalily se tak zásobami jídla a vydaly se na nedaleký kopec. Sledovaly překrásný výhled a povídali si o všem. O šatech, Londýně i budoucnosti Magdy.

A tak začala tradice, kterou spolu sestřenice sdílely každý třetí den. Magdička své příbuzné důvěřovala a pověděla jí všechno, co měla na srdíčku a tížilo ji. Nevěřila, že se jí tak uleví. Veronica ji navíc ještě uklidňovala a měla na všechno vlídná slova. Byla tak milá.

Bohužel, jak rychle tohle úžasné období přišlo, tak rychle zase odešlo.

„Veru, budeš mi tak moc chybět! Co já si bez tebe počnu? A kdy se mi zase vrátíš?“ ležela své sestřenici v klíně, slzy v očích, poslední den před jejím odjezdem.

„Princezno moje, neboj se, zase se brzy uvidíme! A kdykoliv by tě cokoliv tížilo, napíšeš mi to a budeme si psát! Taky mi budeš chybět, ale víš, co je nejlepší? To těšení se na den, až se zase setkáme,“ koukala Veronica Magdě do modrých průzračných očí a cuchala jí vlásky.

„Verunko, kéž bych jednou byla jako ty,“ snažila se pousmát na svou sestřenici a koukala na nebe, to se najednou zahalilo do sametu, po kterém pluly malé zlaté květinky. Obě dívky, ačkoliv byla už větší zima, seděly a koukaly do noční oblohy. Užívaly si poslední společné chvíle a samy sebe navzájem.

Pak Magda uviděla padat hvězdu a zavřela oči.

„Co sis přála?“

„Něco hrozně pěknýho,“ rozbrečela se Magdička zase nanovo.

Veronicu v tu ránu nic nenapadlo, tak vzala do ruky košík, ve kterém měly jídlo, a oddělila z něj několik proutí. Byla zručná a kreativní, opravdu úžasná dívka. Netrvalo to dlouho a spletla z dřevěných proužků hvězdičku. Vtiskla ji Magdě do ruky. „Tak přesně tahle malinká hvězda ti bude po celý tvůj život připomínat tenhle moment a bude tvým talismanem. Provázet tě vším, špatným i dobrým, a připomínat ti ty nejlepší chvíle tvého života,“ pohladila ji naposled, zvedla se z deky a ruku v ruce odešly zpátky.

Pamatuje si tehdy, že hvězdu měla ve své šperkovnici a ta ji vždycky dokázala skvělé podpořit.
„Ach, kdepak Veronica dnes asi je?“ Neviděly se celá léta. Ale pravda pravdoucí – vztah spolu měly, mají a snad i v budoucnu budou mít víc než blízký. Magdaléna schovala roztomilou hvězdičku zpátky a přemýšlela, že si dnes udělá při měsíčku piknik…

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.