ŠKM – Dřevěný hřebínek

„Princezno, představuji vám vaši novou dvorní dámu, hraběnku Žofii Myslavu z Borši,“ pronesla komorná, která vstoupila bez zaklepání do Magdaléniných ložnic.

„Ach, Dorotko… Nemyslíš, že jsi neomalená, když jsi ani nezaklepala?“ utnula ji trochu naštvaně princezna Magdaléna, která seděla shrbená u svého toaletního stolku a něco v něm zamyšleně přebírala. Trochu zlostně se tedy otočila směrem ke své komorné a káravě se na ni zahleděla. Měla ráda své soukromí, a to obzvláště ve chvílích, kdy si prohlížela své poklady ve šperkovnici od maminky.

„Já… Omlouvám se, princezno,“ pípla Dorota, která byla oděná ve svých oblíbených tmavě modrých šatech s širokou suknicí. Líce jí zčervenaly studem a pohled nejistě klopila k zemi. Pak udělala nejistý úkrok nalevo od pootevřených dveří a dovnitř vstoupila vysoká a štíhlá dívka s plným poprsím a medovým úsměvem. Hned mezi dveřmi vykouzlila hluboké pukrle a sebevědomě napřáhla ruku k samotné princezně s malou elegantně zabalenou krabičkou.

„Ráda vás poznávám, princezno. Mé jméno je–“

„Žofie Myslava. Ano. Už jsem to slyšela,“ utnula ji princezna Magdaléna. „Já už ale své dvorní dámy přece mám. Žádnou další nepotřebuji,“ dodala hned a vztekle zabouchla šperkovnici.

V princeznině ložnici nastalo dlouhé a těžké ticho. Nakonec si princezna odkašlala a dlouze se zadívala na balíček v Žofiiných rukou. Byla zvědavá, co balíček ukrývá.

„Nuže, Dorotko… Pokud se nemýlím, tak do mých komnat máš přístup jen ty. Vodit mi sem někoho cizího je… hm… Řekněme, že je to krajně nezdvořilé. Co se tedy děje?“ obrátila zrak ke své komorné a založila si ruce na hrudníku. Na svém malém a drobném hrudníčku, který byl snad o víc jak půlku menší než ten Žofiin. Jak nespravedlivé! Střelila zlostným pohledem k budoucí nové dvorní dámě.

„Ehm. Její královská Výsost – vaše matka – mě o to požádala…“

„Proč?“ přerušila ji princezna stroze.

„Jedná se o vzdálenou neteř Františka Rákócziho, který ji sem osobně nechal poslat za účelem vyššího dívčího vzdělání,“ odpověděla jí Dorotka a pokusila se o milý úsměv. Magdaléna se ale opět obrátila ke své šperkovnici a zadívala se do svého odrazu v zrcadle.

Rákóczi? Něco jí to říká… Ale co?

„Všichni moc dobře víme, proč tu jsi, Žofie…,“ řekla princezna vážným tónem a její zrak se v odraze střetl s Žofiiným. Nová princeznina dáma se lehce zachvěla a její sebevědomí se na chvilku rozplynulo. Najednou hraběnčin pohled vypadal jako pohled ustrašené laně.

„Ano?“ zeptala se nervózně princezny Magdalény.

„No jistě.“ Najednou se princezna laskavě usmála a zvedla se od toaletního stolku.

„Jsi tu proto, aby sis našla ženicha, že? Tvůj strýc tě mé matce dozajista doporučil, protože v tvé domovině není mnoho vhodných ženichů, že?“ brebentila princezna nadšeně a vykročila směrem k hraběnce. Jemně se dotkla její paže a přátelsky se usmívala.

„Doroty, už můžeš jít. Já si s Žofií popovídám.“ A mávla na Dorotku volnou rukou. Ta lehce pokývala hlavou, během mžiku vyšla ven z princezniných komnat a tiše za sebou zavřela dveře.

„Nemusíš se obávat, má milá. Je tu mnoho vhodných budoucích manželů, jen je můžeš klidně přebírat! Sem do našeho královského dvora neustále proudí davy zajímavých šlechticů,“ pokračovala Magda a odvedla Žofii k toaletnímu stolku, kde ji usadila do svého místa. Žofie němě seděla před zrcadlem a položila na stůl malou krabičku.

„Chceš trochu vína?“ optala se princezna a udělala dva kroky k ručně řezanému stolu, který stál uprostřed její velké a honosné ložnice.

„Jistě, Výsosti,“ pokývala hlavou na její nabídku.

Princezna vzala do ruky džbán a nalila do dvou křišťálových sklenic červené víno.

„Tohle ti bude chutnat. Je přímo z Francie, od toho nejlepšího vinaře, který nám sem dodává víno již léta. Má vynikající chuť. Jemně pošimrá na jazýčku a chuť vůbec netrpkne.“ Vzala dvě sklenky do rukou a jednu podala své nové dámě. Žofie se na Její Výsost nejistě usmála a vděčně si vína nabídla.

„Tak tedy na manžely!“ pronesla princezna.

„A na naše budoucí přátelství,“ dodala Žofie a její obličej se opět naplnil sebevědomím.

Skleničky cinkly a obě dámy lehce upily vína. Zprvu nejistě a nervózně si prohodily prvních pár zdvořilostních otázek a odpovědí. Ubyly další čtyři deci vína a rozhovor se příjemně rozvinul do témat prvních polibků, sympatií a zalíbení v mužích. Najednou princezna Magdaléna zjistila, kolik toho mají vlastně společného… Zájem o bylinky, šest sourozenců, čtení podobně zaměřených knih, vyšívání, zájem o historii a módu, či dokonce i stejný vkus na muže! Hovořily spolu dlouho do noci. Smály se vtipům a lechtivým historkám, které si vzájemně vyprávěly.

Nakonec Magdaléna ale nevydržela a zvědavě, opojena doušky vína, se optala: „Co je vlastně v té krabičce?“

Žofie, jejíž líce byly od vína krásně políbené růží, se přátelsky zazubila a krabičku princezně podala.

„To je na znamení našeho budoucího přátelství,“ oznámila.

Magda si krabičku velice nedočkavě prohlížela. Nakonec dychtivě roztrhla papír, ve kterém byl dar zabalený, a nakoukla pod víčko krabičky. Uvnitř se krčil hezký dřevěný a ručně řezaný hřebínek do vlasů. Nádherná a něžná ozdoba pro každou řádnou dámu.

Mile se na Žofii usmála. „Tak tedy na znamení našeho přátelství,“ pravila natěšeně. A tak vzniklo jedno velké dívčí kamarádství, které se skálopevně drželo několik desítek let až dokud…

---

Redakční úpravy provedla Áine Adair.