ŠKM – Žíhaný oblázek

Už nevím, kolik tehdy bylo princezně Magdaléně let, možná tak sedmnáct, možná méně. Ale příběh, který vám budu vyprávět, se stal pár let po události, kdy Magdaléna nalezla ve starém stromě malý knoflíček a papírek – vzkaz pro budoucího nálezce – a uložila jej do své truhly.

Princezna Magdaléna vyrostla a den ode dne byla krásnější, začaly se jí tvořit ladné křivky a v obličeji už začínala postrádat rysy dítěte. Avšak i přes všechny změny se Magdaléna nezměnila, a ať se to její matce líbilo nebo ne, stále to byla rozpustilá a veselá dívenka.

Všechno to začalo jednoho krásného dne, kdy jako před lety procházela okolo starého vysokého platanu. Změnil se. Princezně už najednou nepřipadal tak vysoký, vlastně by na něj vylezla bez škrábanců. Ale přibylo mu vrásek. V jeho koruně už si neprozpěvoval vítr. Jako by zestárl a vše okolo s ním. Princezna se okolo sebe rozhlédla, avšak nikoho neviděla. V parku bylo toho dne prázdno. Už za sebou ani neměla svoji bývalou chůvu Lisabeth… Ach, jak ten čas běží.

Magdaléna si povzdechla, nadzvedla si zdobené šaty a vyhoupla se nahoru na strom. Teď už do dutiny dosáhla snadno a stejně jako kdysi v ní nahmatala malý pergamen a… oblázek. Jakmile jej ucítila ve své dlani, usmála se. Byl tak obyčejný a nezajímavý… ale když se na něj podívala blíže, spatřila prazvláštní ornamenty. A jak princezna nedávala pozor, podklouzla jí noha a spadla jako tehdy na zem. Povzdechla si, zvedla se ze země a začala si oprašovat šaty… a najednou jí to došlo – ten oblázek, prazvláštní oblázek je pryč! Shýbla se a začala jej hledat – ale marně. Po pár minutách to vzdala. Nelámala si ale hlavu a v malé kapsičce nahmatala ještě pergamen… Nedočkavě ho otevřela a vrhla se do čtení.

Dobrý den, Vaše Výsosti, princezno Magdaléno!
Pokud jste stále nezapomněla na malou dutinku a můj vojenský knoflíček, určitě si tento dopis právě čtete. A pokud, drahý čtenáři, nejsi princezna Magdaléna, nevadí, vezmi si na památku tento oblázek a buď hrd na svoji zvídavost. Pokud ale jsi moje královna, čti dál…

Princezna se zarazila – jak mohl pisatel vědět, že si knoflíček vzala před lety ona? Viděl ji snad? A jak dlouho zde tento dopis leží? Rok nebo dva?

Milá princezno, jsem velmi poctěn, že se můj dar dostal až k Vám, vlastně mne ani nenapadlo, že by jej mohla nalézt tak úžasná dívka, jako jste Vy. Avšak, prosím, uchovejte si můj knoflíček, aby se neztratil, jelikož je pro mne velmi cenný.

Magdaléna se usmála – vždyť je na tom správném místě!

A prosím Vás, již se do této dutiny nedívejte. A nezkoušejte zjistit, kdo jsem. Až budu připraven, sám Vám to řeknu.

Váš pisatel

Magdaléna poslední slova dočetla jedním dechem a zadívala se na starý platan. Byl tady celé její dětství, hrála si pod ním s maminkou na schovávanou a přesně na tomto místě se učila, jak pít čaj (tenkrát jí to vůbec nešlo a polila si slavnostní šaty, které Lisabeth šila celou noc), a přesně na tomto místě kdysi seděla a poslouchala, jak jí maminka předčítá.

Bodlo ji u srdce, že už se nikdy do dutiny nepodívá. Sedla si pod strom a tiše mlčela. Tehdy ještě netušila, proč to tak má být, ale teď, když jí bylo přes osmdesát let, už to věděla. Jednou se s tím místem rozloučit musela.

A po pár dnech, když kolem starého platanu procházela, nalezla na zemi žíhaný oblázek a vložila jej na památku do své šperkovnice. Snad tam leží dodnes, hned vedle malého knoflíčku.

Redakční úpravy provedly Áine Adair a Helenia Kukková.