ŽD2 – Skleněná realita

Drabble v žánru sci-fi

Pohladil jsem ji po tváři a věnoval jí krátký, tichý úsměv. A ona pochopila, odvrátila ode mne hlavu a tiše se rozplakala. Věděla to. Věděla, že nikdy nezapadne. Byla jen pouhou replikou člověka, stínem, který se v noci ploužil chodbami laboratoře a hledal úkryt, kde by se mohl v klidu vyplakat. Prý nemají city, ale v tomhle ohledu se vědci spletli – i obyčejné repliky dokáží cítit, milovat, smát se. Lensia to uměla. Ale i kdyby chtěla sebevíc, nedokázala změnit krutou realitu. Ona byla pouhý robot a já… já byl člověk. Po tvářích jí stékaly uměle vytvořené slzy. Milovala mne. Doopravdy.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.