Pohřbená
Zemské drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Padá to. Ne! Vidím jenom tmu. Všechno se na mě tlačí. Nemůžu dýchat. Křičím. Pomoc! Nikdo ale neodpovídá, nikdo nepřichází, nikdo mi nepomůže. Zem mě zasypává čím dál víc. Strašně to bolí, dusím se. Tady jsem, pomozte mi někdo! Ječím, ale nikdo mě neslyší. Už mám hlínu i v ústech. Dusí mě. Prosím! Zachraňte mě! Snažím se vyhrabat, ale marně. Nejde to. Je to čím dál horší. Tady! Půda se na mě tlačí, brání mi se nadechnout. Haló! Nic. Už nemám sílu volat. Stejně není koho. Vrstva nade mnou je čím dál těžší. Au. Drtí mě. Pohřbívá mě zaživa. Umírám. Redakční úpravy provedla Helenia...
A země se pohnula…
Zemská báseň do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Bylo, nebylo jedno město, základy mělo jak vláčné těsto, lidé v tom městě byli hloupí, prý že si všechno za peníze koupí, tu obchod, tu banka, tu velký market, o víkendech konal se vždy rušný banket. V tom městě bylo stromů málo, hromadu peněz by to asi stálo, lidé stěží zahlédli zde ptáčka či v potoce za městem živého ráčka, čtvrtěmi honil se nezdravý vzduch, v ulicích panoval děsivý ruch. Najednou měl toho Bůh už dost, na ty lidi dostal ohromnou zlost, dupl si, zachvěla se zem, věř mi, že nebyl to jen sen, v půdě zjevila se díra veliká a město lusknutím prstu zaniká. Zemina uhladila se hned lehce, místo v mžiku vypadá opět křehce, vítr zavane sem semínka stromů, zvířata budou sem chodit zas domů, zpěv ptáků...
O smutné planetě
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. „Fikki!“ Skřípavý hlas mého bratra mě přiměl vzbudit se a okamžitě vyskočit na nohy, přičemž jsem se praštil do hlavy o nízký kovový strop. „Aikine,“ zamručel jsem nespokojeně a mnul jsem si místo, kde se má hlava a železo setkaly. „Ty mě prostě nemůžeš jednou za život probudit v klidu. Co chceš?“ „Máš službu. Zapomněls? Mám to říct Siccarovi, že máš děravou hlavu?“ ušklíbl se. Vždycky byl šťastný, když na mě mohl něco prásknout. Pravda je, že jsem posledních pár dní zapomínal na naše „super jídlo“. Chutnalo pěkně odporně, takže jsem se mu vlastně spíš úmyslně vyhýbal, ale je pravda, že po té nechutnosti máme trochu zbystřené myšlení, což se na naší pozici hodí. Ach, jasně, omlouvám se. Já se vlastně vůbec...
Země
Zemské drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Země je jeden ze čtyř živlů, které dohromady tvoří život a svět, jak ho známe. Hodně lidí považuje zemi jen za půdu, po které chodíme, za trávu, na které sedíme, za stromy, po kterých lezeme, a za kytky, které pěstujeme. Odmalička bychom měli učit děti, že stromy přináší kyslík a že díky půdě máme spoustu ovoce a zeleniny, které jsou součástí naší stravy. Zároveň je země domovem pro spoustu podzemních živočichů a zdrojem, ze kterého stavíme naše bydlení. Taky se hojně využívá v lázeňství, například bahenní masky a koupele. Země bychom si měli vážit, protože díky ní máme velký komfort. Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel...
Vzkaz lidem
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. To jednou se Vesmírem ozvala hlasitá rána a narodila se Země. Nebyly to nejpříjemnější první okamžiky života. Celá hořela a vznášela se v naprosté tmě. A k tomu do ní ještě vrážely Meteority! Inu, nezbývalo jí nic než čekat. Po miliony let si jen povídala s Meteority, které k ní stále přilétaly, a ani si moc nevšímala dvou podstatných věcí – že totiž oheň na ní pomalu uhasínal a v dáli se rozsvěcovalo malé světélko. Teprve, když už úplně uhasla a světlo bylo opravdu silné, uvědomila si to. Tak začala plout Vesmírem za světlem, zatímco na šedé kůži se jí začaly objevovat Mráčky. A tak Země potkala Slunce. Slunce bylo to nejkrásnější, co kdy Země viděla. Krásně žhnulo a všechny planety na něm mohly oči nechat. No...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
