První sníh

Promnula si ruce, aby si je zahřála. Bylo chladno a ona už asi hodinu čekala venku.

Ten už nepřijde, povzdechla si a cítila, jak se jí do očí hrnou slzy. Je blbá, blbá, blbá. Copak si vážně myslela, že přijde? Že po tom, co mu rozchodem tolik ublížila, ji ještě někdy bude chtít vidět? Že k ní chová cokoli než spalující nenávist?
Jenomže odejít nemohla. Ne před tím, než mu řekne, jak to všechno vlastně bylo, a než to celé napraví. Došla k nedalekému pojízdnému stánku s kávou a objednala si velkou horkou čokoládu.
Oni jsou na tom ještě hůř než já, stát tu takhle celý den. Neměla bych si stěžovat, že čekám hodinu na někoho, komu jsem zlomila srdce, napomenula se. Ale nebyla si jistá, jestli je to pravda.
„Děkuju,“ usmála se na slečnu, která jí čokoládu podala. Pak si šla zase sednout na lavičku opodál. Přemýšlela, že to možná není nejlepší nápad; nebyla zasněžená ani vlhká, ale měla pocit, že jí odebírá veškeré teplo, které jí ještě zbývalo.
Hodina dvacet.
Ucítila, jak jí po tváři stekla slza. Vážně nepřijde. Zasloužila si to, ano, ale… Doufala, že se přeci jen objeví.
Dopila poslední doušek kávy a vyhodila kelímek. Nemá cenu tu čekat ještě o něco déle. Akorát prochladne a onemocní, což si teď nemůže dovolit.
Shlédla dolů a přes kabát si rukou přejela po břiše.
Však my to zvládneme. I bez něj. Musíme. Tak buď hodná, jo?
A rozešla se pryč.
Udělala asi deset kroků, když se to stalo.
Přímo na nos jí dopadla první sněhová vločka.
Usmála se. Sníh pro ni vždy nabízel naději a nové začátky. Znamená to, že to zvládne. Obě to zvládnou.
Stála tam, dívala se nahoru na padající vločky a věděla, že všechno bude dobré. Celým tělem se jí rozlilo příjemné teplo.
„Ash,“ ozvalo se za ní, div leknutím nenadskočila. Pomalu, téměř bojácně, se otočila.
Byl to on.
„Promiň, že jdu pozdě. Ale chci si tě vyslechnout… Pokud ještě chceš.“
Ashley se znovu letmo dotkla bříška, a ještě naposledy se zadívala na padající sníh. Možná to znamená, že to sama – samy – zvládat nemusí.
„Dobře. Projdeme se?“
„No jo, vždycky jsi měla ráda sníh.“
„To měla,“ usmála se. Přikývl a společně se rozešli do parku. Sněhu pořád přibývalo, ale ani jednomu z nich to nevadilo. Bylo to totiž dobré znamení.