V lese

Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

Chtěla od toho všeho utéct.

Problémy jí poslední dobou přerůstaly přes hlavu. Už několik týdnů se neustále hádala s rodiči, se snoubencem se místo plánování svatby jen míjeli na chodbě, v práci se kazilo, co jen mohlo. Měla pocit, že jí v životě zůstala jen jediná dobrá a nezkažená věc – tenhle ranní běh.

Jen když běžela, měla pocit, že se vše zase zlepší. Problémy se vzdálily, jako by od nich skutečně mohla utéct, stačilo by jen běžet dost dlouho. Ten, kdo řekl, že před problémy se nemá utíkat, ale že se jim má člověk postavit čelem, vůbec netušil, o čem mluví.

Nohy ji už automaticky nesly do lesa. Jedna z mála výhod bydlení na úplném kraji města. V lese se poslední dobou cítila stále lépe. Bylo to snad jediné místo, kde se mohla volně nadechnout, přemýšlet a prostě jen být.

Po několika dalších minutách běhu, teď už pomalejšího, protože některé kořeny tu byly zrádné, se dostala až na své oblíbené místo, to snad nejoblíbenější na celém světě. Na malou mýtinku, zarostlou svěže zelenou trávou.

Volným krokem došla zhruba doprostřed mýtiny, zavřela oči a zaposlouchala se do ševelícího listí a zpěvu ptáků. Pomalu se nadechovala a pomalu vydechovala.

Když měla pocit, že je už dostatečně klidná, lehla si do trávy. Zeleň se pod jejím tělem snadno ohnula, ale ona věděla, že až se postaví, brzy se znovu narovná. Bylo kolem šesté ráno, a tak se les stále ještě probouzel. Napravo od ní něco zabzučelo, ale tady jí hmyz nevadil, ačkoli ho jindy nemohla vystát. Když byla tady, bylo všechno jiné. Ona byla jiná. Jako by splynula s přírodou, přestala být „já“, stala se „my“. Nikde jinde tenhle pocit nemívala; pocit, že je něčeho nedílnou součástí. Všude jinde si připadala nahraditelná.

I nadále pomalu dýchala. Hlavu měla úplně prázdnou. Ty tam byly myšlenky na rodiče, snoubence nebo práci, na ničem z toho teď nezáleželo. Dlaně měla otočené k zemi, konečky prstů cítila vlhkost půdy. A ještě něco víc. Cítila energii, která ze země proudila a která, byť zpočátku neochotně, vstupovala do jejích rukou, ze kterých se pak přesouvala do srdce. Cítila naprostý klid a smíření, které jí v životě tolik scházely.

Kéž by ten pocit nikdy neskončil.

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová.