O smutné planetě

Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

„Fikki!“ Skřípavý hlas mého bratra mě přiměl vzbudit se a okamžitě vyskočit na nohy, přičemž jsem se praštil do hlavy o nízký kovový strop.

„Aikine,“ zamručel jsem nespokojeně a mnul jsem si místo, kde se má hlava a železo setkaly. „Ty mě prostě nemůžeš jednou za život probudit v klidu. Co chceš?“

„Máš službu. Zapomněls? Mám to říct Siccarovi, že máš děravou hlavu?“ ušklíbl se. Vždycky byl šťastný, když na mě mohl něco prásknout.

Pravda je, že jsem posledních pár dní zapomínal na naše „super jídlo“. Chutnalo pěkně odporně, takže jsem se mu vlastně spíš úmyslně vyhýbal, ale je pravda, že po té nechutnosti máme trochu zbystřené myšlení, což se na naší pozici hodí.

Ach, jasně, omlouvám se. Já se vlastně vůbec nepředstavil. Nic o mně nevíte. Jsem Fikki Nobresca. Jsem jeden z mnoha obyvatel planety Quencio-P16, tedy 16. planety soustavy obíhající kolem našeho slunce, po našem quencio. Proto ten hloupý název naší země. Já i můj bratr pracujeme ve výzkumáku, v odboru planetárních soustav. Každý den trávíme ve vesmírných plavidlech, kterými projíždíme vesmír křížem krážem a hledáme nové, dosud neobjevené planety, které bychom mohli prozkoumat, osídlit a pojmenovat.

„Jasně, že jsem nezapomněl,“ lhal jsem, ale nechtěl jsem Aikinovi udělat tu radost. „Už jdu.“

Za několik okamžiků už jsem seděl u řídící plošiny v našem letounu. Můj bratr se uvelebil v křesle za mnou.

Tázavě jsem se na něj podíval. „Neříkej mi, že letíš dneska se mnou? Neměla tu být Wanda?“

„Měla. Má nějaký problémy se… střevama. Já si myslím, že to jen přehnala s večeří. Celou noc jsem ji slyšel hekat ze záchoda.“

Přes rty mi přelétl pobavený úsměv. „Stejně bych tu radši měl ji než tebe. Na tu se aspoň dá koukat.“

„Nebo jí není blbě. Třeba se jen ona odmítá koukat na tebe.“

„Drž pysk, Aikine.“

***

Upřímně, na to, že jsem pilotoval a měl jsem být bdělý, jsem moc bdělý nebyl. Posledních pár dní jsem se moc nevyspal – kvůli komu asi – navíc jsem moc nejedl, jak jsem už zmínil, a to všechno si začalo vybírat svoji daň. Cítil jsem, jak odpadávám. Pokud si brzy nedám něco k jídlu, omdlím. Ani jsme si s bratrem nevšimli, že opouštíme naši soustavu. Já usínal a on starostlivě – kde se to v něm jen bere? – skákal kolem mě.

„Tu máš,“ nabídl mi svůj příděl našeho hnusného super jídla. „Najez se.“

Vděčně jsem tu odpornost přijal a zhltl ji. Upřímně, vypadalo to jako tuhé bahno, ale potřeboval jsem to.

„Hele, co je to za planetu?“

Podíval jsem se směrem, kterým Aikin ukazoval, a zůstal jsem s ústy otevřenými dokořán. Tohle byla velká planeta, mnohem větší než ta naše, a také více… barevná. Ta naše byla celá sladěná do šeda. Moc to u nás barvami nežilo, ale nejsem vědec, takže vám nedokážu říct proč.

Ty modré části na ní jsem nejdřív ani nepoznal. Voda tady vypadala úplně jinak než u nás, a ty porosty! Byl jsem zvědavý, takže jsem připlul blíž. Tak blízko, že jsme mohli pozorovat rozličné druhy porostu, jen trávu, mezi ní stébla s barevnými květy na konci. Vedle zas chomáče zeleně, posazené blízko u země, a o kus dál také takové chomáče, ale na vysokých dřevinách. Viděli jsme také stavby. Vysoké, čtvercové, s velkou spoustou oken. Ne malé kovové kopule jako u nás.

Připlul jsem tak blízko, že jsem mohl přistát. Pomalu našlapující k nám přišlo zvíře. Bylo vysoké jako já sám, chodící po čtyřech nohách s kopyty, hnědé, s dlouhým ohonem a podobně dlouhým porostem na hlavě s protaženým čumákem. Nevěděl jsem, zda mi bude rozumět. Ale musel jsem to zkusit.

„Co jsi zač? Jsi obyvatel? A kde to jsme?“

Pohlédl na nás. Zdálo se, že se neumí usmívat. Nevadí. Usmíval se očima. Chvíli asi přemýšlel, jak si naši řeč přebrat, a pak spustil. Jako bych ho slyšel přímo v hlavě. Zvířata nejspíš nahlas nemluví. Jen myslí.

„Jsem kůň. Jedno ze zvířat této planety. Mí páni, lidé, jí říkají prostě: Země.“

„Země,“ vydechl jsem. „Jak prosté a výstižné. Krásná Země.“

„Krásná. Ale obávám se, že taková dlouho nezůstane,“ potřásl kůň smutně svojí velkou hlavou. „Lidé jsou věčně nespokojení. Chtějí víc, než mají – a to, co mají, to nevědomky ničí.“

Pochopil jsem.

„Smutná, krásná Země.“

Krásný kůň na mě upřel lítostivé oči. A usmál se. Tak přeci to dokázal.

---

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová.