Jsem oheň

Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

Když jsem se narodila, válka už byla v plném proudu.

Na dobu míru si matně vzpomínala maminka. Občas mně i bratrům vyprávěla příběhy ze svého dětství, které se nám zdálo být neuvěřitelně bezstarostné. Žádné boje, žádný výcvik, žádný strach o ty nejbližší.

To já s tím strachem vyrostla. Nejstarší bratr odešel do boje krátce poté, co jsem se naučila číst ta nejjednodušší slova. Druhý bratr odešel rok po něm. Adrian, který mi byl nejblíže věkem i povahou, odešel před půl rokem. Ani jeden se ještě nevrátil… A nejspíš se už ani nevrátí. Zanedlouho odejdu i já.

Je to teprve posledních pár let, co do války odcházejí i dívky. Mužů už bylo málo, proto za budoucnost naší země bojujeme i my. Co na tom, že ani nevíme, proč přesně válka je nebo jaký bude život, až skončí. Brzy po tom, co se naučíme chodit, nám dají do ruky dřevěný meč a trénují nás, abychom mohly bojovat.

Já měla štěstí. Svým způsobem. Nemusela jsem se učit bojovat s mečem, což je asi dobře, vzhledem k tomu, jak snadno omdlívám, když se vyčerpám. Místo toho jsem se učila bojovat za pomoci magie.

Magické nadání není zase tak vzácné, jak by se mohlo zdát. Mnoho lidí nějaké má; někdo dokáže vycítit myšlenky nebo emoce jiného, dalšího provází neuvěřitelná přízeň osudu. Málokterá magie se však dá využít k boji. O to cennější jsem.

První „příhodu“ jsem měla, když mi byly asi čtyři roky. Moc si ji nepamatuji, ale Adrian mi pak vyprávěl, co se stalo. Tajně, protože maminka nechtěla, abych to věděla. Být po jejím, jdu se učit bojovat s mečem a na magii zapomenu. Tehdy bylo prý horké léto. Boj se děl nedaleko naší vesnice, a tak jsme byli všichni schovaní v jeskyních v lese. Měla jsem žízeň a hlad, ale nedalo se nic dělat, nikdo nesměl ven. Brečela jsem, maminka se mě snažila utěšit. Marně. Odnesla mě dál do jeskyně, abych nebyla tolik slyšet. Na chvíli pak musela odejít. Nechala mě tam, jen na chviličku. Podle Adriana tam musela být hrozná zima. Po tom, co mi ten příběh řekl, jsem se tam v jeden horký letní den zašla podívat. Skutečně tam mrzlo, musela jsem mít rty modré, když jsem vyšla. A jako čtyřleté dítě jsem na tom dozajista nebyla o nic lépe. Když se maminka vrátila, všechno kolem mě plálo. Napřed se vyděsila, že je tu někde druhý vchod a do jeskyní se dostali nepřátelští vojáci. Začala křičet a brzy přiběhla pomoc. Žádné vojáky nenašli, jen mě. Plameny se mě ani nedotkly… a pokud ano, nezanechaly jedinou stopu.

Všichni ve vesnici brzy nato věděli, že vládnu magií. V nedalekém městě byl starý mág, muž, kterému mohlo být tak osmdesát let. Od pěti let, kdy se děti začnou učit s mečem, jsem k němu začala chodit, aby mi s mojí magií pomohl. Ta jeho byla té mé na míle vzdálená, ale věděl, jak mě přimět se na magii uvnitř sebe samé soustředit a jak se ji naučit používat vědomě, ne jen náhodou.

Roky plynuly. Když se někde objevil oheň, byla jsem první, koho zavolali, abych ho mohla zkrotit. Ze začátku se mi moc nedařilo, ale nikdo mě nevinil. Všichni věděli, jak náročné je magii ovládnout. Když jsem to zkoušela až příliš, vyčerpalo mě to a musela jsem několik dní zůstat na lůžku, neschopná pohybu. V deseti letech jsem odešla na Akademii, kam chodí všichni mágové, než odejdou do boje. Naučila jsem se číst staré texty, používat i jiná kouzla, než jaká patří do mé magie, a zvládat oheň lépe než kdy dřív.

Akademie se stala mým novým domovem. A teď z ní musím uprchnout, než bude příliš pozdě a já odejdu do války, kde buď zahynu, anebo v ní budu sloužit už napořád.

Po špičkách se plížím ven a snažím se zastavit neustálý tok vzpomínek na můj dosavadní život, který vedl až do této chvíle. Prosmýknu se skrz napůl otevřené dveře, protože vím, že kdybych je postrčila ještě víc, zavrzají. Tajím dech a procházím studenou chodbou. Nějakou dobu už teplotu pořádně nevnímám, protože se dokážu zahřát jedinou myšlenkou, ale právě teď tahle moje schopnost vzdoruje. Naskakuje mi husí kůže a já probíhám tak rychle, jak se jen odvážím.

Je to teď, nebo nikdy, to vím moc dobře. Zastavím se před obrovskými dveřmi, ke kterým správně potřebuji klíč. Mám ale něco lepšího. Své teplo.

Na konečcích prstů se mi zažehnou plamínky, které však ani v nejmenším nepálí. Alespoň mě ne. Přiložím je k zámku a čekám. Sleduji, jak se kov kroutí a syčí. Doufám jen, že se ten zvuk prázdnou chodbou příliš nerozléhá. Celé to trvá asi dvě minuty, pak plamínky zhasnou, právě včas na to, aby rozteklý kov neuzamkl dveře docela. Strčím do rozpálených dveří, které povolí a otevřou se.

Ovane mě studený vzduch, rozcuchá mi rozpuštěné vlasy. Chci udělat slavnostní krok ven, teprve pak se rozběhnout na svobodu.

Ale neudělám to.

Protože vidím něco, co je mi tak dobře známé.

Ellaria, město, které leží pod kopcem, na němž stojí Akademie… je celé v plamenech. Doléhají ke mně výkřiky žen a dětí, v nose ucítím závan kouře.

Cítím, jak běžím, i když ani nevím proč. Běžím přímo k Ellarii. Pět šest minut a jsem v ní. Probíhám ulicemi, některé jsou ještě nedotčené, jiné plné domů v plamenech. Dobíhám na hlavní náměstí, kde je, dle mého očekávání, zdroj ohně. Velká hranice, na niž cizí vojáci přihazují děti a ženy.

Do úst se mi nahrne včerejší večeře. Vykašlu ji na zem a vrávorám, mám slabá kolena. Cítím, jak mě někdo chytne a táhne mě ke hranici, ale skoro to ani nevnímám. Vnímám jen ten oheň, plameny olizující spálené maso, ten puch. Nikdy mi nedošlo, jak zničující oheň je.

Hodí mě tam. Rukou mi projede kus kovu, kopí. Bolest ani necítím, vytékající krev sleduji, jako by nebyla má vlastní. Syčí, když dopadá do plamenů, které se mě jinak ani netknou.

Natáhnu druhou ruku ke kusu dřeva jen o pár centimetrů dál. Plamen na něm hned ustoupí. Během několika vteřin mizí plameny z celé hranice. Do výkřiků a pláče se mísí poplašný zvon Akademie.

Nejsem v tom sama. Někdo pro ně přijde.

Celé válce jsem chtěla utéct, ale teď, když v ní jsem, vím, že nemám na výběr. Musím je zabít, všechny do jednoho, všechny ty vojáky, kteří tak nechutně povraždili děti, ženy a starce.

Pohledem zapálím toho nejbližšího. Nic podobného jsem ještě nikdy neudělala, ale spaluje mě vztek tak silný, že ani nepřemýšlím. Jen je chci všechny zabít.

Postupně se zapálí další muži. Už se ani nedívám; je to, jako bych vytušila, kde jsou. A pak už se pálí oni. Možná je nachází oheň, možná samotný ďábel, který je přese mě volá k sobě.

Nevidím. Nemám zavřené oči, jen prostě přestanu vidět. Slyšet, cítit. Dýchat.

Až nakonec vůbec nejsem. Jsou jen plameny, mé nové já.

Mé nové já, které žízní po pomstě.

---

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová.